O mých zvířecích kamarádech (3)

Dnes se vrátíme časem zpět o pěknou řádku roků. Když jsem byla malá přála jsem si pejska. Měli jsme sice plno zvířat na dvorku a taky trojbarevnou kočku Mícu kterou jsem měla moc ráda, ale i tak jsem si přála štěňátko, které by s námi mohlo chodit na procházky. S Mícou jsem se často mazlila a hrála si s ní. Jednoho dne ale Míca přišla a bylo na ní cosi divného. Divné byly její oči. Namísto zelených tůněk s černými panenkami se Míca dopotácela na své místečko s šedivýma očima protkanýma krvavými žilkami. Volala jsem hned na svého dědečka, který byl na blízku a rozčileně jsem mu ukázala na Mícu s otázkou cože se jí to stalo??

„Má vyškrábané oči děvče“, vysvětlil mi děda, který si pečlivě koččin zrak prohlédl.

Z očních koutků jí ještě vytékaly hustší kapičky jakési hmoty. Byla jsem smutná, když jsem pak zaslechla jak se doma dospělí radili co s kočičkou dál a zda může takhle žít. Hned jsem spustila hysterický pláč a prosila aby Mícu nechali, že se uzdraví. Netušila jsem že se uzdravit nemůže. Kočka tedy dostala šanci na další žití. A bylo to dobře. Jelikož mají zvířata silně vyvinuté i další smysly naučila se chodit po domě a vyhýbat se překážkám. Postupně se naučila chodit i na dvorek. Dokonce časem zabřezla a přivedla na svět jedno koťátko. Byl to černobílý kocourek, kterého jsme si nechali. Dali jsme mu jméno Filip. Z Filipa vyrostl krásný kocour. Žil spokojeně svůj kocouří život, v pelíšku se často tulili k sobě s Mícou a vše bylo ok. Až jednou, to byly Filipovi asi tři roky, se nevrátil domů. Den, dva, týden až uběhly nekonečné dva měsíce. Všude jsme ho hledali, volali ale marně. Už jsem ho oplakala až jednou navečer, když jsem byla ještě na dvorku jsem zaslechla smutné táhlé mňoukání, které mi bylo tak povědomé. Za cestou po hlase jsem vylezla po žebříku na zídku a u sousedky na dvorku, na druhé straně zdi jsem uviděla zuboženého Filípka. Vydrápal se tam na králíkárnu a už nemohl dál. Měl nejen – jakoby tomu osud chtěl – o jedno oko méně (asi o něj taky přišel při šarvátce s jiným kocourem), ale na zadních nohách mu chyběly kusy masa na stehnech. Už neměl sílu dostat se přes zeď domů. Hned jsem přelezla a Filipa přenesla k nám. Oko se už zachránit samozřejmě nedalo ale nohy se mu zahojily. Trvalo to sice dva měsíce než vše bylo v pořádku a mohl běhat, ale chlupy mu na nohách dorostly asi až po půl roce. Při svých toulkách za kočkami ho buďto chytil pes a nebo železa, která lidi líčí například na kuny. L Hrozná představa! Kdoví jak dlouho se chudinka plazil domů. Bylo dobře že přeze všechno měl tento příběh dobrý konec. Filip se dožil celkem pěkného věku, ale nakonec stejně zemřel ošklivou smrtí. Někde sežral jed, který ho otrávil a bohužel už ani veterinář nemohl pomoci. Bolesti které měl byly nepředstavitelné… Z toho plyne, že i když často, jak tomu bylo i u dalších mých kocourů, nepřijde i delší dobu kocourek domů, nemusí to hned znamenat nejhorší. Kocouři se při námluvách vydávají i do několika kilometrů vzdálených míst a tráví nějakou dobu se svou milovanou. Při rvačkách může dojít i ke zraněním, ale ta nejsou zdaleka tak vážná jako „útoky“ lidské. Například zmíněný jed je toho neomylným důkazem!

