Trable s Merandou

Tato povídka se asi leckterým čtenářům líbit nebude, zejmena vyznavačum Geralta. V soutěži o "Nejlepsi povidku podle ASP" se umístila na posledním, jedenactém míste. Jak poznáte, jedná se vlastně o takový malý vtípek, legracka o Geraltovi o jeho male epizodce na cestě do Cintry

Bělovlasý jezdec si krátil cestu přes les. Pod stromy a vyššími keři se mohl lépe schovat před deštěm, který ho během putování stále pronásledoval. Chlad, mokro a šaty promočené skrz na skrz, to vše mu znepříjemňovalo pouť, jak to jen šlo. Ani Klepna na tom nebyla s náladou nejlépe. Občas si postavila hlavu a odmítala jít, byť jí Geralt domlouval horem dolem. Bylo to takové zoufalé cestování, nikde ani živáčka, počasí k zblití, do Cintry cesta ještě daleká. Geralt se ponořil do svých myšlenek, které byly tak chmurné, jako celý dosavadní výlet. Poslední dobou se k nim vracel často a stejně tak, jak skomíralo léto, i jeho život se zdál, že vbíhá do posledního kola závodu. Geralt již nepatřil mezi nejmladší. Vše uběhlo jako voda, zážitky vídával před očima tak živě, jakoby se staly teprve včera. Časy, kdy pátral po zákeřných stvůrách a nechával se najímat k jejich vybíjení, časy, kdy chránil Lvíče z Cintry, kdy poznával Yennefer, kdy jí mohl milovat. Svět se změnil. Kolik zbylo magických tvorů, kolik draků, strig, bazilišků, vyjů, upírů, kikimor, griffinů, varanů, brux či vampýrů? Kolik elfů a dryád? Vzpomněl si na Lvíče. Staral se o ni, vychoval ji, vycvičil ji. Miloval ji. Co z toho? A Yennefer? Byla krásná jako vždycky, ale už nikdy taková jako dřív. Léta se nedají zakrýt ani pod maskou hezké tváře. I jí stále miloval. Z melancholického vzpomínání ho vyrušil slabý svist a pak hlasité ťuknutí. To se odehrálo těsně vedle jeho pravého ucha. Trhl sebou, otočil se tím směrem a spatřil šíp zabodnutý do kmene stromu. Pírka byla ledabyle vsazená, zdálo se, že tvůrce viděl šíp jednou za život a to z pěkné dálky. Střílet ale uměl, alespoň v to Geralt doufal. Pokud ta nepřesnost nebyl záměrná, viděl by se Geralt raději někde úplně jinde. Měla to snad být výstraha? Geralt seskočil z koně a ze zad sundal meč. Nikoho neviděl. Snad nezabloudil do Brokilonu? Znamenalo by to, že teď má před sebou Verden a měl by se dát víc na jih. Ale spíš tomu nevěřil a i podle toho šípu soudil na šíleného střelce než na dryádu. To ještě netušil, že obě možnosti nemají daleko od pravdy. Geralt odstoupil ke kmeni stromu obklopeným křovinami, který mu poskytl dočasný úkryt. Nechat se zabít šíleným střelcem opravdu nechtěl. Pozvedl meč nad cestu, po které předtím jel. Další šíp do něj s třeskem vrazil. Geralt zaklel. Byl někde v prostřed hlubokého hvozdu, daleko od měst a vesnic a kdosi mu usiloval o život. Nejvíc ho štvalo, že střelce neviděl a ani netušil, kdo by to mohl být. Na to měl Geralt nepřátel dost. Vsadil na předvídavost protivníka. Chvíli stál a nedýchal. Brnkal tak na střelcovy nervy. Koneckonců, zaklínač měl času dost. Když minula dlouhá chvíle, opatrně se sehnul pro