Bestie

Bestie

Stará paní nehybně ležela na dece, která se rozprostírala na měkké příjemné pohovce působící starobylým dojmem. Spokojeně oddechovala, měla pootevřená ústa a občas jí ucukly koutky úst či oční víčka. Pravděpodobně se jí něco zdálo. Její drobná postava byla zahalená z půlky do té samé deky, co měla pod sebou. Okno bytu v osmém poschodí, kde bydlela,  bylo mírně pootevřené, aby do něj mohl proudit čerstvý vzduch. Šedivé delší vlasy lemovaly vrásčitý obličej, který poukazoval na počty roků, jež strávila. Najednou otevřela oči, opatrně vstávala, aby postavila na kávu. Ještě ráno si upekla bábovku. Seděla na staré židli, vychutnávala si chvíli přemýšlení o světě a životě. Bytem se mezitím rozprostírala vůně melty, kterou mírně nasála s přivřenýma očima. Najednou zadrnčel domovní zvonek.

,,Haló? Kdo je tam?“ ozvalo se z elektrické krabičky dole u dveří. ,,To jsem já, babi. Otevři mi.“ Stará žena pokřiveným výrazem ve tváři naznačovala, že neví, kdo je u zvonku. Slyšela každé druhé slovo a tak neměla nejmenší tušení, kdo může stát za dveřmi dole. Hlas se ale urputně snažil dál, aby mu otevřela. ,,Když já nevim… Nevím jak se to otvírá. Tak počkej, já něco zkusím zmáčknout…“  Ve zvonku se ozvaly podivné zvuky a nakonec pisklavý zvuk, který signalizoval, že se jí to povedlo. ,,Tak já jdu nahoru babi!“

-,,Á, to jsi ty! A kdo je tenhle mladík, co ho vedeš s sebou?“

- ,,To je Michal, babi. Jsme spolu už skoro dva roky. Byl u nás na vánoce, pamatuješ?“

-,,Dva roky. Hm… To je pěkná doba. Tak hlavně, ať vám to vydrží. Dáte si bábovku?“ Žena si prokazatelně z výrazu ve tváři nepamatovala, co se odehrálo včera v televizi, natož minulé vánoce, ale mladík na ní působil sympaticky. Slyšela jen útržkovitá slova, takže nebyla schopna reakce na všechny věty. Při bábovce seděla naproti těm dvěma mladým a přihlížela tomu, jak se jejich prsty dotýkají. Mladík byl z něčeho nervózní, ale asi se jen tak moc snažil působit slušně a udělat dobrý dojem.

-,,No a kdy už budeš dělat tu ,,MOTURITU“, nebo jak se tomu říká?“ Viky se snažila zadržet smích z toho, jak babička dokonale překroutila maturitu: ,,Babi to je daleko, to je až za rok!“ Ještě chvíli všichni seděli na pohovce a Viky se snažila křičet na neslyšící babičku, jak jen to šlo, aby jí vůbec slyšela.

Pravnučka odešla a stará žena si dopila svou odpolední kávu. Venku se již pomalu začínalo stmívat, protože již přišly na řadu dlouhé zimní večery. Na chvíli se posadila na pohovku a pustila si televizi. Nasadila si sluchátka, aby dobře slyšela a zároveň mohli sousedi klidně jíst bez doprovodné kulisy za zvuku večerních estrád.

Přepínala neustále mezi různými kanály, a po chvilce zjistila, že už nic zajímavého nedávají. Uvelebila se na pohodlném gauči a zavřela na chvíli oči. Představovala si, jak se dotýká rukou mladíka. Kolem byla černá tma, jen ona zářila. Měla nádherné šaty z třicátých let-na hlavě černý slušivý klobouk, její útlý pas vynikal v sukni, a celou siluetu dotvořily delší upnuté rukávy s kovovými náramky.

Psal se rok 1939. Mladá znavená žena odcházela do práce na noční. Pracovala tehdy pro České dráhy. Její manžel akorát vystupoval z vlaku, končila mu směna a přišel se rozloučit.

-,,Dnes ti to obzvlášť sluší. Hlavně, aby ses s někým nezapovídala,“ obával se s ironií v hlase manžel.