Ale zpět k Punťovi do doby kdy Míca přišla o obě oči. Byla jsem z toho hodně nešťastná a smutná a tak rodiče vycítili že je ta správná chvíle přivést do naší rodiny nové oživení. Byla jsem radostí bez sebe když přišli s krabicí a potutelně se usmívali. Když jsem uslyšela tenké zakňourání, už jsem tušila co karton skrývá. Rozeběhla jsem se k rodičům a nahlédla do krabice, kterou položili na zem. Nemýlila jsem se. Byla tam hnědočerná kulička a roztomile na mě mžourala svýma šibalskýma očkama. V ten okamžik jsem se do něj zamilovala. Byl to pejsek, štěňátko voříška. Dostalo jméno Punťa. J Punťa měl svůj pelíšek v rohu kuchyně. Dostal dvě nové mističky na jídlo a pití. Trávila jsem s ním hodně času a já i štěňátko jsme byli šťastní. Míca když ho zprvu slyšela a ucítila, naježila se a začala syčet. Brzy ale pochopila že jde o mládě a že jí nehrozí žádné nebezpečí a přijala ho do naší „tlupy“. (Dokonce když Punťa povyrostl, občas spolu spávali a hřáli se o sebe. Takže mýty o tom jak se psi a kočky nesnáší nejsou až tak pravdivé. V podstatě si na sebe zvyknou jakákoli zvířata, obzvlášť když jsou spolu od ranného věku.) Tahle malá kulička udělala nejednou loužičku na lině, ale brzy pochopil že po něm chceme aby dělal potřebu venku a častým venčením se toto bez problémů naučil. Učila jsem ho takyrůzným základním povelům, byl chápavý a učil se snadno. Asi jako každé štěně nám zlikvidoval spoustu bot, ale to už je takový pejsčí zvyk, především když dorůstají zuby. Jen byl trošku paličatý, když si postavil hlavu bylo prostě po jeho… Punťa rostl jako z vody a stal se právoplatným členem naší rodiny. Namísto rohu v kuchyni si oblíbil místečko pod kuchyňským stolem. Později se dožadoval být s námi a kuchyň mu už nestačila. Zaujal místo v obýváku pod gaučem (to ještě bývaly pohovky na nožičkách). Jak šel čas, tak si oblíbil jedno ze dvou křesel a to se stalo jeho pelíškem. Prostě bylo jeho. Punťa měl své hračky a já taky, často mi ale nějakou „ukradnul“ a nechtěl vrátit. Jeho nejoblíbenější hračkou byl pískací pejsek a tenisák. Mě s oblibou bral hopíka, kterého ovšem rád kousal, takže by z něj bývalo nic nezbylo a spolknutí gumových kousků by ani pro něj nebylo dobré. Pamatuji se jak jsme měli spolu „secvičené takové malé číslo“. Jako děti jsme si chodily hrát ven a Punťa chodil pravidelně se mnou. Když jsme viděli na blízku nějaké jiné děti, mimo naší partu – sehráli jsme s Punťou takové malé divadélko. Na povel „trhej“ mě Puťa chytil za nohavici a vrčel, cenil zuby a dělal jakoby mě napadl a chtěl mě pokousat. Já naoko předstírala jakože chci utéci a o to víc to Punťu bavilo. Bral to jako hru, ale často se kolem jdoucí „diváci“ domnívali že jde o vzteklého psa a vzali nohy na ramena. Já a moji kamarádi jsme pak z toho měli legraci. Punťa byl svým pánem. Dřív nejezdilo zdaleka tolik aut a vše bylo volnější a klidnější. Neviděla jsem že by něco nějakého psa přejelo. V našem městečku pobíhala volně spousta psíků a bylo to tak v té době normální. Každý věděl který pejsek komu patří a čtevnožci se po provětrání vždy poslušně vrátili do svých domovů. Punťa chodil poslušně po chodníku. Zajímavé bylo, že nedocházelo k pranicím. Psi si totiž zcela přirozeně vytýčili a