Dívka s růží ve vlasech

„Umyj mi vlásky, maminko,“ pravila dívenka vyděšené ženě a podala jí zakrvácenou houbu na mytí. Žena středního věku s barvenými, zrzavými vlasy stočenými do uzlu stála ve dveřích vlastní koupelny a koukala na děvčátko sotva deset let staré, černovlasé, jak se na ni usmívá a sedí v její vaně, po okraj plné krve. To děvče se usmívalo. Alice, jak se žena jmenovala, zaječela, otočila se a běžela pryč.

Zastavila se až na zahradě před jejich rodinným domem ze sedmdesátých let v náručí svého muže, který akorát přijel z práce. Celý překvapený na ni koukal, jak vyděšeně vypadá.

„Co se děje, miláčku?“ zeptal se jí starostlivě. „Vypadáš, jak kdyby tě všichni čerti honili.“

„Já – já-“ zakoktala se Alice, „já jsem něco viděla, tam, v koupelně!“ Její muž, Alfréd, se na ni zamyšleně podíval a zeptal se:

„Copak jsi viděla, miláčku?“ Ale Alice se jen rozplakala. Alfréd ji začal utěšovat a aby ji uklidnil, tak řekl, že se tam podívá, a že myslí, že vše bude v pořádku. Alice souhlasila.

V koupelně nic zvláštního nebylo. Alfréd se koukal sem a tam, nikde nic neviděl, co by stálo za povšimnutí. Snad jen, že z kohoutku kape voda, jinak bylo vše v pořádku. Nevěděl, co si má myslet, usoudil ale, že jeho žena byla unavená, viděla nějaký stín a její fantazie vytvořila nějaký nesmyslný výjev, který ji polekal. Šel do obývacího pokoje a svou ženu upokojil, že nic zvláštního nenašel a že se nemusí ničeho bát. Co ale v koupelně viděla, z ní nedostal.

Alice se skutečně v nějakém čase uklidnila a večer už byla natolik v pořádku, že k večeři udělala vynikající lasaně podle receptu její sestry, která žije v Itálii. Pak s manželem poseděli u vína a povídali si. Alfréd, který pracoval v Ústavu pro jazyk český, vyprávěl, jak dnes měli exkurzi z nějakého gymnázia a jak je všechny potěšilo, že jejich zdánlivě nudná práce ještě někoho zajímá a že i ti studenti se zajímali a ptali se. Alice, která pracovala na úřadě, nic zajímavého neměla, povídala jen o nepříjemných lidech, kteří si nedovedou zjistit základní informace a pak z toho obviňují ji. Alfréd pak ještě vyprávěl o filmu, o kterém slyšel a na který by mohli zajít v pátek do kina, když se rozhodli, že si půjdou lehnout, možná se pomilují, možná usnou.

Pomilovali se. Alice ležela zpocená na promáčeném prostěradle a prudce oddechovala. Orgasmus, který prožila, byl neobvykle silný. Alfréd ležel vedle ní a vypadal, že ve chvilce usne. Alice je oba přikryla a pár chvil po Alfrédovi usnula.

Probudila se někdy uprostřed noci, protože jí bylo chladno. Chvíli jen ležela na zádech, koukala do stropu a snažila se přijít na to, co jí vlastně vzbudilo, a když si uvědomila chlad v pokoji, tak se otočila na bok, že se tak lépe přikryje. Když se podívala směrem ke dveřím, zdálo se jí, že viděla pohyb. V nepropustné tmě se snažila zjistit, co to bylo, nakonec ale usoudila, že se jí něco zdálo. Přikryla se a lehla si znovu na záda. Když hlavou urovnala polštář a znovu otevřela oči, uviděla dívenku.

„Já jsem Marika,“ řekla zpěvným hláskem. „Budeš se o mě starat, maminko?“ Děvenka se usmívala jako andílek a sklonila se nad Alici. Z vlasů jí něco ukáplo na Alicinu tvář. Alice zaječela:

„Alfréde!“ Její manžel se hned vzbudil.

„Co se děje, co se děje?“ křičel zmateně a pokoušel se nahmátnout lampičku, aby rozsvítil.

„Někdo tady je,“ ječela dál Alice. „Nějaká holka!“ Alfrédovi se konečně podařilo rozsvítit a když se oba v nastálém světle rozkoukali, uviděli drobnou dívenku v kdysi bílých, nyní krvavých šatečkách, s černými vlásky a porcelánovou panenkou v ruce, jak stojí v koutě a usmívá se na ně.