-,, Prosímtě, s kým bych si asi po nocích povídala? Doma jsem ti upekla koláč, Jiříček už spí, ale chtěl počkat, abys mu přečetl pohádku,“ rázně opáčila Anna, ale pak mu vlídně vyčetla seznam, co je třeba udělat.

-,,Co já vím… Ale je lepší tě varovat. Jdu rovnou domů a přečtu mu jí, neboj se,“ dali si zamilovaně pusu na tvář a za nimi projížděl hlučný vlak.

Najednou se rozplynul předešlý okamžik.

-,,Nechtěla byste si jít se mnou zatančit?“

-,,Děkuji, já netančím. Pouze tady čekám na paní,“ odvětila stroze.

-,,Anno, kde jsi? Pomoz mi vzít tu tašku. Dostali jsme od pana Vávry nějaké nové nádobí. Až budeš doma, omyj ho a ukliď ho do vitríny. Budeme ho používat pouze na slavnostní večeře.“

-,,Neznala jste odněkud toho mladíka, který se mnou mluvil? Připadal mi nějak povědomý, ale neviděla jsem mu do očí.“ Přemýšlela pak večer při rozhovoru s paní, když uklízela nádobí.

-,,To je místní lajdák. Když půjdeš zítra na náměstí vyřídit nějaké záležitosti, určitě ho nemůžeš minout,“ prohodila sarkasticky paní.

-,,Včera jste mi utekla, ale dnes bych vás opravdu chtěl pozvat na kávu. Směl bych?“ promluvil někdo na Annu, která se úlekem otočila. Spatřila konečně poprvé ty jeho uhrančivé černé oči. Tvářila se značně nervózně a snažila se opětovat jeho úsměv.

-,,A co vy vlastně děláte?“

-,,Já, krásná slečno, nedělám nic, ovšem stále žiji. A to je v dnešním světě umění. Až jednou práce nebude, tak já tu práci zase budu mít, abych byl stále umělcem.“

-,,Já, omlouvám se, ale už musím odejít. Musím stihnout uvařit večeři,“ oznámila se zjevným zklamáním nad vyřčenou větou.

-,,Slečno, a kde vlastně bydlíte?“ drze se zeptal mladík.

- ,,Copak se sluší odpovídat cizímu mladíkovi, kde bydlím? To vy byste pak věděl kde to je, a mohl mě kdykoliv jít navštívit,“ Anna se stále držela pravidel slušnosti.

-,,A to se nesmí? Dobrá, tak kde pracujete?“ vyzvídal dál. Anna váhala, jestli mu to má prozradit.

 -,,To se mě jinými slovy ptáte opět na to samé. Ovšem za tu krásnou slečnu vám to řeknu. Sloužím v jedné rodině tady v Řevnicích. Ale teď už musím opravdu jít,“ končila rozhovor Anna.

Stará paní se probírala ze spánku. Otevřela oči a její bělostnou vrásčitou pleť osvítily první ranní paprsky slunce. Podívala se na hodiny, které ukazovaly již půl deváté. ,,Nejvyšší čas dojít nakoupit, jen doufám, že mi zas nezkazí Ptáčková náladu“, mumlala si pro sebe. Oblékla se a zamířila ke dveřím, kde ještě zakopla o nákupní tašku, která by se možná mohla hodit. ,,Ta zapomnětlivost!“ opět s omluvným tónem zamumlala pro sebe.

,,Dobrý den, paní Ptáčková! Jakpak se máte?“ potkala na vycházce sousedku. Posadili se na lavičku před obchod s potravinami a Ptáčková se snažila oběma rukama kočírovat neposedné štěně na koženém vodítku.

-,,To mi zase ta snacha něco dala. Prý abych se nenudila, tak dostanu psa,“ vyčítavě vykládala Ptáčková a pokračovala: ,,Copak já se nudím? Vždyť já mám pořád co dělat. Někdy čtu, ležím, koukám na televizi nebo jedu za synem.  A teď se musím denně starat ještě o tohle. Jsem jen zvědavá, co snacha řekne, až napadne sníh. Předpokládám, že Dorinku nebude jezdit třikrát denně venčit, až já nebudu moct kvůli náledí vylézt z domu,“ dodala tak, že bylo jasné, že už se těší, až bude moct snaše dát psa zpátky.