kámen. Pak se rozmáchl a hodil jej na cestu. Nemířil. V předu byl slyšet pohyb a pak zadrnčení tětivy. Šíp vylétl nazdařbůh a zmizel v lese. Geralt vyběhl na cestu s mečem v ruce. Chtěl využít okamžik překvapení k přesunu, případně k poznaní svého protivníka. V předu však nikoho neviděl. Co ovšem viděl zcela jasně byly stromy rostoucí shora dolů. "Do hajzlu!" zaklel nahlas, potom co se vzpamatoval z prudkého překrvení mozku. Sehnul se k chodidlům, s úmyslem rozvázat oko, jenž mu svíralo nohy. Z křoví zaslechl tleskání a smích. Byl to hlásek tenoučký jako vlásek. Geralt přerušil snažení a uvolnil ruce dolů. Rozhlédl se kolem dokola. Ze zmíněných křovin vypochodoval nízký skřet podivného zjevu maskovaný větvemi ostružiníku. V rukou držel dřevěný luk s nataženým šípem, podle všeho vlastní výroby. "To je marný," prohlásil skřet tím tenkým hláskem. "Ty moje kořist. Dát jídlo mě." Geralt si uvědomoval, že se dostal do trapné situace. Asi to bylo tím stářím, že si nevšiml nalíčené pasti ledabyle zamaskované listím. "Hele skřete, vem si jídla kolik chceš. Stejně ho tam moc není," rezignoval, "Ale koukej mě zase sundat." "Hahaha," zasmál se skřet, "Meranda být chytrá. Vzít jídlo, koně a nepustit. Pustit a ty ublížit." smála se jak malé děcko. Proboha, vždyť to bylo děcko! "Pusť mě, slibuju, že ti neublížím." Když se Geralt slyšel, nejradši by spíš ublížil sám sobě. Do nedávna si bezmezně věřil. Byl neporazitelný, říkali, že v jeho stopách chodívala smrt. A nyní... i osud mívá smysl pro humor. "Nene, Meranda chytrá," vycenila naň žluté zuby. Dvojka vpravo nahoře, jednička vlevo dole a trojka vlevo dole chyběly. "Fakt slibuju" "Nevěřím." "Pusť mě!" neudržel se Geralt. Meranda mu nevěnovala pozornost. Obcházela koně a hladila ho. Klepna si to nechávala líbit. Zrádkyně, pomyslel si Geralt. Ušetřil další nadávku na svojí neschopnost. Teprve teď si totiž všiml, že pod ním leží meč. Kdyby byl o několik desítek palců delší... "Hej skřete," zavolal na dítě, "Nechce Meranda meč?" Zvedla pohled na zaklínače. Opatrně, očekávaje léčku přišla blíže. Pod zajatcem, jehož albínské vlasy se poskládaly do dost nepřirozeného účesu se válel meč, který tam upustil, když byl chycen. Pokusila se jej zvednout, ale nebyl pro ni zrovna nejlehčí. Zvědavost jí však nedala, takže nakonec se jí to podařilo. Chtěla si jej prohlédnout pořádně, ale nestihla to. "Díky," usmál se Geralt a sebral překvapené Merandě meč z ruky. Rozmáchl se proti lanu, které ho doposud drželo ve vzduchu a obratným pohybem ho přeťal. Pak dost neobratně žuchnul do listí. Meranda se vrhla na útěk a než se zaklínač zvedl, získala slušný náskok. Najednou byl Geralt zase sám. Nehýbal se. Jeho citlivý sluch mu však leccos napovídal. Krátký svist rozráženého vzduchu. Instinkt ho přinutil bleskově změnit polohu. Šíp se zabodl do kmene stromu ve výšce, kde před okamžikem měl ještě obličej. "Ta holka je vážně cvok!" zaklel polohlasně. Odkutálel se ze zorného pole lučištnice. Leč, uniknout se mu nepodařilo. Šíp