„Já jsem Marika, tatínku,“ řekla dívenka Alfrédovi. „Byla mi trochu zima, tak jsem za tebou přišla, doufala jsem, že mě zahřeješ. A bylo mi také smutno,“ otočila se na Alici, „povíš mi pohádku?“

Alfréd i Alice vyjeveně koukali na děvčátko, které stálo v jejich ložnici a mluvilo s nimi jako kdyby je odjakživa znalo. Alfréd se vzpamatoval jako první.

„Alice, ty tu dívku znáš?“ otočil se na svou ženu.

„Alfréde, povídám ti, to je ta holka, co jsem ji viděla odpoledne v koupelně, říkala jsem ti, že jsem jí viděla,“ odsekla Alice, „podívej na tu chudinku, je jí zima a je celá špinavá, dojdi pro nějaké oblečení a já jí dojdu umýt.“ Alfréd nic neříkal, jen se na svou ženu podíval, pomalu se zvedl a šel do šatny podívat se po něčem vhodném. Koutkem oka ještě jednou pohlédl na tu holku, co si říká Marika a dělá, jako by se všichni znali, a všiml si, že má za pravým uchem růži. Rudou růži, jeden jediný květ.

Alice byla zoufalá. Nevěděla, co má dělat. Marika ležela v posteli v pokoji pro hosty, čistě umytá a převlečená do jakési staré košile, kterou Alfréd našel. Ale co s ní dál? Pryč ji poslat nemohou, takovou křehkou holčičku, ještě by někde došla úhony, ale nechat si ji? Alfréd a Alice se už kdysi dohodli, že děti nechtějí a nikdy mít nebudou. Když ale viděla tu ztělesněnou nevinnost v krvavých šatečkách, srdce se jí proti její vůli zachvělo. Nemohla ji poslat pryč a i když věděla, co za administrativní potíže je čeká, chtěla si děvče nechat. Alfréd seděl naproti ní ve svém křesle a nepřítomně hleděl kamsi za ní, v ruce držel sklenici červeného vína.

„Alfréde, chci si to děvče nechat,“ řekla svému muži. „Vím, že jsme se dohodli, že děti nebudou, ale přece tu chudinku nevyhodíme jako nevyžádanou poštu?“ Alfréd sebou trhl a podíval se na ní.

„Já si ji také chci nechat, Alice,“ řekl pomalu. „Probůh, co tě to napadlo, vyhodit jí?“ Alice byla zmatená, takovou reakci nečekala. Myslela, že bude muset svést mnoho bitev, než se jí podaří Alfréda přesvědčit, a tak jí dočista vyrazil dech. Seděli tam a mlčeli a té noci již neusnuli.

Marika mezi ně přišla v šest hodin třicet minut ráno, což bylo, vzhledem k tomu, že byla sobota, zvláštní. Na druhou stranu fakt, že Alfréd a Alice celou noc proseděli mlčky v obývacím pokoji, také příliš normálně nevypadal.

„Dobré ráno,“ pozdravila Marika oba manžele, „udělám palačinky.“ Alfréd po probdělé noci příliš nevnímal, Alice se ale na dívenku zadívala poněkud překvapeně. Nakonec ale uznala, že jí snídaně přijde k duhu.

„Jo, palačinky budou fajn,“ řekla k Marice ledabyle, ani si příliš neuvědomovala fakt, že nemají, z čeho by palačinky udělali. Vlastně jí celá absurdita toho, že cizí malá holka v její kuchyni dělá palačinky z těsta, na které v domě nejsou ingredience, došla až když k nim Marika přinesla voňavou mísu zlatavých palačinek. Dala si je ráda.

Dopolední pobíhání po obchodech, kdy sháněli nějaké oblečení pro Mariku, bylo jen předzvěstí problémů, kterým budou muset čelit a kterým se snažili vyhnout. Marice se žádné oblečení nelíbilo, jediné, co mohla nosit, byly šatečky jakoby z minulého století, které se pro změnu nelíbily Alici.

„V tomhle Mariko nemůžeš chodit,“ čílila se hned, „vypadáš, jak kdybys šla z karnevalu, a to není možné. Proč si nevezmeš to pěkné tričko, co měli v obchodě vedle, s těmi džíny, to se dnes nosí, a ne takové staromódní šaty.“ Byla zjevně celá nervózní z toho, co, pro ni ještě nedávno neznámá dívka, bude nosit. Marika si ale stála za svým a Alfréd, který už chtěl hlavně vypadnout z obchodního domu, jí rád podpořil, koneckonců je to její věc, v čem bude chodit a lepší, než aby byla nahá. Alice, ač nerada, musela souhlasit a nakonec Marice její garderóbu dovolila.