označkovali svá území, takže vše probíhalo v klidu. Náš Punťa byl v okolí známý a tak jsme často slýchávali od lidí, dneska byl Punťa tam a tam, nebo viděli jsme ho tamhle a onehde. Venku chodil bez vodítka, jen zřídka kdy jsem mu ho dávala. Jeho slabostí ovšem byli zajíci. Párkrát se stalo že vyběhl za zajícem po poli. Marně jsem ho pak volala a běžela za ním. Ztratil se mi v nedohlednu. Jednou přišel až druhý den ráno. Doba byla klidnější a tak jsme mu tenkrát nechali pootevřené vchodové dveře. V noci se rodiče chodili dívat  jestli už nepřišel. Ani já jsem nemohla v klidu dospat. Ale dorazil až ráno. Později jsme se dozvěděli že byl až ve vedlejší vesnici. Cestu zpátky zřejmě našel po čuchu. (Kočky mají instinktivní vnitřní „radary“ a dokáží domov najít i z velkých vzdáleností, podobně jako ptáci. Jednou jsem vyslechla příběh holuba, který byl vypuštěn holubářem až v jiném státě. Šlo o poštovního holuba. Holub byl cestou  poraněn dravcem, tak že už nebyl schopen letu. Došel domů po svých. Trvalo mu to prý hrozně dlouho a nikdo si nemyslel že se ještě vrátí. Tak silný je pud který je váže ke svému domovu. Podobné případy byly zaznamenány právě i u koček, které se vrátily třeba po půl roce z neskutečné dálky. Když už jsem ale vzpomenula holuby, i já byla od mala holubářem – o tom někdy příště. Jen co se týče poštovních holubů, osobně beru jako trápení když se holubi odvezou třeba i stovky kilometrů daleko a vypustí se jen pro zábavu majitelů. Ti pak mezi sebou soutěží kteří holubi se vrátí v nejkratším čase domů. Holub je, jak jsem již psala, velmi fixovaný na svůj domov a na svoji rodinu. Holubi obvykle tráví život monogamně s jedním partnerem. Holub si pečlivě svoji holubici hlídá. Když se oddělí holub nebo holubice od svého partnera a domova a odveze se, holub se zoufale snaží dostat domů. Nemusím podotýkat že to musí u ptáka vyvolat stres. Jeho „radar“ ho sice směruje domů. Ale……! Často přijde cestou o život. Například ho chytí dravec, nebo v noci nějaká šelma. V létě pak trpí žízní a horkem v zimě naopak zimou a nedostatkem potravy a vody. Nejednou u nás přistál „pošťák“ aby v našem holubníku přespal, aby se žíznivý  a vyhladovělý najedl a napil. Tito holubi byli čato tak vyčerpaní, že museli „pozastavit“ i několik dní, než nabrali sil na další dlouhou cestu. Podle kroužku jsem tu měla i holubici z Polska. Dvakrát dokonce došlo k úhynu strhaného a dehydrovaného ptáka! Bylo to hrozně moc smutné. Už se chudák ke své rodině nedostal…Mimo jiných druhů jsem mívala také poštovní holuby, ale ponechávala jsem jim přirozený a šťastný způsob života. Myslím že by na to by měl mít nárok každý tvor.) Ale to jsem opět odbočila a tak honem zpět k našemu Punťovi. Tahle zaječí vášeň se mu jednou málem stala osudnou. To jsem s rodiči jela autem ke „druhým“ prarodičům do chaloupky v Jižních Čechách. Někde uprostřed cesty jsme museli zastavit u čerpací stanice, abychom doplnili do auta benzín. Táta obsluhoval auto a my s mámou využili volné chvíle k tomu, abychom vyvenčili Punťu, který cestoval s námi. Za benzínkou bylo pole a za ním se rozprostíral les. Jak jsem psala, Punťa chodil ve většině případů bez problémů bez vodítka. Pěkně se venčil na poli, když v tom kousek od nás po poli vyrazil zajíc a pelášil si to k lesu. Jak jinak, než že Punťa vystřelil za ním. Mohli jsme volat jak jsme chtěly, zajíc byl zajíc.  