Písmák
Když jsem se narodil, měl jsem krásnou růžovou barvičku a vůbec se mi nechtělo na tento svět. Chtěl jsem zůstat u své maminky v bříšku co nejdéle. Tam bylo bezpečí.
Cítil jsem to, věděl jsem to a tušil jsem, že tam venku na mě bude NĚCO číhat....
Ostré světlo, které jsem pod zavřenými víčky vnímal, nebylo příjemné a já věděl, že nic už nebude jako dřív....
Brečel jsem, tiše, pak nahlas, pak už jsem kvílel...
Otevřel jsem oči a začal postupně vnímat tento svět, velkou místnost, oddělenou přepážkami a všude kolem všichni, jako jsem já. Zatím jsem byl u své maminky, pil jsem mlíčko a nechal se zahřívat jejím teplem. Bylo mi krásně.... Ne dlouho.... Vzali mě od ní pryč.
V té místnosti jsem byl celý svůj krátký život, až na jeden jediný den... ten poslední....
Do místnosti přicházeli lidé, vhazovali nám jídlo do korýtek v přepážkách. Jednou přišli a pár z nás odvedli. Tenkrát jsem ještě jako malý nechápal, proč jsem v hlase svých kamarádů cítil strach...
Teď už to vím....
Lidé přicházeli pravidelně a já k nim vzhlížel s oddaností a úctou, byli pro mě bohem. Pak se ale stalo, že mě jeden z nich nakopnul, jen tak, pro zábavu, a nebyl jsem sám. Až potom jsem si všimnul, že i k ostatním se lidé takto chovali....
Bolelo to moc, bolelo to i uvnitř... nechápal jsem.... Ale v tu chvíli jsem začal tušit, že to není správné, že jsem nic neudělal... že.....
.... se začnu bát...
Od té doby jsem se bál každý den, jen jsem otevřel oči. Byl jsem ještě maličký, ale nebyl jsem hloupý. Věděl jsem, co je správné a co ne.... A tohle správné nebylo!
Pak jeden den přišli lidé a nahnali mě tyčemi, které působili velkou bolest, do jiné přepážky. V ní bylo hodně kamárádů...víc než hodně.... Byli jsme tam namačkáni a nedalo se hýbat... začal jsem se bát ještě víc.
A pak to přišlo!
Už mě vedou ven....
Poprvé vidím slunce a všechnu tu krásu kolem... Na malou chvíli necítím strach, jen úžas....
Cítil jsem to, věděl jsem to a tušil jsem, že tam venku na mě bude NĚCO číhat....
Ostré světlo, které jsem pod zavřenými víčky vnímal, nebylo příjemné a já věděl, že nic už nebude jako dřív....
Brečel jsem, tiše, pak nahlas, pak už jsem kvílel...
Otevřel jsem oči a začal postupně vnímat tento svět, velkou místnost, oddělenou přepážkami a všude kolem všichni, jako jsem já. Zatím jsem byl u své maminky, pil jsem mlíčko a nechal se zahřívat jejím teplem. Bylo mi krásně.... Ne dlouho.... Vzali mě od ní pryč.
V té místnosti jsem byl celý svůj krátký život, až na jeden jediný den... ten poslední....
Do místnosti přicházeli lidé, vhazovali nám jídlo do korýtek v přepážkách. Jednou přišli a pár z nás odvedli. Tenkrát jsem ještě jako malý nechápal, proč jsem v hlase svých kamarádů cítil strach...
Teď už to vím....
Lidé přicházeli pravidelně a já k nim vzhlížel s oddaností a úctou, byli pro mě bohem. Pak se ale stalo, že mě jeden z nich nakopnul, jen tak, pro zábavu, a nebyl jsem sám. Až potom jsem si všimnul, že i k ostatním se lidé takto chovali....
Bolelo to moc, bolelo to i uvnitř... nechápal jsem.... Ale v tu chvíli jsem začal tušit, že to není správné, že jsem nic neudělal... že.....
.... se začnu bát...
Od té doby jsem se bál každý den, jen jsem otevřel oči. Byl jsem ještě maličký, ale nebyl jsem hloupý. Věděl jsem, co je správné a co ne.... A tohle správné nebylo!
Pak jeden den přišli lidé a nahnali mě tyčemi, které působili velkou bolest, do jiné přepážky. V ní bylo hodně kamárádů...víc než hodně.... Byli jsme tam namačkáni a nedalo se hýbat... začal jsem se bát ještě víc.
A pak to přišlo!
Už mě vedou ven....
Poprvé vidím slunce a všechnu tu krásu kolem... Na malou chvíli necítím strach, jen úžas....
Tak rád bych se proběhl po tom zeleném koberci...
Bolest, AUUU.... jedna z tyčí se mě dotkla, to proto, že jsem se na chvilku zastavil.... Další rána.... bolest mě skoro ochromila.... Nechám se vléct....
Otvírám oči... jsem opět vmístnosti, ale ta se otřásá a naklání moje tělo ze strany na stranu, nespadnu jen proto, že jsem vmáčknutý mezi ostatní kamarády... Otřásání přestalo, otevřely se vrata a znovu vidím světlo a .... zase ty tyče.... Nahnali nás do úzké chodby...
Teď tu stojím a třesu se strachy.... Vím co mě čeká, v tom problém není, k tomu jsem předurčen. Já se jen bojím momentu, než to přijde, bojím se bolesti, moc velké bolesti....
A přemýšlím....
Proč Vy, lidé si myslíte, že my, kteří Vám sloužíme, necítíme bolest, nevnímáme Vaše chování....
My přeci dobře víme, kde je naše místo, my jen nechceme trpět, chceme vidět slunce, chceme si hrát, možná se od Vás lidí nechat pohladit....
My jen... nechceme tolik bolesti...
Buďte LIDMI, prosíííím...
Bolest, AUUU.... jedna z tyčí se mě dotkla, to proto, že jsem se na chvilku zastavil.... Další rána.... bolest mě skoro ochromila.... Nechám se vléct....
Otvírám oči... jsem opět vmístnosti, ale ta se otřásá a naklání moje tělo ze strany na stranu, nespadnu jen proto, že jsem vmáčknutý mezi ostatní kamarády... Otřásání přestalo, otevřely se vrata a znovu vidím světlo a .... zase ty tyče.... Nahnali nás do úzké chodby...
Teď tu stojím a třesu se strachy.... Vím co mě čeká, v tom problém není, k tomu jsem předurčen. Já se jen bojím momentu, než to přijde, bojím se bolesti, moc velké bolesti....
A přemýšlím....
Proč Vy, lidé si myslíte, že my, kteří Vám sloužíme, necítíme bolest, nevnímáme Vaše chování....
My přeci dobře víme, kde je naše místo, my jen nechceme trpět, chceme vidět slunce, chceme si hrát, možná se od Vás lidí nechat pohladit....
My jen... nechceme tolik bolesti...
Buďte LIDMI, prosíííím...
Prosím....