„Alespoň do kostela se to hodí, když tam zítra půjdeme,“ řekla smířlivě.

„Do kostela?“ zeptala se Marika.

„Jistě, miláčku, každou neděli chodíme do kostela,“ usmála se shovívavě Alice.

„Já jsem nikdy v kostele nebyla,“ usmála se jakoby nic Marika. „Jaké to tam je?“ Alice a Alfréd se zasmáli.

„Uvidíš, Mariko, určitě se ti tam bude líbit,“ řekli a vzali ji za ruce, každý z jedné strany. Nepříjemné nákupy měli za sebou, a tak šli domů.

Alice odpoledne jevila přání hrát deskové hry, aby se lépe poznali a vtipně využili volný čas, Marika ale dávala jasně najevo, že by se raději dívala na televizi, protože, dle všeho, zřejmě nikdy neviděla televizi. Alfréd ji nadšeně podpořil a pravil, že má skvělý film pro ně pro všechny a že jim tak odpoledne lépe uteče. A tak se dívali na Sirotčinec, dle Alicina mínění poněkud depresivní a děsivý film, obzvláště když je venku tak pěkně. Marika se smála a podivovala se tomu, jak se v té krabici vše hýbe a jaké hlasy z ní vycházejí.

Den utekl jako voda a Alice, když večer malou Mariku uložila, musela uznat, že mezi ně to kouzelné stvoření, které včera touhle dobou neznali a které se objevilo uprostřed noci v jejich ložnici celé od krve, zapadlo až příliš rychle a skvěle.

V kostelíku svatého Pankráce, kam vždy chodili, bylo plno, jako ostatně každou neděli. Ač se všichni mezi sebou znali, alespoň podle jména, nikdo se nepodivil malému děvčeti, které si Alfréd a Alice přivedli s sebou. Alice se domnívala, že za to může ona odcizenost velkoměsta, kde se nikdo nestará o věci, které se ho netýkají, dokonce i v rámci obce věřících.

Bohoslužba, kdy se dozvěděli o tom, že marnost je nad marnost a vše je marnost, byla zajímavá, ostatně jako každá, kterou si Alice pamatovala. Když šli domů, zeptala se Mariky, jak se jí v kostele líbilo.

„Moc se mi tam líbilo, maminko,“ zamrkala dívenka řasami. „Všechna ta obřadnost, stejně jako ve Felliniho filmech. Zbožňuji to.“ Alice a Alfréd se na sebe zmateně podívali.

„Samozřejmě ale v boha doopravdy nevěříte, nebo ano?“ pokračovala Marika. Alice se zakuckala. Alfréd byl pohotovější:

„Odkud znáš, Mariko, Felliniho?“ zeptal se zvědavě. „Včera jsi nevěděla, co to je televize?“

„To je to, co nás teď zajímá, Alfréde,“ spustila rozhořčeně Alice, „Fellini a jeho filmy. Mariko, samozřejmě že v naší rodině věříme v boha!“ Marika se usmála. „Jistě,“ mrkla na Alici a pak se otočila na Alfréda.

„Nu, dle vašeho včerejšího počínání jsem konstatovala, že se rádi bavíte filmem, a tak jsem si něco málo zjistila, abyste mě měli raději.“ Objala Alfréda a dodala: „Tatínku.“

Alfréd neměl, co by na to řekl. Alice otřela slzu z oka a pohladila Mariku po vlasech.

„Mariko, my tě budeme mít rádi, vždycky, a chceme, abys věděla, že pro naši lásku nemusíš nic takového dělat,“ řekla jí láskyplně.

Celá příhoda z kostela zůstala za nimi, přesto si na ni Alice občas později vzpomněla.

Nedělní úklid nebyl určen k tomu, aby se stal Maričinou oblíbenou tradicí. V jejím pokoji, který již definitivně pozbyl veškerých náležitostí pokoje pro hosty, nebylo moc co uklidit. Vlastně stačilo akorát utřít prach a vyluxovat. Marika se ovšem vysavače strašně bála a odmítala s ním pracovat. A vysavač nebyl to jediné, čeho se bála, zdálo se, že se bojí tolika běžných věcí, jako by je ani neznala. Když zjistila, že se bojí splachovadla na toaletě, sedla si Alice s Alfrédem, aby to probrali a nalezli nějaké řešení.