Všichni tři jsme marně běhali po poli a po kraji lesa a volali jako o závod. Po našem chlupatém kamarádovi jakoby se země slehla! Asi po půl hodině marného čekání jsme byli doslova zoufalí. Věděla jsem že bez něj neodjedu, ale nervozita všech se stupňovala. Když v tom se z lesa konečně vynořil Punťa a jakoby se nic nestalo mířil zvesela přímo k nám. Tak moc se nám ulevilo, to si neumíte představit. (Do dneška, když tím místem projíždím si na tenhle příběh vzpomenu a oživí se mi vzpomínky.) Na jihu si Puťa našel nevěstu, sousedovic Šmudlu. Byl(a) to také voříšek, krásná a chytrá fenečka, která uměla hodně povedených kousků. Úsměvné bylo, když jsem „přistihla“ jak se spářili. Byla jsem malá a tak jsem nevěděla oč jde, co se děje. Celá vyděšená jsem utíkala dospělákům sdělit že se do sebe pejsci nějak zasekli a nejdou odtrhnout. Všichni se zhrozili a ptali se spěšně kdeže jsou. Vylíčila jsem že za dvorkama na palouku. Sousedi i naši tam utíkali, ale už bylo pozdě. Já byla v šoku posílena myšlenkou, že jsou asi opravdu vážně poraněni a honem jsem dospělé dobíhala. Všem bylo jasné že se už nedá nic dělat a že budou brzy na světě štěňátka. Když jsem je konečně doběhla a s hrůzou v očích jsem se dožadovala vysvětlení, všichni se začali najednou smát, což už jsem vůbec nechápala. Pak mi byla situace šetrně objasněna… J A opravdu, když jsem přijela k babičce a dědečkovi napříště u sousedů na dvorečku se už za Šmudlou batolilo šest krásných štěňátek. Prarodiče už sice měli starší nalezenou fenku Belinu, ale rozhodli se že až šťěňata povyrostou, jedno si vezmou, když už byla od našeho Punťi. A tak se také stalo. Byla to fenečka a dostala jméno Asta. Asta byl krásný černobílý pejsek, postavou téměř totožný jako její otec Punťa. Děda jí trénoval a naučil ji mnoha věcem, byla velice šikovná. Později když děda zemřel. Vezli rodiče babičku na zimu k nám, aby jí nebylo v období Vánoc doma samotné smutno. V té době už stářím zemřela Belina. Babička měla mimo Asty čtyři slepice a dvě králičí samice. Když naši pro babičku a její zvířátka jeli, já čekala s „prvními“ prarodiči doma. Ovšem Punťa cestoval s nima. Když jeli k nám domů, v autě seděli rodiče s babičkou a s oběma psy (Punťou a jeho dcerou Astou). V přívěsném zaplachtovaném vozíku cestovali v přepravkách slípky a králíci. Co ale čert nechtěl v půli trasy se porouchalo auto. A to natolik závažně, že oprava nebyla možná a museli volat odtahovou službu. Byla zima, mráz a sníh. Čekali hodnou dobu než odtahovka konečně přijela. Chlápek od odtahovky prý nevycházel z údivu co vše má převážet. Jelikož v přeprvovaném autě nesměli osoby sedět, museli se do nákladní kabinky namáčknout všichni tři – vedle řidiče. V autě na podvalníku seděli samotní Asta s Punťou a ve vozíku zůstaly nadále ostatní zvířata Když dorazili domů, byli všichni rozlámaní a psi udivení…. A já měla o důvod k radosti navíc. Chodila jsem teď venčit ne jednoho, ale hned dva psy. Když se zmiňuju o babiččiných slepicích nemůžu nevzpomenout jednu raritu. Jelikož babička nemívala kohouta, jedna ze slepic začala časem kokrhat a pojímala tři ostatní kolegyně. Jinak ale stále snášela vejce. Je zajímavé jak si příroda v některých případech dokáže vyhovět.  