-,,To já bych naopak být vámi byla ráda, že o mě někdo stojí, potřebuje mě a má mě rád. Vždyť co vám chybí. Taková psí láska je prý někdy lepší než ta milenecká,“ nostalgicky si setřela dojemně slzu Anna.

-,,Když to víte, já už se těším, až to tady jednou skončí. Odejdu do nebe a ten můj starej tam na mě bude čekat, i s tím jeho osudným cigárem v puse…“ upřímně si povzdechla Ptáčková a vypadalo to, že si ho přesně vybavuje.

-,,No počkejte, ale kdo pak bude čekat na mě?!“ rozčileně se zatřásla žena, ale v jejím hlase se ozvala beznaděj, kterou v danou vteřinu cítila. ,,Co když tam na mě nebude čekat nikdo?!“

Odemykala rozčileně dveře a těšila se na odpolední kávu, a na setkání s jejím manželem ve snech. Ulehala na měkký gauč a přetahovala přes sebe přikrývku.

Byl rok 1940 a její manžel si chtěl koupit velkou koženou černou tašku, kterou nosili vlakoví průvodčí na jídlo. Šel do obchodního domu Ara, kde v oddělení kožené galanterie nepochodil. Jenže to setkání s prodavačkou se stalo osudové, stejně tak jako kdysi to jejich. Snad za to mohly ty jeho uhrančivé oči.

,,Jak mi tohle mohl udělat?!“ vykřikla z polospánku, ale když si uvědomila, že může ještě celou situaci znovu prožít ve snu, raději přečkala celý den u televize a snažila se přijít na jiné myšlenky. Ale stále se jí to nedařilo a za zvuku telenovely ze sluchátek se nořily podivně útržkovité vzpomínky z dávné minulosti.

-,,Dobrý den. Marcela Vodňanská?“ přísný hlas zastihl nudící se ženu v galanterii, kde nebylo mnoho lidí.

-,,Ano, to jsem já. Co si přejete?“ opovržlivě se podívala na Annu.

-,,Nepřeju si nic. Jen vám říkám, že ten s kým spíte, má doma dítě a ženu,“ suše sdělila a dál pokračovala: ,, Doufám, že to chápete a tudíž už o vás neuslyším. Co jste vy za ženskou, že kradete dítěti otce, zatímco je váš muž v koncentračním táboře?!“ zoufale na ni křičela.

- ,,Prosím vás, jděte, přece se nebudu celý život starat o někoho, z koho mi tam udělají mrzáka! Bude lepší, když se nevrátí vůbec!“ odmítavě bez emocí dodala a úlekem z té představy se skoro až zatřásla.

Anna nestačila ani chytit dech, protože to, že se setkala tváří v tvář té nejhorší  lidské zrůdě, nedokázala stále pochopit. ,,Jste zrůda, nejhorší lidská zrůda!“

-,,A kdy jsi vlastně měla mojí babičku?“ ptala se s rozkošným výrazem ve tváři kdysi pravnučka.

-,,Víš, my jsme se s tvým pradědečkem neuvěřitelně milovali. Byl to neobyčejně statečný člověk. Dokonce bojoval ve druhé světové válce. No a z té velké lásky vznikla tvoje babička. Sice byl pak na stáří i nemocný, měl cukrovku, a tak oslepnul. Ona se o něj musela starat. To byl ten paradox života. Víš, neřeknu ti celou pravdu, to třeba až budeš větší. Zatím by příběhy měly mít šťastné konce.“ Anna seděla a pletla už osmou ponožku v řadě. Zamyslela se na chvíli, zda si ona sama ještě pamatuje, jak to doopravdy bylo.

-,,Koukej kdo přišel, Jiříku, tatínek. Pomůže ti s úkoly. Já musím za chvíli do práce.“ Ve spěchu se loučila s malým dítětem Anna.

