Voláte do jiné sítě

Nacházela se přesně v tom stádiu, kdy byla schopná poslouchat i Pussycat dolls a nemyslet při tom na tyče a latex. Při každém decibelu se otřásla.

Už ani v jedné věci si nebyla jistá. Plácala se někde na hladině, nevěděla, co přesně má pod nohama, ale někde v hloubi duše cítila přítomnost dna. A tahle vidina ji pálila na rtech, tlačila v hrudním koši a byla pro ni tak skutečná, jak jen dotěrná domněnka umí být.

Absurdní bylo, že vůbec nevěděla, jak se jí to všechno v hlavě zrodilo.

Nevěděla, kam přiložit úhloměr. Kompas jí děsil. Tak jistě věděla, kam by střelka ukázala.

Někde hluboko pod ní se otřásla zem. Tsunami jí zdvihla orgány.

Neustále byla schopná jen tísňového volání. Minulost měla na lince a jednou týdně jí volala přítomnost. Drtivá, těžká, molová přítomnost, kterou vnímala jen ona.

Jsem monočlánek.

Včera hlučná, malá, usněná a uslzená, v trestné lavici s doznáním na krku. Najednou tu tiše, se spolknutým klíčem, šlapu po střepech, revma v srdci, zrcadlo pod sebou, sedm dní smůly. Můžu rýsovat obrazy všech trojúhelníků, držet rezonanci pod zámkem, saunovat všechnu bolest, přelepovat zdi a tři minuty šest padat do výšek. Alespoň než mi dojdou baterky.