J Když už jsme u té dovolené, následující léto jsme jeli s rodiči na dovolenou do Krkonoš. Bydleli jsme v krásném dřevěném penzionu. Přes den jsem pobíhala po zatravnělé stráni. Zajásala jsem, když jsem objevila obrovská zelená sarančata, kterých byla plná louka. U nás se v té době ještě nevyskytovala, jen kobylky a koníci, občas cvrčci. Našla jsem si krabičku a naplnila ji postupně desítkami tohoto krásného hmyzu. S dobrou myšlenkou, že si je převezu k nám a vysadím je do zdejších luk, jsem je schovala do skříňky v pokoji ve kterém jsme byli ubytovaní. V noci mě náhle vzbudilo prudké světlo, to otec rozsvítil lustr a máma se zděšením seděla na své posteli a nevěřícně koulela očima. „Proboha, kde se to tu vzalo??!“, vyhrkla chudák ze sebe. „Snad to sem nalítalo zvenku“, konstatoval neméně udivený otec. Když už vše prasklo, neměla jsem svědomí na to, dělat že o ničem nevím a tak jsem se přiznala. Sarančatům se podařilo z krabičky dostat ven a skulinkou v nedovřených dvířkách skříňky prolezla do místnosti.Téměř až do ranních hodin jsme lovili sarančata, která seděla na zdech, nábytku, na zácloně a prostě všude. Tvorečkové byly vráceni do svého původního prostředí a já musela přislíbit že už nebudu mít podobné nápady. (Já byla vůbec takový milovník zvířectva včetně psů. Mé dnešní vyprávění je především o pejscích a tak se za všechny krátce zmíním o některých zážitcích. Tak třeba – vše jsou příhody z mého dětství – jednou jdu kolem hospody a tam je uvázaný krásný dlouhosrstý německý ovčák. Přívětivě se na mě dívá a tak si ho bez váhání začnu hladit. (Už tenkrát jsem nějak uměla vycítit kdy je pes přívětivě naladěný a nevysílá negativní signály. Myslím že i psi vycítí když k nim přicházíte bez obav a hlavně s přátelskou náladou.) Po nějaké chvíli jdu dál, za kamarádkou.. Když se od kamarádky po několika hodinách vracím pes tam stále sedí. Znova si ho pohladím, on se zvedne a chce jít za mnou. Začne smutně kňučet. Moje dětská dušička usoudí, že ho tam někdo přivázal a opustil. (Tenkrát mě nenapadlo, že jeho nezodpovědný páníček celé odpoledne vysedává v hospodě a psa tam nechá nekonečně dlouho čekat.) A tak  milého hafana odvážu a vedlu si ho domů. Doma vypukne zděšení kdeže jsem toho psa vzala. Přišlo mi jako křivda, když mi dospělí oznámili že nemůžu brát přivázané psi. Myslela jsem že jsem ho zachránila. A tak jsme šli se psem a s otcem zpět, musela jsem mu ukázat kde chlupáč byl a otec se pro pořádek šel do hospody poptat čí pes je. Majitel vyvrávoral ven a hned mi s úsměvem ve tváři psa nabízel. Já samosebou souhlasila, ale otec věděl dobře která bije a pochopil že z chlápka mluví alkohol. Pes se vrtěl radostí že vidí svého pána, ocáskem mával sem a tam. Ten přislíbil že už oba půjdou domů. Dozvěděla jsem se, že se pes jmenuje Bojar.