Je to normální chlapec

 Nemocniční pokoj byl zalitý slunečním světlem. Paprsky narážely do stěn a do nábytku a tvořily pokoj snesitelnější, než byl.

Postarší muž ležel na svém lůžku, jednou rukou se držel úchytky nad postelí a prsty druhé ruky mu klouzaly po kořenu nosu. Občas si povzdychl a netrpělivě se podíval na hodiny visící nad dveřmi. Konečně se dočkal. Dveře se pomalu otevřely a dovnitř vešel obtloustlý doktor s pleškou na hlavě. Zpozoroval svého pacienta a usmál se.

„Dobrý den, pane Smithe. Dneska máme venku hezky, viďte?“

Muž pololežící na posteli jen přikývl a pozoroval doktora, jak si sedá, vytahuje si ze svých desek pár papírů a zacvaká propiskou. Ten zvuk..

**

 „Pojď sem mnou, Tome, dělej!“ matka pevněji stiskla jeho ruku a táhla ho za sebou po klouzavém chodníku. Díval se na cestu, aby se nesklouzl a neupadl na zem.

„Honem, Tome, ujede nám autobus!“ zapištěla a pomalu se rozběhla, dávajíc taktéž pozor, aby se jí na klozavém chodníku nepodsmekla noha. Chlapec cupital za ní.

Když doběhli k autobusu, stačili do něj jen taktak naskočit. Matka ho šoupla na koženou sedačku autobusu a pevně se chytla úchytky.

Chlapec se rozhlížel. Vnímal zvláštní, štiplavý pach v autobuse. Slyšel odkašlávání lidí, posmrkávání.

Když vystoupily, zadíval se chlapec na velkou, kancelářskou budovu. Matka svírala jeho ruku, pevně ho držela a táhla ho práve k té budově. Vyděšeně se rozhlížel kolem a snažil se přijít na to, proč ho tam matka vzala. Obyčejně, když se vystrojila právě tak, jako byla teď, to znamenalo spoustu cizích lidí a vyptávání. Tom nesnášel otázky. Bál se, že někoho zklame, když na ně nedokázal odpovědět. Pokaždé zachytil matčin výraz, zoufale se na ni zadíval s tichou prozbou o pomoc. V jejích očích vždycky poznal, že ji zklamal.

 **

„Pane Smithe?“ doktor mu zamával rukou před obličejem. Ucítil jemný krém na ruce. Rozkoukal se a otočil se znovu na něj, kývl, že ho vnímá.

„Dobře, tak začneme. Víte, trochu mě rozrušilo, když jsem si prohlížel vaše výkresy z minulého týdne,“ na chvíli se odmlčel, aby vylovil z desek pár papírů, počmáraných různými barvami, až vylovil ten, který chtěl. Všechny obrázky byly nakresleny jakoby pětiletým dítětem. Obrázek byl rozdělen na podzemí a zemi. Nad zemí byly stromy a keře, svítilo tam slunce. Pod zemí bylo vykresleno černě, jen jedno místo ve tvaru obdélníku bylo bílé. Uprostřed obdélníku bylo červeně napsáno : Tom.

**

Malý chlapec se krčil v koutě pokoje a zacpával si uši. Musel poslouchat hádání rodičů. Už zase. Houpal se dopředu a dozadu, doufal, že to bušení v uších přehluší ten řev, který slyšel z kuchyně.

„Nic s ním není! Je v pořádku!“

„Mary,“ slyšel otce. „Musíš si to už konečně přiznat! Tom není jako ostatní děti, potřebuje pomoct!“

„On žádnou pomoc nepotřebuje! Jak takhle vlastně můžeš mluvit o vlastním dítěti? Je to přece tvůj syn!“

„Mary..,“snažil se zůstat klidný, ale další histerický záchvat jeho ženy mu na klidu nepřidával.

 A obraz se proměnil..

 „.. a až maminka přijede zpátky z nemocnice, přiveze ti sestričku, víš, Tome?“ usmíval se. „Jmenuje se Nancy a je moc maličká. Budeš velký bráška, víš?“

Chlapec se už těšil na mladší sestrčiku. Když ji viděl poprvé, byla malinká a růžová. Nesměl na ni sahat. Matka ho s jeho sestričkou nikdy nenechávala v místnosti samotného. Vždycky, když si ji všímal moc, vzala si ji ustrašeně k sobě do náruče, jakoby se bála, že ji snad něčím nakazí.