prolétl křovím a i když byl značně zbrzděn, ještě se stačil zabodnout do stehna. Geralt sykl bolestí. "Chcípnu rukou jedné šílené holky z lesa," zašeptal si pro sebe. Rozhodl se jednat. Odhodil šíp, sevřel meč a vyběhl ze svého nepříliš šťastného úkrytu. Meranda jej sledovala vyděšenýma očima. V poslední chvíli skočila dva kotouly a hvězdou se odklidila Geraltovi z dohledu. Zas byla ta tam. "Do psí mateří!" Geraltovi zbyla jen nadávka. Co teď? Hlavou mu znovu prolétla krátká rekapitulace dosavadní situace. Byl v neznámem lese, daleko od civilizace s bláznivou holkou, která skáče jako veverka a mistrovsky ovládá luk. Měl se bát, nebo jí ignorovat? Došlo mu, že ta poslední myšlenka je geniální. Meranda je ještě dítě. To celé chápe jako hru, baví se tím a neuvědomuje si, jak je její hra nebezpečná. Líbí se jí Geraltův strach. Nadechl se a zvolal "Merandóóo!" Bylo ticho, nic se nedělo. "Merando?" Zase nic. "Hele Merando, mě už to nebaví. Mam naspěch" Chvíli čekal, ale se stejným výsledkem. Pak se odebral ke koni, cestou se stále snažil zachytit ten charakteristický zvuk rozráženého vzduchu. "Ne!" ozval se dívčí hlas. Geralt váhal, zda se má zastavit, ale neučinil tak. Pokračoval v pomalé, procházkové chůzi. "Zastav se, nebo ti ublížím!" zvolala Meranda. Geralt se otočil. Dívka stála za jeho zády. V rukou držela natažený luk. "A vida, přece umíš mluvit líp." "Ani se nehni!" odtušila dívka a natáhla tětivu ještě víc. Čím zaměstnat dětskou mysl, přemýšlel Geralt. "Chceš znát tajemství?" zkusil. Zdálo se, že to zabralo. Merandina zvědavost přemohla napětí. "Tajemství?" zaváhala Meranda, "Jaké tajemství?" "Znám jedno hodně staré tajemství..." "Chci, abys mi ho řek. Řekni ho!" "Tak pojď blíž, ať ti ho můžu pošeptat." "Proč?" "Protože je to tajné," usmál se Geralt. Zdálo se, že se mu podařilo vést vyjednávání tím správným směrem. Změřila si ho modrýma očima. "Nepudu! Řekni mi to tak!" trvala na svém Meranda. Geralt věděl, že nesmí ztrácet trpělivost. A krom toho se začínal docela bavit. Jen kdyby tam nebyl ten natažený luk, který mu šípem mířil na krk nebo do obličeje. "Tak ti ho neřeknu..." odpověděl Geralt a naoko uraženě se k ní otočil zády. "Otoč se!" zakřičela dívka. "Otoč se a řekni mi to! Teď hned!" vřískala a dupala. "Ne-e" Geralt se nenechal vyvést z míry. "Když mi to neřekneš hned, tak tě zastřelím!" "Potom se ale nic nedozvíš, protože mrtvý už nemluví." Po nějakou dobu ho napjatě pozorovala. Pak váhavě udělala několik nesmělých kroků blíž. Stále nepřestávala sledovat bělovlasého. Byla už hodně blízko v tom jí velká dlaň vyrazila zbraň z rukou. Ozvalo se zadrnčení tětivy, ale šíp dokonale minul zamýšlený cíl. Geralt musel být rychlý, než mu mohla čipera opět zmizet v lese. Přitáhl si jí za ruku a ohnul přes koleno. Stalo se to tak rychle, že dívka se zmohla na ječení, který se posupně měnil na rezignovaný nářek. Geralt dokončil výprask. Meranda naříkala i potom a osahávala si pobolívající půlky zadnice. Geralt sebral zbraň i šípy a vrátil se