Vánoční povídka

Bydlela jsem ve staré vile, žila jsem už několik let se dvěma chlapama. A ani jeden se mnou nechtěl mít dneska sex. Jeden šel nakupovat a druhý se válel u televize. Byly vánoce, venku sychravo, před domem zastavilo auto. Právě přijela celá rodina. Zas další svátky  nekonečně patetického klidu a míru.

Vítám rodinu lhostejným koukáním se z okna, venku vystupují z auta moji příbuzní, hranaté krabice,  silnice je mokrá od sněhu se solí, holé strom, přes ulici házejí kameny na parlament anarchisti.

Vohnout ve vytahaných elastických džínech  najednou trefuje  projíždějící mikrobus s postiženejma, řidič nezvládá řízeni, ztrácí kontrolu, rve minibus přímo do "mýho" okna v přízemi, bydlíme lehce pod svahem, jen tak tak uskakuju. Rázem celý den získává úplně jinou dynamiku, vyprošťujeme cestující autobusu oknem k nám do domu, což je poměrně snadné, autobus je totiž celým předkem v mým obýváku. Moje famílie jim poskytuje první a poslední pomoc, já se snažím do chaosu vnášet řád strohýma příkazama, jak se na paní domu sluší. Cítím jak mě to celý vytočilo, otvírám druhý okno a řvu na anarchisty urážky na nízké inteligenční úrovni. Okamžitě ve mně odhalují svého třídního nepřítele a obrací své mladické nadšení jako jeden muž z parlamentu na můj dům. Hází kameny na moji drahou omítku, jeden z nich se rozhodl, že při téhle akci umře a stane se tak idolem. Začne rozlejvat benzín určený pro parlament okolo našeho baráku. Ve zmatku mi utekla Zula a začla ho vítat mohutným vrtěním pahýlu ocasu, neposlouchá na přivolání, on řve ať si toho čokla chytím, jinak ho zkope, já řvu, že je to jen půlroční štěně… a pořád rozlejvá benzín, vylítnu akčně oknem ven, odchytávám psa, házím za kůži na hřbetě oknem zpátky do baráku a bleskově výchovně trestám. Na nic nečekám, běžím pro tátovu kuši. Dříve visela u rodičů v obýváku na zdi, ale když jsem si pořídila dům, darovali mi ji na mojí zeď, není tam pro parádu, ale aby byla po ruce, navíc parádu nadělá.

Beru šípy, když se vracím k oknu, mučedník už má v ruce Zippo. Řvu ať odhodí zapalovač a lehne si na zem, při slově odhoď střílim, trefuju předloktí, nepomáhá to, vypad mu sice zapalovač, hystericky blábolí o bolesti, ale naboostrovanej adrenalinem a práškař na deprese sápe se po něm zas i když značně zpomaleně. Nabíjím rychle jak nikdo, v hlavě mi buší, podruhý zásah. Prostřeluju dlaň. Pravou ruku vzdal. Vrhá se na zem, dolez k zapalovači! Uchopil do levý, v sedě se obrací, škrá! HOŘÍ! Borec je tak dva metry od nejbližší kaluže rozlitýho benzínu, napřahuje se, já střílím, střela jde z prava, skrz krk a přesně ve chvíli největšího nápřahu protíná levou ruku, šíp se zastavuje koncem v krku, začátkem v levé ruce, čímž znemožňuje anarchistovi dokončit hod. Zapalovač padá z ruky za jeho záda. Anarchista se kácí dozadu a hasí zády oheň.

Nemůžu uvěřit svému výkonu, zalévá mě blahý pocit úlevy. Pro jistotu znova nabíjím kuši, ale zbytek potížistů uznává, že toho bylo dost a mizí pod vánoční stromky svých rodin… příjíždějí hasiči, fízli….

Barák má na první pohled narušenou statiku od nárazu autobusu, psovo přivolání se v krizové situaci neosvědčilo, můj dům je plnej raněnejch postiženejch co se s nima budeme roky soudit za neodborné poskytnutí první pomoci, moje nálada se prudce zhoršuje. Ježíš jak já bych si potřebovala zašukat.