Modré sklíčko

Ve čtvrtek z domu vyšel jsem.

Nebo snad pátek byl to,

                                       když všechna světla ztemněla?

V té nastalé tmě,

                       našel jsem modré sklíčko.

Leželo tiše,

                  bez hnutí.

Lesklo se měsíčním světlem.

Tak do ruky jsem ho vzal,

                                      na pár chvil vstal,

                                                               a snad se probudil.

Ten kus skla v prstech ožil,

                                             letěl a pak...

... pak,

            jako lidské trápení,

                                         se o zeď roztříštil.

Tma byla stále,

                   však přede mnou cesta bílá.

Ne!

        Modře svítila.

Po této cestě vykročiv,

                                 vzpřímený prorážel jsem ticho noci.

Tam kam teď šlápnu,

                                 samý třpyt.

Člověk, ale musí chtít.

Po řece měsíc plul,

                          zářil dnes modře.

A hvězdy kol něho,

                              ukazovaly směr.