Miláčci moji

Ráno mě maminka umluvila, abych s ní jela do lesa na chvojí. Potřebuje ho na růže.

V lese bylo krásně. Už jsem tam dlouho nebyla. Představovala jsem si lesní skřítky, co tu bydlí, smála se nad roztomilou veverkou na stromě.

Najednou jsem slyšela naříkavý hlásek. Co to? Pod kořenem stromu, kulaté oči, ještě modravě zbarvené – miminkovsky, za nimi vykoukne bílý čumáček. To není veverka! Sáhnu tam. Vyndám malinké koťátko, celé studené, kostičky potažené kůží. Sáhnu tam znova a nahmatám dvě mrtvá tělíčka sourozenců. Kočička se k nim tiskla v domění trocha tepla. Ukázala jsem mamince kočičku.

„Jé, ta je malinká,“divila se.

Strčila jsem si ji pod bundu do relativního tepla.

„Jak ji pojmenujem? Přemýšlela jsem. Malinká – Málinka, jo bude to Amálka.“

Doma malý syn jásal, že máme další kočičku. Kočička se chodila najíst každou hodinu. Mezi tím se vyhřívala u kamen.

Večer jsem jí udělala pelíšek a šla spát. Za chvíli, co jsem zhasla, se ozvalo naříkavé mňoukání.

„Jako kdybych si to nemyslela,“ brumlám, a bosky přeběhnu k pelíšku. Kotě si beru do postele. To se ke mně přitulí a na tak malou bytůstku spustí hlasitý motorek. Vzápětí mi na rameno položí hlavičku druhá kočička, kterou jsem našla před dvěma měsíci. Vždycky spí u manžela, ale dneska si žárlivě střeží pozici.Z druhé strany mne obejmou dětské pacičky mého syna.

Blaženě zavřu oči. Miláčci moji, tolik lásky mám v srdci a vůbec jí neubývá.