Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO mých zvířecích kamarádech (1)
20. 10. 2010
11
17
1911
Autor
Taubla
Ráda bych se s vámi podělila o své příběhy s mými zvířecími kamarády. Vyrůstala jsem jako jedináček, ale nikdy jsem díky kamarádům z lidské říše ale také díky svým čtyřnohým či opeřeným kamarádům nepociťovala samotu. Už od ranného dětství mě v televizi nejvíc zajímaly filmy a pořady o zvířatech a police v mojí knihovničce zaujímaly především knížky o zvířatech, jak poučné tak o jejich příbězích. Nezapomenutelným zážitkem byly hodiny suplování na základní škole, kde nám jedna hodná paní učitelka místo výuky tajně (potichu) četla z knížky právě o skutečných příbězích zvířat. Pamatuji se jak jsem si v knihovně dokola chodila půjčovat různé knížky o zvířatech, atlasy a encyklopedie se zvířaty. Jedna tlustá knížka mě okouzlila natolik že jsem si ji přála pod stromeček a bylo pro mě neuvěřitelnou radostí, když jsem ji pak o Vánocích skutečně rozbalila. Myslím že rodiče tak trošku tajně doufali, že se moje vášeň s příchodem puberty zmírní, neboť se naše rodina stále rozrůstala o další a další miláčky. Nestalo se ale tak a láska ke zvířatům je asi mým osudem. Nedokážu přejít bez povšimnutí ať už mou pomoc potřebuje byť žížala. J Moje písmenka budou o různých zvířátkách. Nedělám žádné rozdíly, je jen lidskou nevědomostí, když někdo třídí zvířata ne „důležitější“ a „méně důležitá“. Věřte že když se člověk sblíží s jakýmkoli zvířetem, pozná nepoznané a začne mu mnohem lépe rozumět. Stejně je tomu i naopak. Zvířata sice nepoužívají řeč jako takovou. Velkou roli hraje gestikulace, tóny jako takové a celkové chování. Ovšem pravdou je že i zvířata se naučí spoustu slov a rozumět jim. Tím mám na mysli slova lidská. Ovšem i zvířata používají některé zvukové výrazy jako formu (ne mnoha) slov. Myslím že mnohý z vás už mohl vyzkoušet i to, jak přítomnost zvířecího kamaráda může blahodárně působit na lidskou psychiku. Je to tím že jsou zvířata mnohem bezelstnější a přímočařejší. (I když na druhou stranu je pravdou že i zvířata v některých situacích dokáží předstírat, nebo být útočná. To bývá ale zřídka, většinou v zájmu přežití či ochrany teritoria.) Vždy mě dokola dojímají např. příběhy psů, kteří nikdy neopustí z vlastního popudu svého páníčka i když by se mu s ním vedlo sebehůř. Naopak je moc smutným faktem, který mi až vhání slzy do očí, když se tomu děje naopak. Někdy dokáží být lidé hodně tvrdí a dokáží opustit psa i kvůli maličkostem nebo vlastní pohodlnosti. Nejednou jsem zažila ve svém okolí případ kdy se rodina“musela“ vzdát svého psíka. Jako například v případě tříleté fenky německého ovčáka, protože se majitelé stěhovali z domku do jiného města do paneláku. Fenku sice darovali do dobrých rukou, ale ta stejně tesknila. Když se pak po několika letech znovu setkala se svým původním majitelem, doslova se mu plazila k nohám a žalostně pískala. Nechtěla se pak od něj hnout. Jindy se zase rodina vzdala pejska jen proto, že na něj měli málo času. Jelikož nebyl dostatečně venčený a celkově zanedbávaný, potřeba ho nutila udělat občas loužičku doma. Byl za to trestán, později bylo vidět na tomto pejskovi že trpí psychickou újmou. Myslím že pak už občas udělal loužičku i z trucu. Jenže tím pádem musel z domu. Na jednu stranu vysvobození pro něj, řeknete si možná. Do jisté míry ano. Ale i tak pejsek od nového majitele, kde se mimochodem měl skutečně líp, utíkal „domů“. A takových příběhů znám bohužel víc. Je to opravdu smutné a každý by si měl dřív než si pořídí jakékoli zvíře dobře promyslet všechny pro a proti a vše co to přináší. Jak časově, finančně atd. Když už máte zvíře doma, je pozdě nad ním lámat hůl. Dnes už naštěstí existuje řada různých praktických příruček ve kterých se o vybraném zvířátku dozvíte takřka vše od A až po Z. Můžu o z osobní praxe doporučit jako prvotní koupi. Něco se dozvědět a nastudovat není na škodu. Pak jsme již připraveni se o zvíře lépe postarat… Když už jsem se tak rozepsala o psech dovyprávím vám za všechny ještě dvě příhody. Jelikož jsme doma měli voříška Arana (o kterém budu psát v některé z dalších kapitol) a spoustu dalších zvířat, nemohli