SUSHI

Různé druhy suši

     Seděly jsme s přítelkyní u McDonalds a dopíjely svoji odpolední kávu. Přemýšlela jsem, co s načatým odpolednem, protože na návrat domů bylo ještě brzy. Být celé odpoledne sama doma, to mě vůbec nelákalo.

     Jak jsem se tak dívala na nepřítomně se tvářící přítelkyni, vzpomněla jsem si na inzerát, který jsem viděla v novinách a který zval na návštěvu nově otevřené sushi restaurace v našem městě. Sushi jsem nikdy nejedla, ale moc jsem toužila tento pokrm ochutnat.

"Nezajdem do sushi restaurace? "
"Cože?" Přítelkyně se očividně vyděsila.
"Četla jsem někde, že je tu u nás ve městě nově otevřená japonská restaurace."
"Já nejdu," řekla otráveně.
"Je ještě málo hodin, co budeš dělat sama doma," zeptala jsem se.
"Já nevím," váhala.
"Pojď, já bych to moc ráda ochutnala," žadonila jsem.
 
      Nakonec se mi ji podařilo přesvědčit a tak jsme vyrazily. Chvíli jsme restauraci hledaly, protože jsem měla jen velmi mlhavý dojem, kde to asi je, ale asi po čtvrt hodině hledání  jsme přec jen stály před jejími dveřmi. Vešly jsme.

     Restaurace zela prázdnotou, seděl tam pouze jeden host, který se oháněl hůlkami. Bylo vidět, že je tam častým hostem. U baru stála servírka asijské národnosti, jako ostatně i dva muži, kteří seděli u stolu pro personál a unuděně se na nás dívali. Očividně neměli moc práce a při jejich pověstné pracovitosti je to asi dost štvalo.
Ještě, než jsme se vůbec rozhodly, zda zůstaneme, zašla jsem k baru, kde stála servírka, zeptat se, jakým způsobem to tam funguje. Podala mi jídelní lístek a řekla, ať se posadíme a prohlédneme si ho.
Vypadal lákavě . Ceny byly ovšem přímo úměrné barvitosti nabízených jídel . Přítelkyně, stále ještě neodložila bundu, seděla na židli a s odporem ve tváři mě pozorovala.

"Já to nechci," prohodila.
"Proč?"
"Tady to smrdí," odfrkla s pokrčeným nosem.
"Já si něco dám, ale ne se syrovou rybou, to bych asi nesnědla. Dáme si tu porci napůl, " navrhla jsem .

     Když svolila  a odložily jsme si, zavolala jsem servírku a objednala  sushi  s avokádem a s krabem. Tedy s krabem bylo napsáno, ale byly to surimi tyčinky. Tak blbá zase nejsem, abych to nepoznala. Odpovídala tomu také nižší cena.

     Za chvíli nám ten skvost přinesla. Vypadalo to krásně, ale vůbec jsme nevěděly, jak to jíst. Na stole ležely pouze hůlky a nějaká mistička. Protože jsem to před nedávnem viděla v televizi, věděla jsem, že se v mističce rozmíchává sojová omáčka s různými dochucovadly. Na talířku se šesti kousky sushi bylo wasabi, naložený zázvor a ještě trocha nějaké zeleniny. Na pohled to vypadalo slibně.

"Fuj, to smrdí!" 

     Přítelkyně to řekla dosti nahlas, až jsem se obávala, aby nás personál neslyšel. Mám sice velmi citlivý nos, ale smrad jsem žádný nezaznamenala.

"To se ti jenom zdá," řekla jsem.
"Nezdá!" Ona na to.
"Co je to to zelené?" ptá se ona.
"To je mořská řasa, do které je zatočená rýže a avokádo. Namočí se to do sojové omáčky, ve které se rozmíchá to wasabi. Pak se to hůlkami uchopí a strčí celé do úst. No a zajíš to tím naloženým zázvorem a zeleninou, kterou máš na talířku," poučila jsem ji.

"Ta mořská řasa se určitě nejí," řekla ona.
"Ale, jí.  A je to moc zdravé. Prostě musíš to celé dát do pusy!"
"Hůlky? A kde je příbor," otázala se přítelkyně.
"Příbory tu nejsou a jí se to hůlkami," já na to.
"Já to neumím," odpověděla.
"Já také ne," řekla jsem.
    
      Dívaly jsme se jedna na druhou a smích nám cukal koutky úst. Zavolala jsem servírku a poprosila ji, aby nám ukázala, jak se s hůlkami zachází. Vysvětlila nám to. Bohužel jsme asi obě stejně nešikovné, protože se nám to ani jedné nepodařilo. A tak jsme hůlkami různými způsoby, dokonce i oběma rukama, jako příborem, zkoušely nabrat sushi a konečně ho dát do pusy. Ještě, že v té restauraci nikdo nebyl. Určitě by ho pobavil boj dvou starších dam s hůlkami namísto příboru. A personálu jsme určitě zajistily velké rozptýlení.
     Nakonec se nám to po velkém úsilí podařilo. Na konci jsme ovšem zjistily, že jsme hůlky používaly jiným koncem, než jsme měly. Ale, to už byla jen třešnička na dortu.

      Mně  sushi chutnalo, bylo to ostré a zvláštní. Přítelkyně ovšem s plnou pusou ztuhla, udělala obličej, jakoby chtěla zvracet a honem si dala ruku před ústa.

"Neopovažuj se pozvracet, nebo to vyplivnout. Za ty peníze to sníme, kdyby nás to mělo roztrhnout, to si pamatuj," řekla jsem.

     S velkým úsilím to spolkla.

"Tak a teď ještě tu druhou, s tím krabem. Já to sama jíst nebudu, když jsi to platila napůl,"  poručila jsem jí.

Chvíli počkala a potom rukou, protože hůlky selhaly, namočila i tu druhou rolku do omáčky, strčila ji s velkým sebezapřením do pusy a honem, aniž žvýkala, polkla. Zbledla.

"Musíš to rozžvýkat, vždyť se udusíš! A zajez to tím zázvorem," doporučila jsem jí.

     Protože ten zázvor byl docela dobrý, tak poslechla a nabrala si . Spokojenost ovšem z jejího obličeje opravdu nevyzařovala. Tvářila se znechuceně .

"Už nikdy více! Sem já už nikdy nevkročím," řekla a aniž na mne čekala, zvedla se a oblekla si bundu.

"Počkej, musím zaplatit,ne?"

      Zaplatila jsem, hůlky jsme si vzaly coby suvenýr a odkráčely do ulic. Přítelkyně se ještě dlouhou chvíli  šklebila a říkala, že ji tam už nikdo neuvidí. Spěchala domů s tím, že má pocit, že ji stihne střevní problém a tak jsme se rozloučily.

      Já jsem si však řekla, že až budu mít nějaké peníze nazbyt, opět si tam něco dám. Chutnalo mi to  a těšila jsem se, že si příště dám sushi s uzeným lososem.  Sice jsem se také obávala dopadu na svůj střevní systém, ale nestalo se mi nic a tak jsem spokojeně, s novým zážitkem, zamířila domů.