- ,,Já jsem přišel proto, protože se modlím, abys mi odpustila tu hroznou chybu. Já nevěděl, co dělám. Chci se k vám vrátit. Jenže ona mi vyhrožuje, že mě udá za nespolupráci s nacisty. Co mám dělat?“ ptal se s provinilým výrazem v očích.

-,,Nemáš dělat nic, měl jsi myslet dřív než jsi nás opustil.“ Byla to její šance. Zachová se stejně jako ta mrcha předtím. Přitáhla si Jana k sobě a dlouze ho políbila. Ten polibek neměl znamenat nic víc, než jen to, že mu odpouští. Odešla k zrcadlu do vedlejší místnosti a nahlas šeptem řekla: ,,Musí se vrátit. Bude se mnou přece čekat další dítě a pohladila si jemně břicho…“

Leželi vedle sebe na bíle povlečené masivní posteli ze dřeva, a provinilý výraz Jana jen utvrzoval její představu. Doufali, že Jiřík nic neslyšel, protože se právě myl.

-,,Chci být s tebou. Přemýšlel jsem- co kdybyste se odstěhovali do Prahy? Přijel bych pak za vámi, a Marcela by o tom vůbec nemusela vědět,“ prosebně se ptal Anny.

 -,,Vzpomínáš si na tu paní od Českých drah, která mi pomohla sehnat ti tu práci? Její rodina bydlí v Praze. Zeptám se jí, jestli by mi nepomohla i tentokrát. Jsem schopná pro nás udělat všechno. Jen to zase nezkaz. Pamatuj si, miluju tě.“

-,,Já tebe taky. Ale už musím jít, jinak se po mně Marcela začne shánět. Takový je holt život, který nám ona zničila.“

Tentokrát se její mysl přenesla až do Prahy. Všechny náležitosti byly vyřízeny, a s novou energií se mladá žena hrnula na nádraží. Dostala tři lístky. Vedle ní kráčel starší chlapec a v náručí držela malinkatou blonďatou holčičku. V ruce držela velký cestovní kufr. Po celé zemi hrozila válka. Nastoupili do vlaku a čekali, až bude vlak vyjíždět. ,,Bude mi zase patřit,“ šeptala žena při pohledu z okna vlaku.

Do Prahy se přestěhovali v lednu roku 1945. V únoru na popeleční středu Američané začali bombardovat Prahu. Byl to jeden z mnoha konfliktů, kdy měli štěstí, že se nedotkl nějak více jí a jejích dětí.

-,,Mami! Mami! Proboha, co se ti stalo? Pomoc! Prosím pomozte mi! Dobrý den, to je záchranka? Okamžitě přijeďte. Moje maminka je v bezvědomí a nehýbe se, leží na zemi. Ulice Kosková 14. Je to osmé patro!“ křičela dnes už dospělá blonďatá holčička zoufale.

,,Celou dobu jsem se o něco snažila. A celou tu dobu marně,“ to byla poslední myšlenka. Najednou se ale stará žena kácela k zemi. Najednou neslyšela nic uvnitř své mysli. Bylo tam absolutní ticho, které bylo osvobozující. Všechny starosti a emoce najednou neexistovaly a spadly rychlostí blesku ze svalů v těle. Ležela na zemi a dotýkala se konečky prstů podlahy. Energie jejího těla splývala s energií okolí. Spokojeně oddechovala. Cítila, že najednou už své tělo neřídí ona. Jakoby ztratila moc nad svým tělem a teď už ho řídil někdo jiný. Odevzdávala svou duši. Za zvuků majáku na sanitce se ozývalo slabě ,,Bojuj, bojuj! Ještě to není ztracené,“ ale ona nedokázala souvisle myslet. Bylo těžké spojit si slova, takže k ní doléhaly jen nesmyslně poskládaná písmena. A najednou už nevnímala nic a ožívaly zase staré úlomkovité příběhy z minulosti.