jsme si přibrat dalšího psa. Ne že bych nechtěla, ale jsem zastáncem názoru že na všechna svá zvířata musím mít dostatek prostoru na to abych se jim mohla plně věnovat. Nechci aby některé zvíře strádalo tím, že na něj nemám čas. Jednou se stalo že jsem jela se svojí rodinou autem domů z výletu. U silnice první třídy, která byla mimochodem hustě frekventovaná, seděla bez hnutí černá jezevčice. Na první pohled bylo zřejmé že ji tam někdo vyhodil z auta, protože široko daleko nebyly žádné domy a ani nikde poblíž nestálo auto, pro případnou domněnku že by odsud odběhla. Nedalo se zastavit a jezevčice seděla na druhé straně v proti směru jízdy. Museli jsme tedy jet ještě hodnou chvíli a pak jsme se teprve mohli otočit a dojet k ní zpět. Cestou jsem se modlila aby neudělala krok, protože by okamžitě byla pod koly projíždějících aut. (Zpět by se jí špatně lezlo, byl tam hodně vysoký a strmý svah.) Fena tam ale seděla dál, jako přikovaná. Kousek dál se nám podařilo zastavit. Došla jsem k ní a nabídla jí kousek rohlíku a nechala jsem jí na seznámenou očmuchat svoji ruku. Rohlík chudinka zhltla a zkoumavě si mě prohlížela. Bylo na ni vidět že je ve vysokém stupni gravidity. Snažila jsem se ji dostat do auta, ale bála se a zavrčením mi dala najevo, že nesouhlasí. Byla rozhodnutá čekat až se pro ni páníček vrátí. Netušila že by čekala marně. Mluvila jsem na ni klidným hlasem. Bylo vidět že se zklidňuje. V tom jela kolem policie. Zastavili u nás s dotazem co se tu dějě. Vysvětlila jsem jim situaci a oni se nabídli že fenku odvezou do útulku. Kamsi telefonovali a domluvili fenčin odvoz. Po chvíli přemlouvání se nám ji podařilo dostat do policejního auta. Pro svůj klid jsem se policisty zeptala do kterého útulku ji odvezou. Ochotně mi to sdělil. Byl už podvečer a tak jsem hned druhý den dopoledne netrpělivě volala do útulku. Ještě před tím jsem koupila pytel granulí pro jezevčici a další granulky pro štěňátka až se narodí a povyrostou. Bylo pro mě šokem, když se v útulku ozval nepříjemný ženský hlas. Na můj dotaz mi paní sdělila že u nich fenečka je. Srdíčko mi zaplesalo štěstím, že to s ní prozatím dobře dopadlo. Otázala jsem se zda se na ni můžeme přijet podívat, že pro ni i pro štěňátka mám granule. Tvrdý hlas mi chladně odseknul, že přijímají jen lidi, kteří si jdou přímo pro nějakého chlupáče a že žádné granule nepotřebují, že mají krmení dostatek. Nezbylo mi než jít granule vrátit do obchůdku kde jsem je koupila, protože náš pejsek měl nakoupené jiné. Na to jednání nezapomenu, do jiných útulků posílám (pokud mi to jen trošku situace dovolí) pravidelně finanční příspěvky. Všude jsou rádi a vyzívají lidi i v různých sdělovacích prostředcích o pomoc s krmením atd. Nedalo mi to a po čase jsem se odvážila zavolat znovu a alespoň se poptat jestli už porodila. Dozvěděla jsem se že se jezevčici narodili čtyři mrňousci. No řekněte sami, jak může tohle někdo udělat a těhotnou fenu odhodit téměř pod kola aut!!!? L Vlastně ještě na jeden smutnější zážitek s jiným útulkem si vzpomínám. To jsme s rodinou vyrazili na chalupu, kde jsme v kůlně na dvorku našli čtyři opuštěná koťata. Nějaká kočka je tam odrodila a odchovala a koťátka tam zůstala. Ptali jsme se v celém okolí, nikdo se k nim nehlásil ani je nechtěl. My doma měli už plnou kapacitu a na chalupě sama zůstat nemohla už vzhledem k blížící se zimě. Sháněla jsem tedy nejbližší útulek. Tam si mě přehazovali jako horkou bramboru a nakonec řekli, že berou hlavně psy, pár koček že sice také mají, ale další už nepřijímají. Když jsem je tedy prosila o radu, neporadili. Nezbylo než dovolenou strávit pátráním a rozdáváním inzerátků. Nakonec vše dobře dopadlo a koťata přeci jen našli své nové majitele. Často také spolupracuji s nadací na ochranu zvířat. Když je potřeba sbírám podpisy lidí za lepší osudy a práva zvířat. Mám radost když vidím že je většina lidí přístupna svůj podpis darovat a pomoci tak. Ráda bych tímto způsobem tak všem moc poděkovala. A druhý příběh týkající se pejska pojednává o německém ovčákovi. Když byl syn malý šli jsme spolu na procházku do přírody. Cestou jsme procházeli kolem lesíka. Už z dálky jsme zahlédli jak před stromy sedí „vlčák“ a bedlivě nás pozoruje. Když jsme došli blíž nespustil z nás oči. Prošli jsme lesíkem a šli dál. Bylo mi divné že tam nikde nemá pána. Asi po hodině jsme se stejnou cestou vraceli zpět, směrem k domovu. Projdeme lesíkem, nikde nikdo. Jen venku před lesíkem stále na tomtéž místě seděl onen pes. I tentokrát nás doslova hltal očima. Když už jsme byli hodně daleko, nedalo mi to a zatavili jsme. Stáli jsme tam dobrých dvacet minut a pes stále seděl a seděl a nikde jinak živé duše. Zkusila jsem následující. Upažila jsem pravou rukou a připažila k tělu. V ten moment, jako by už na tento povel pes čekal, vyběhl tryskem k nám. Hnal se přes pole, cesta necesta. Syn povídá: „Nekousne nás?“
„Nekousne, neboj“, odpověděla jsem s jistotou. Když k nám konečně s vyplazeným jazykem doběhl, poslušně se přede mě posadil. Měla jsem s sebou zbytek svačiny a tak jsem mu ho nabídla. Přijal bez rozpaků. Pak už šel za námi jako beránek Umístila jsem ho prozatímně na dvorek a hned jsem zvedla telefon a volala na městský úřad, zda by v rozhlase mohli vyhlásit jestli se někomu nezaběhl německý ovčák. Několikrát toto sdělení vyhlásili, ale nikdo se neozval. A jak jsem psala, my měli voříška Arana, který byl už postarší a nesnesl v blízkosti svého domova jiného psa. Takže bylo nutno umístit „vlčáka“ na MÚ kde byli pro tyto případy vybaveni psí boudou na „úředním“ dvorku. Obvolávali se všechny útulky v okolí, které měli jak naschvál všechny přeplněno. Pes tedy setrvával na obecním dvoře. Každý den jsem se s ním chodila pomazlit a nosila mu pamlsky. Poptala jsem se po celém městečku, nikdo o něj nejevil zájem. Vzala jsem tedy telefonní seznam a obvolávala lidi z okolních vesnic a doufala že snad pochodím. Asi po třech dnech usilovného pátrání se mi podařilo sehnat manželský pár, který přišel v nedávné době o svého něm. ovčáka a rádi si tohoto pejska vzali. Pravidelně jsem se s ním pak setkávala a byla jsem šťastná že se má dobře. J
Doufám že vás svými řádky nebudu moc nudit a snad si v nich alespoň někdo najde to „své“.
17 názorů
Ahoj 8hanko, děkuju za tvá milá slova a také za tvé přečtení. Přeju ti krásný den. (P.S. Je moc dobře, ža také patříte mezi lidi, kteří mají zvířata rádi.)
mali sme doma 14 rokov kocku...bola clenom rodiny...teraz uz mame len mloky. Ked boli deti mensie, mali sme doma vselico - korytnacku, kraby, skreckov, rybicky
z tvojich slov citit, ako velmi lubis zvieatka, dobre sa to cita .je smutne, ako ludia dokazu odvrhnut zvieratko...
Děkuju ti moc Gábinko za zdlouhavé přečtení. Jsem velmi potěšena že máš v okolí podobně zapálené lidička jako jsem já. Pozdravu je ode mě. Pa. :-)
tak som sa konečne aj ja dokopala k dlhému textu
priznávam, že nemám žiadnu osobnú skúsenosť so zvieratkami, nikdy som žiadne nevlastnila, ale v blízkosti mám priateľov, ktorí sú podobne naladení ako ty, pomáhajú,kde sa dá a trápia sa...*
Ráda jsem se k dílu vrátila, Tvoje láska ke zvířátkům je příkladná. Dávám velký TIP a děkuji :-)))
Ahoj Algeno, vážím si že jsi i ty přečetla. Vím že dlouhé texty lidi spíš odrazují, každý zápolí s časem. Nechce se mi ale jednotlivé kapitoly dělit a tak jsem to riskla. Potěšilo mě že i ty jsi zvířecí kámoška a moc si vážím že jste si vzali pejska z útulku. Vždy když vidím nabízená zvířata je mi velice a velice smutno a doufám jen že se postupně všem podaří dostat do dobrých rukou. Zasáhla mě zpráva o tom, že si někteří lidé vyzvedávají pśy v útulcích pro maso. TO je moc špatné a mělo by se tomu některak snažit předejít. I o tom bude zmínka v některé z kapitol. Přeju pěkný den.
Kdo nemá rád zvířata nemá rád ani lidi. Je takové přísloví? Když ne, mělo by být...
***
Z časových důvodů nečtu dlouhou prózu, vyjímku jsem dělala u Gabi, ale jsem ráda, že jsem měla dnes volněji a mohla přečíst tuto. Udělala mi radost, srostla jsem se slovy i s obsahem. Máme doma andulku a psa z útulku - veliký tip *
Díky snote za přečtení i za tvé příběhy, které mě potěšily. Je vidět že jsi hodný člověk, zvířata vycítí když to s nimi myslíš upřímně. Věřím že váš kocourek po tolika letech soužití už rozumí mnohému i když asi detailnímu rozhovoru ne, ;-)) takže před ním můžete mluvit bez ostychu. :D