Často jsem  pak Bojara se svým dvounožcem potkávala a vždy jsem se u nich zastavila abych si svého nového kamaráda alespoň pohladila. Jindy jsem zase litovala německého ovčáka jedněch sousedů. Časem na něj přestali mít dostatek času a tak zůstával zavřený na dvorku. Uměl si sám klikou otevřít dveře. Stačilo když jsem přišla blíž a zavolala na něj jménem. Otevřel si a bežel ke mně. Házela jsem mu klacek a on pěkně aportoval. Když jsem viděla že nikde nablízku není živáčka, vzala jsem ho občas na krátkou procházku. Párkrát jsme někoho potkali a lidi pak žbrblali že nemá košík a není uvázaný, tak velký pes. On mě ale poslouchal perfektně na slovo a jako dítě jsem na něco takového nepomyslela, jen na dobro psa. Později majitelé přišli na to že si Ajax, jak se jmenoval umí otevírat a tak dveře raději zamykali. Pes byl ještě později uzavřený jen ve voliéře a důsledkem tohoto vězení se stal agresivním, což považuji za smutný konec. Ptala jsem se sice jestli bych ho mohla venčit, ale jelikož jsem byla malá, majitelé měli strach… Další ze sousedů měl doma malé prostory a tak své dva lovecké psy umístil do jednoho nedalekého statku kde měli menší výběh ve voliéře. Čas mu ale bohužel také málo dovoloval se psům věnovat. Jednalo se o českého fouska a irského setra. Často jsme si poblíž hrávali a já pejskům nosila pamlsky. Oba se tak tiskli na pletivo a nesmírně žalostně kňourali. Přišla jsem na to jak jim otevřít a tak jsem je párkrát pustila na dvůr potají proběhnout a pak jsem je poslušně vrátila. Jednou jsem se majitele dovolila, jestli bych je mohla vyvenčit. Dovolil mi to. To jsem ale netušila, že ani jeden z nich neumí chodit na vodítku. Já byla jako pápěrka a ti dva velcí čumáčci měli proti mně sílu jako buldozery. Jen co jsme se po plácání se sem a tam dostali ven ze dvora, jakoby nasáli nějakou stopu zvířete a rozeběhli se. Vláčeli mě za sebou jako kus hadru. Nehodlala jsem se ovšem vzdát a vodítka jsem nepustila. Dalo mi pěknou práci je dostat zpět. Majiteli jakoby (přestože náš „závod“ neviděl) dodatečně došlo že na tak velké nezvladatelné psi nemůžu stačit. Tak mi při vracení vodítek oznámil, abych je raději napříště už ven nebrala. Pravidelně jsem přesto za nimi chodila a nosila jim něco dobrého na zub. A tak bych mohla pokračovat dál…..

Ráda bych se zmínila o svém dalším koníčku a to je focení. Můj taťka taky rád fotil a u něj jsem získala inspiraci. Od mala jsem ráda fotila a pak bylo nesmírně napínavé v temné komoře vyvolávat fotky. Časem pak přišly automaty a nakonec digitály. Dnes fotím zrcadlovkou a snažím se tvořit fotky nejen do rodinného alba. Mojí největší vášní je pochopitelně focení zvířat. Nacházím tak v tom zcela přirozeně „dva v jednom“. Ráda obdivuju snímky zvířat například v různých kalendářích. Nejsem ale zastáncem umělého pózování zvířecích přátel. Fotka by neměla ztrácet na své přirozenosti a nikdy bych žádné zvíře netrápila dlouhým stresujícím focením, jen kvůli dobrému snímku. To raději na kvalitě fotek slevím a nebo ji případně nepořídím vůbec… Všeobecně si nemyslím že je dobré jakákoli přehnaná drezůra zvířat, sjednávaná třeba pro pobavení lidské společnosti. Pokud je to v rámci hry, nic proti tomu, ale je mi osobně líto zvířat v cirkusech, kde musejí mnohdy pro ně nepřirozené věci opakovat den po dni. Je to otázka mého cítění. Člověk pokud pochopí potřeby zvířat, věřím že se naučí pohlížet na svět přirozeněji a umí se lépe vžít do pocitů dalších osob. Také občas zavítám na tržiště. Je smutné