V tu dobu to ještě moc nevnímal..

 **

 „Dobře, pane Smithe, velmi dobře..,“ doktor kýval a pozoroval, jak se stařičký muž pokouší nakreslit na papír nějaké obrázky. Ruka se mu zachvěla a tužka vypadla na zem.

„To nevadí,“ uklidňoval ho doktor a pro tužku se rychle shýbl. „Nebudu na vás spěchat. Budeme pokračovat i zítra, dobře?“ poplácal ho po ruce a pomohl mu si opět lehnout.

 **

 „Mami, mami!“ jeho starší sestra Nancy ječela na celý byt. „Tom je už zase v mém pokoji! Řekni mu, že sem nesmí! Mami!“ dožadovala se pozornosti ječivým, pištivým zvukem, který Tom neměl rád.

„Neřekl jsem ti, že si se svým bratrem máš hrát Nancy?“ otec se na ni přísně podíval.

„Já a hrát si s ním?“zapištěla znovu.

Tom se na ni díval. Upoutaly ho ale víc třpytící se předměty visící na jejím krku.

„Dovolil jsem ti, že můžeš jít večer s kamarádkami ven, když si budeš hrát s Tomem!“

„Ale maminka řekla, že si s ním nemusím hrát! Řekla, že nemusím, jestli nechci! Vždyť on neumí ani šachy, ani dámu a nic! Je blbej!“

„Nancy!“ okřikl ji její otec.

 **

 Nancy si ten večer přivedla domů kamarádku. Tom si hrál s lesklými kuličkami na podlaze v obýváku a všechny se mu rozkutálely do stran. Musel lést po kolenou a sbýrat je. Pár se jich zakutálelo i k pokoji jeho sestry.

„.. ne, vážně to není pravda, že je to můj bratr,“ říkala zrovna Nancy. „Maminka mi řekla, že je to jen kluk, kterého jí bylo líto, a tak si ho vzala k sobě. Nemám nikde říkat, že je to můj bratr, protože to není pravda.“

Tom zůstal sedět u jejich dveří. Najednou cítil v kalhotech teplo a svědivý pocit, jak mu něco stékalo po noze.

 **

 Starý muž ležel na nemocničním lůžku. Díval se na jedinou, poslední fotku, která mu zbyla z rodinného alba, které měl. Svoji rodinu neviděl přes čtyřicet let. Matka s otcem již určitě nežijí, o sestře neví nic. Nezajímal se o ně.

 **

 „Bude nejlepší, když ho odvezeš, Steve,“ přikazovala matka nahlas otci, bylo jí jedno, že malý Tom sedí jen pár centimetrů od ní a pozoruje ji. Už dávno jí nevadilo, že všechno slyšel.

„Zbláznila ses, Mary?“ nevěřil svým uším otec.

„Ne, zatím ne, Steve, ale brzy se zblázním. Chci, abys ho odvezl. On už mezi nás nepatří. Neumíme se o něj tak dobře postarat, jakoby uměli jinde. Nebudu už poslouchat, jak nancy chodí s pláčem domů, protože se jí děti smějí. Odvez ho, nebo přísahám, že mu něco udělám!“

 Druhý den ho otec odvezl do Werberského ústavu, kde zůstal dalších čtyřicet let. Nikdo se na něj nikdy nepřijel podívat, sestra mu nikdy nedala žádný dopis, nebo dárek k narozeninám od jeho příbuzných. Jediný, kdo za ním jezdil pravidelně každý den, byl jeho strýc Herbert, který ho měl jediný rád a distancoval se od jeho rodiny za to, co tomu nebohému hochovi provedla.

 **

 „Dobře, pane Smithe, už se pokusíte něco nakreslit?“ podal mu skicák a tužku.

Muž vzal tužku a začal kreslit. Po pár minutách podal doktorovy hotový výkres. Byla to rodina. Vysoký muž s rukou kolem matčina pasu. Matka obýmala malého chlapce a sestra taktéž. Byl to obraz idelické rodiny.

 V paměti mu už navždy utkvý matčina slova: Je to normální chlapec.