Japan - ty pán

Od té doby, co mě v japonské restauraci Tamura přišel vrchní po večeři s úsměvem informovat, že kuchař nedopatřením zaměnil mořského ďasa za rybu fugu, pročež mě zdvořile žádá, ať mu co nejrychleji oznámím jméno a telefonní číslo osoby, která si vyzvedne mé ostatky, ovšem v případě, že se do tří minut nedostaví křeče, dušení a smrt, budu muset doplatil rozdíl v ceně, který činí dva tisíce sto šedesát devět korun, nechovám k Japoncům důvěru.
Ne, že bych měl něco proti asiatům. Dokonce mám mongoloidního bratrance, chovám psa Pekinéze a sousedím s nezvykle početnou vietnamskou rodinou. Ale na Japonce, na ty si dávám pozor.

Japonec se narodí jako každý normální člověk. Ledva se však postaví na vlastní nohy, je nucen bez ustání lézt na posvátnou horu Fuji, ve chvílích odpočinku skládat hromady papírových origami, dlouhé hodiny stavět abstraktní mozaiky z černých a bílých kamínků při hře zvané Go a v jednom kuse prolévat hrdlem hektolitry zeleného čaje. Jakmile je schopen ignorovat vyčítavé pohledy jídla, pozřít bez rozpaků živou chobotnici ovinutou chuchvalcem mořské řasy a zapít ji zteplalým rýžovým fujtajblem, dostane od obecního úřadu poukázku na plastickou chirurgii, kde mu zdarma předělají oči na šišato a na ksicht mu přišijí permanentní přiblblý úsměv. Pak v centrálním skladu vyfasuje kimono, dřeváky a fotoaparát, aby mohl jet do Evropy a tam nepřetržitě fotit na co přijde, že i věřící nevěřícně kroutí hlavami, jak jim nic není svaté. Japoncům.
Pravda, leckdo by mohl namítat, že Japonci jsou pobožní až bůh brání. Že jsou buddhisté, šintoisté i křesťané současně. Avšak - známe své Pappenheimské, že? Činí tak hlavně proto, aby mohli bez skrupulí slavit svátky všech jmenovaných konfesí a většinu roku bezuzdně prohýřit. Je všeobecně známo, že Japonci pijí jako duha, vlivem neustálého klanění se také klenou jako duha, pouze barevně zůstávají poněkud pozadu. To se však snaží usilovně napravit, neboť po prohýřené noci paří nanovo a ještě se vychloubají, že jim z toho nic není. No, bodejť! Prázdná hlava nebolí!
Není proto divu, že příslovečná japonská pracovitost, pečlivost a disciplína, počíná vykazovat povážlivých trhlin. Co nevidět se „zemi vycházejícího slunce“ bude přezdívat „země zapadající ekonomiky“.

Nedávno jsem s touto hypotézou seznámil přítele Bolemíra Řemdicha, který je proslulým rockerem a má nevšední zálibu v nakupování kytar a ozvučovacích aparatur za horentní sumy a následně v jejich prodeji s obrovskými ztrátami. Pohlédl na mě tím způsobem, jakým se ministr práce dívá na delegaci odborářů, načež pravil, že již delší dobu má pocit, že mi něco schází, a sice rozum.
Ujistil jsem ho, že mám rozumu tolik, že mu kdykoliv rád vypomohu. Tím jsem ho však kupodivu neuchlácholil. Vytřeštil už tak dost vytřeštěné oči a zahrnul mě hrubými vulgarismy z oblasti lidské anatomie, pln nelibosti z mého nelítostného hanobení Japonců. Posléze se přiznal, že zhruba před měsícem přišel k ušlechtilé myšlence, totiž, zakoupit sobě nový hudební nástroj. Sám že neví, co ho to chytlo, patrně nějaké samovznícení, či co, i zahořel touhou po japonské akustické kytaře Yamaha LL11. Neváhal a objednal si tuto prostřednictvím internetu.
Dál už jenom pěl oslavné ódy na vzácné japonské dřeviny, z nichž je mistrovská kytara zhotovena, na ušlechtilou japonskou ocel, ze které je vyrobena zcela nezničitelná japonská mechanika, na úžasné vlastnosti tohoto japonského nástroje, nad které ční především krystalicky jasný, brilantně čistý a nebesky líbezný tón, včetně neuvěřitelně dlouhého dozvuku. Rovněž do nebes vychvaloval organizaci práce v japonských továrnách, sterilní čistotu japonských pracovišť a vůbec strašlivě velebil firmu Nippon Gakki Co. a její bezchybně dokonalé japonské zaměstnance. Když ustal v chrlení mouder, dobíral si mne ještě hodnou chvíli, pohrdáním a posměšky nešetře, a s pocitem značné morální převahy odkráčel k domovu.

Včera pošťák doručil Řemdichovi dlouho očekávanou zásilku. Bolek nedočkavě přestřihl tlustý japonský provaz, jímž byl balík převázán, roztrhal balicí papír hustě pokrytý japonskými znaky, láskyplně odklopil víko kartónové krabice, vyňal z ní skvostný japonský futrál s nápisem Yamaha, ten třesoucí se rukou otevřel a zůstal bez dechu hledět na japonský zázrak - kytaru Yamaha LL11. Když zatlačil slzy dojetí, pohlédl skrz otvor ozvučnice do nitra nástroje v němž byl na zadní desce nalepen výrobní štítek. Ten hlásal:
Vyrobeno na Taiwanu.