V nově zařízeném bytě právě snídaly dvě malé děti. Pětiletá Anežka se vypravovala do školy a její bráška Jiřík si právě mazal housku ke svačině. Přivezli uhlí, které neměl kdo převzít, protože nikdo nebyl doma. Dvacet čtyři metráků uhlí bylo vyskládaných před domem, a na Annu přicházející právě z noční zbývalo, aby všechno uklidila do sklepa. Utahaná ustaraná mladá žena přinesla uhlák, a snažila se rychle celou hromadu přenést, protože jí už slábly síly. Z okna z vedlejšího bytu ji pozoroval mladý muž, který vyšel ven a snažil se jí pomoci. Přinesl druhý uhlák a skutečně odnosil pár metráků do sklepa. Bez jediného slova, jen s lehkým úsměvem, ale smutkem v očích. Byl to onen muž, na kterém ji kdysi uhranuly jeho černé oči. Galantní chování, hbité reakce a slušnost. Právě teď bydlel vedle ní v bytě. Jenže bydlel s ní. S Marcelou.

-,,Co tady děláš Honzo? Snad jí nepomáháš, ona si to odnosí sama. Já potřebuju pomoct, podívej se na mě. Bolí mě hlava, nevím, co mám dělat dřív, a ty se tady flákáš! To jsem si to zasloužila. Jestli jí to odnosíš, tak počítej s tím, že já taky budu chodit posluhovat svýmu starýmu!“

- ,,Vy jedna proradná mrcho! Copak nevidíte, že s váma být už nechce? Nechte ho jít! Celý náš plán ztroskotal jen kvůli vám! Nebylo vám pořád dost, když jste mi ho ukradla, ale když jste se dozvěděla o jeho útěku do Prahy od vás-bestie jedna, musela jste jít tvrdě za ním a pronásledovat ho. Využíváte doby ve svůj prospěch a on nemůže nic dělat, protože byste ho udala za kolaboraci s Němci!“ opáčila bolestně Anna. Téměř se schylovalo k roztržce, která v oné ulici neměla obdoby, kdyby ji Jan nevzal pod lokty a neodtáhl domů, aby se uklidnila. Marcela odešla mezitím do bytu. Anna byla rozhořčená a uplakaná, ale jeho láskyplné sevření ji uklidňovalo.

-,,Kdo tam ale bude čekat na mně?“

- ,,Babi, co to povídáš? Jsi vzhůru? Babi, probuď se. Vidíš, všichni jsme tady a čekáme tu na tebe. Podívej, otevři oči. No tak, otevři oči,“ snažila se probudit babičku její pravnučka, a kolem postele byly všechny čtyři ženy. Každá z jiné generace, ale všechny jedna rodina.

,,Vaše babička je na tom špatně. Raději jí dáváme uklidňující léky, aby co nejdéle spala. V jejím vysokém věku je její stav vážný a už v rukou Božích …“ Snažila se co nejopatrněji sdělit pravdu doktorka.

Světlo. Dere se na povrch skrz obrovské dveře a Anna jimi prochází. Srdce jí buší jako o závod, protože opět vidí toho mladíka s uhrančivýma očima, jak ji zve k tanci. Tentokrát mu hned napoprvé hledí přímo do tváře. Podala mu ruku, tentokrát měla být na znamení, že mu odpouští. Nechtěla v životě nikdy nic víc než se s ním znovu shledat. Kdekoli. Jen někde jinde, aby je ta mrcha nemohla najít a ona ho měla jen pro sebe. Ladně tančí s šarmantním mladíkem a její pružné tělo se točí kolem jeho ruky.

,,Nechtěl jsem tě opustit, ale nemohl jsem odejít,“ pověděl jí s lítostí v hlase.

,,Odpouštím ti. Odpouštím ti vše, co jsi mi kdy udělal,“ s noblesou jí otvíral dveře, které byly plné světla. ,,Jestli chceš, tak vejdi, a budeme spolu na věky.“

,,Počká tam na mě můj manžel,“ zašeptala stará žena ze spaní.

,,Crrr,“ řinčel z kuchyně telefon.

-,,Haló?“

- ,,Mami, co se stalo?“ ptala se ustaraně dcera zkoprnělé matky, které začínaly tryskat z očí slzy.

 Právě vešla do kuchyně a uviděla ji s telefonem v ruce. Roztřeseným hlasem se matka snažila formovat ta správná slova: ,,Tvoje prababička nás opustila…“