vidět zvířata trýzněná v malých bedýnkách, nebo se svázanýma nohama jak musí i opakovaně dlouze čekat zda je někdo koupí vysvobodí. Nelidské mi připadá, když vidíte malá drůbeží mláďátka, která ještě nemají vyvinutou termoregulaci a neudrží si sama tělesnou teplotu. Jak s přivřenýma očkama trpí v časných raních a hlavně chladných hodinách. Taková zvířata si pak často koupíte podchlazená a nemocná. Myslím že by na toto měly být lepší předpisy. Ono je to i podobné například ve velkochovech, nebo i na výstavách zvířat. Zvířata jsou trápena a stresována v tak malých prostorách že se sotva otočí. Pamatuji si  např. na jednu návštěvu drůbežárny, kde jsem byla v šoku kolik slepic bylo nacpáno na roštu v malé klícce. V přehuštěném prostoru bylo nedýchatelno. Slepice si mezi sebou vyškubávaly a požáraly peří, z nedostatku minerálů. Kolem drůbežárny se válela poházená tlející těla uhynulých slepic! Onehdá část slepic rozprodávali. Několik jsme si jich koupili. Měla jsem rozpolcené pocity. Na jednu stranu jsem byla šťastná že jsem mohla některým pomoci, na druhou stranu jsem cítila hrůzu z toho co musí prožívat ty ostatní. Trvaly dlouhé týdny, než se slepice naučily normálně chodit. Chodily pomalu a s přikrčenýma nohama, jak byly v klíckách bez pohybu. Sluníčko nikdy neviděly. Umělé osvětlení bylo slabé a tak měly oči a hřebínky téměř doběla. Bylo patrné že špatné vidí. Opravdu trvalo dlouho, než obrostly peřím, a začaly normálně vypadat a fungovat. Je to smutný příklad za všechny podobné. Šílené mi taky připadá, když vyjde najevo že se najdou i lidi, kteří si psy s pohnutými osudy, kteří skončili v útulcích berou opakovaně na maso! Nebo opravdu odsuzuju býčí, psí, kohoutí zápasy.. Nepochopím jak může někdo nazývat zábavou toto dění. Například v některých kohoutích zápasech se kohoutům amputují hřebínky a lalůčky, takže jsou zohavení. Z celého trupu je jim bolestně vytrháno peří aby při zápasu byli zranitelnější! Odříznou se jim jejich přirozené ostruhy a nahradí se špičatějšími kovovými!! Takto „vybavení“ se pustí do soubojů. Je jasné že úmrtí jsou bolestivá a velmi častá. A lidé? Ti se baví!!! Domnívám se že toto by nemělo být rozhodně povolováno. Kohouti sice mají svůj teritoriální pud silný. Ale přirozeně by k úmrtí došlo vyjímečně. Například momentálně máme na dvorku tři kohouty. U slepic platí hierarchie, starší je nadřazen mladšímu. Tudíž nejstarší kohoutek je „liliput“. Přestože je druhý v pořadí mnohem větší, „poslouchá“ toho menšího-staršího. Nejmladší ustupuje oběma starším. Je fakt že si pár šarvátkami ujasnili postavení a dodržují mezi sebou určitá pravidla, ale funguje to.

Ještě se kraťoučce vrátím k předešlé kapitole. Jak jsem psala o ptáčkovi vytaženém z kočičí tlamy, tak nebyl jediný. Život jsem tak vrátila několika ještěrkám, byť přišly třeba o ocásek – který jim ovšem opětně doroste a taky nejednou myšce. Když jsem viděla že jde o kočku naší – tedy dobře živenou a kočičí hra před smrtí mi připadala nekonečně dlouhá a trýznící a hlavně smrt zbytečná. Například náš současný kocour Džimi myši ani nepojídá. Když už jí uloví, nechá jí položenou na zemi a už si jí nevšímá… Tak to bylo jen na okraj a příště budu psát o dalším zvířecím příteli.