„Alfréde, říkám ti, ta holka je divná,“ opakovala snad po sté Alice.

„Já vím, drahá,“ nepřel se s ní Alfréd, „spíše mi pověz, co s tím uděláme?“ Zadíval se kamsi za skříň, Alice se zamyslela.

„Pošleme ji do školy,“ prohlásila po chvíli. „Naučí se samostatnosti a získá kontakt s vrstevníky. A třeba se naučí používat záchod,“ dodala. Alfréd se s ní nepřel, samotného ho podobné řešení napadlo. Zbývalo už jen jediné – oznámit to Marice. Dohodli se, že to udělají společně.

„Mariko?“ zavolala Alice, „Mariko! Pojď sem!“ Marika po chvilce poslušně přišla a sedla si k nim na pohovku, hlavu si opřela o tatínka.

„Mariko, musíme si s tebou promluvit,“ řekl vážně Alfréd. „Jak by se ti líbilo poznat stejně staré děti, jako jsi ty?“ Marika se na něj nedůvěřivě zadívala.

„Jaké děti?“

„No, prostě děti, Mariko,“ vložila se do toho Alice. „Prostě jsme si mysleli, že bys mohla chodit do školy.“

„Do školy?“ Marika se netvářila právě nadšeně.

„Do školy, miláčku. To je takový dům, kde si najdeš spoustu kamarádů a užiješ tam hodně legrace,“ řekla Alice a Alfréd ji doplnil: „A také se tam naučíš mnoho nového.“ Marika se zamyslela a nakonec souhlasila.

„Tak proč ne,“ řekla a usmála se na ně. Pak odběhla do pokoje.

„Mariko, ještě bude puding,“ volala za ní Alice, celá šťastná, že se jim to takhle povedlo.

„Nech jí,“ řekl Alfréd a natáhl se pro noviny.

Školní experiment se příliš nepovedl. První den byl ještě v pořádku, Marika si akorát příliš nerozuměla s ostatními dětmi, což Alice s Alfrédem připisovali tomu, že je ve škole nová. Marika samotná ale říkala, že jsou ostatní děti hloupé.

„Však ona si zvykne,“ komentoval to Alfréd.

Druhý den byl poněkud horší, to když Marika začala komentovat inteligenci učitelek. Učitelky se nikdy nesetkaly s tím, že by děti věděly více, než ony, a tak si to nenechaly od Mariky líbit a řekly, že je drzá. Marika naproti tomu nemohla pochopit, že ty hloupé ženské učí děti, když samy zjevně nic neumí. Alice musela Mariku ze školy odhlásit a po debatě s Alfrédem rozhodla, že budou Mariku učit doma. Alfréd si začal dělat starosti.

„Alice, drahoušku,“ začal jednoho dne ke své ženě, „začínám se bát.“

„Čeho

„No, Mariky, drahá,“ Alfréd ztlumil hlas. „Co až zjistí, že jí nejsme hodni? Co až nás zavrhne?“

„Nesmysl, Alfréde, říkám ti, že je to nesmysl,“ odbyla ho Alice, ale sama si uvědomovala, že se toho také děsí. Marika ale byla jako sluníčko a zjevně je milovala.

Šli na výlet, rovnou za město, na rozhlednu. Alfréd se vždy domníval, že je z ní hezký výhled. Bylo pěkně, viděli až na vrcholky hor kdesi v dáli. Alfréd nevěděl, jak se jmenují.

Marika namalovala obrázek. Alice ji nadšeně pochválila. Alfréd se hned přidal.

„To je pěkné, maličká,“ řekl, „jen mi prozraď, co to je?“

„To jsi ty, Tatínku,“ podívala se na něj Marika smutně.

Alfréd se probudil uprostřed noci a zjistil, že Alice není v posteli. Rozsvítil lampičku a vstal, aby se po ženě podíval. Našel ji v kuchyni, jak stojí u sporáku. Nechala puštěný plyn.

Marika zmizela. Jen tak, jednoho dne Alice vešla do koupelny a uviděla malou holčičku, jak sedí ve vaně po okraj naplněné krví. Ta holčička měla růži ve vlasech.

„Proč jsi mě, Maminko, neumyla?“ zeptala se a natáhla k ní ruku s houbou na mytí. Pak vytáhla špunt.