ke klisně. Nechal dívku osudu. Brek ustával. Sotva Geralt nasedl na Klepnu, zazněl za jeho zády opět ten známý, protivně vysoký hlas. "Vem mě s sebou!" "Zmizni," zasyčel Geralt. Popohnal Klepnu k mírnému klusu. Čipera se však nevzdávala. "No tak stůj!" Geralt mlčel. "Protivo!" Dostihy pokračovaly. Geralt ještě přidal. Když Meranda začala znatelně ztrácet, vzdala to, zastavila se a zakřičela z plných plic. "Heč, znám jedno tajemství!" Geralt zpomalil, až úplně zastavil, koněm napříč cestou. "Myslíš si, že naletím?" Ale dívčí vyděšený výraz, stejně jako zběsilé pohupování medailonu ho mělo varovat. V poslední chvíli uhnul mohutnému žlutému zobáku kokrháka skalního. Obrovské zvíře, napůl pták, napůl savec, trochu připomínajíc ptáka Noha právě minulo Klepnu s Geraltem. Vůči té velikosti, které kokrháci dorůstali připomínal Geralt spíš větší hračku. Rozhodně jí být nehodlal. Geralt strhl koně stranou. Seskočil a bleskově tasil meč. Kokrhák zakrákoral, natočil na Geralta levé oko a mocným švihem odhodil zaklínače několik yardů bokem. Geralt na okamžik ztratil vědomí. Probralo ho až další zakdákání. Geralt uviděl jen šmouhu, která se rychle blížila k dravci. "Čiperko neblbni!" Meranda doslova obskákala celého tvora dokola. Zdálo se, že kokrhák na chvilku ztratil orientaci. To už Geralt neváhal ani minutu. Kokrhákovo srdce buší v hrudi stejně jako lidské. Musel se tedy dostat tam. Mezitím se dravec ohnal ocasem po hbitém vetřelci a podařilo se mu ho srazit. Merandě nevyšel skok a plácla sebou do jehličí. Geralt se dostal k zvířeti nadosah. Bez delšího váhání zabodl jílec stříbrného meče do kokrhákova srdce. Tvor bolestně zakokrhal a stačil se ještě ohnat po Geraltovi zobákem. Zbývalo mu však málo síly. Geralt rychle uskočil, aby ho mrtvá váha toho tvora neumačkala. Nestvůra padla. Geralt zasunul stříbrný meč do pochvy na zádech. Přiskočil k Merandě. "Můžeš vstát, Merando?" Zvedla se ze země a oprášila si vlastnoručně sešité hadry. "To bylo moje tajemství...," usmála se na Geralta. "Zachránilo mi život." "Ne, to tys mi zachránil život," přela se Meranda. "Jak to, čipero?" "Kdybys nepřijel, tak by mě zabil." Geralt se zamyslel. "Poslechni, proč se nevrátíš domů." "Domů?" nechápala Meranda, "les je můj domov." Rozpažila ruce a několikrát se zatočila dokola. "A rodiče?" "Nemam," odpověděla, jako by se nechumelilo, "Vezmi mě s sebou!" "Nevezmu, běž do své vesnice a najdi si jinou rodinu." "Tys mě přelstil. Si chytrej. Chci ti sloužit, buď mojí rodinou." "Holka zlatá, kolik je ti let?" "...deset," odpověděla hrdě. "Vezmu tě do nejbližší vsi. Dál se mnou jít nemůžeš." "A chci, a chci, a chci !!!" rozvřískala se Meranda. "Ach jo...," vzdychl pro sebe Geralt a pokoušel se pokud možno nevnímat. Konec Příště: Druhá šance Geralt se vrací do Brokylonu, aby zabránil skutečné válce mezi Verdenem a dryádami. Cestou potkává Yennefer. Bohužel poznává, že smrt nechodí jen za ním. Každého si jednou najde... (zatím nedokončené pokračování výše uvedené povídky).

---