Letáky - Písmák má talentmalárii

Ten smutný rok, 1943 ..

 

Místnost chátrala pod vrstvou prachu. Jediné dveře, které v místnosti byly, zavrzaly a dovnitř vešla skupinka mladých lidí. Dívky na sobě měly dlouhé sukně a vlasy způsobně upravené.

„Tohle má být jako co?“ vyrazil ze sebe jeden z chlapců a vytáhl baterku, aby si na to nadělení posvítil.

„Je tady vůbec elektřina?“ ozval se další chlapec. „a nebo ještě ani netuší, že byla vynalezena?“

„Hele, tady je světlo!“ oznámil další a nad jejich hlavami zablikalo jedné zaprášené a pod vrstvami pavučin schované světlo.

„No, teda, pánové, hotová Sodoma Gomora..“

Jedna z dívek opatrně nakráčela po podlaze a rozhlížela se.
„Tohle snad nemůžou myslet vážně. Prosím, někdo mi řekněte, že nás vážně nechtějí ubytovat tady..,“ zapištěla a z zaprášeného stolu prstem otřela prach a nevěřícně na něj zírala.

Celá místnost spala už zřejmě alespoň dva roky pod vrstvou prachu. Vzduch tam byl těžký a nedýchatelný. Bylo tam pár stolů, některým chyběla noha, jiné už na nich sotva stály. U zdi stál lavor na vodu a zrdcadlo.

Celé to vypadalo, jako hodně, hodně škaredé skladiště.

„Myslím, že tohle vážně není žádnej vtip,“ pronesl trpce jeden z chlapců, který si velmi kritickým pohledem prohlížel celou místnost. „toť bude zřejmě útočiště pro študáka dvacátýho století.“

„Věděla jsem, že na žadný brambory jsem jezdit neměla,“ zaskučela jedna s dívek, blondýnka s jemnými loknami.

„Nikdo z nás nechtěl, Anno,“ ušklíbl se na ni vysoký chlapec a přešel k ní, aby si k ní přisedl a chlácholivě ji hladil po rameni.

Dveře znovu zavrzaly a všem přítomným naskočila husí kůže. Dovnitř vešla energická, rázná žena, když začala mluvit, bylo to sice česky, ale s jasně německým přízvukem.

„Tak vás tu vítám, panstvo,“ pronesla a pokračovala rovnou doprostřed místnosti, aby sundala židle ze stolu a utěrkou ometla pavučiny a prach. „bydlet budete v téhle místnosti. Přijeli jste hold moc brzo a nestačila jsem to tu dát.. do pucu. Ráno se vstává v sedm hodin, snídaně bude o půl osmé a v osm hodin se odváží na pole. Práce končí v pět hodin a večerka je v deset. Košíky budete mít ráno připravené u vchodu..“

„To je dobře, my už se báli, že si je budeme muset i uplést,“ ozvalo se v davu.

„Já si to nevymyslela. Být vámi si takhle moc nevyskakuju před panem správcem, takovýhle mladý jako jste vy, to on moc nemusí.“

„Pan správce je také Němec?“

„Všichni jsou tu z Německa.“

Dveře se rázně otevřely a dovnitř vkročila pohublá postava špatně oholeného muže v šedivém sáčku, které mělo záplaty na loktech.

„Ztratil se mi kufr!“ zvolal. „Nevím, nevím, jestli jsem ho vůbec měl! Byl to černý kufr a měl žlutý řemen, není tu mezi těmi vašimi, děti?“ nepočkal na odpověď a vydal se mezi hromadu kufrů hledat černý s žlutým řemenem.

„Tady žádnej žlutej kufr není, pane profesore.“

„Tak to musí bejt jedině na nádraží,“ starý mužík si mnul dvěma prsty bradu a zamyšleně se rozhlížel. Až teprve potom vzal na vědomí, že je v místnosti další osoba.

„Á, vy budete jistě paaní Goeringová!“

„Ano, pane profesore, velice mě těší,“ podala si s ním přátelsky ruku. „nebojte se, ten kufr se určitě najde, pošlu pro něj svou dceru, Lízu.“

„Ale prosím vás, to je nemysl, aby se nějaké děvče tahalo takovou dálku s kufrem, pošlu pro něj své chlapce,“ otočil se do davu k přítomným chlapcům.

„My pro něj skočíme, pane profesore!“

„Dobře, chlapci, velmi dobře, děkuji vám. Černý kufr a žlutý řemen.“

„Dobře, pane profesore. Takže žlutý kufr a černý řemen?“

„Ano, správně. Ne! Totiž, ne. Kufr černý, řemen žlutý!“

 

**

O pár hodin později se místnost změnila v takřka obydlenou. U stropu visela šňůra s prádlem, po zemi byly rozházené karty a jedna z dívek drhla chlapcům špinavé ponožky.

„To budou, ale prázdniny, co?“ pronesla trpce. „Budeme sbýrat německý brambory.“

„Co takhle něco zazpívat?“ navrhl kluk s bujarou čupřinou.

„Víš, přece, že se to nesmí..“

„Tady se nic nesmí.. co my pak z toho života máme? Někdy bych chtěl udělat něco, co by vážně stálo za to. Ale myslím fakt vážně.“

„Ale prosímtě,“ rozesmála se jedna z dívek. „Ty? Takovej básník?“

„Vidíš, nikdo mě při něčem nebere vážně! Věřila bys mi třeba ty, kdybych ti řekl, že tě miluju?“ dívka se rozhihňala ještě víc. „no, vidíš! Nikdo mě nebere vážně!“

„Ale notak, Pepo.“

Dveře se s prudkým zavrzáním znovu otevřely.

„Lidi, pojdťe nám s tím někdo pomoct! Ten Novák v tom nosí snad cihly!“ jeden z chlapců táhl profesorův znovu nalezený kufr. Pepa mu vykročil na pomoc, vzal, ale prudce za úchytku a kufr se s zaskřípěním otevřel. Vypadlo z něj neskutečné množství listin.

„Ježiš, co to ten třídní veze? Papíry?“ jedna dívka se sklonila a po jednom sáhla.

„To nejsou jen papíry,“ zašeptala další. „to jsou letáky.“

Celá místnost rázem utichla.

„Myslíte,.. myslíte, že třídní tyhle věci.. tyhle věci.. někam vozí?“

„O tom dost pochybuju.“

„Proč myslíš? Nevypadá na to?“

„Spíš proto, že vy ste, hlupáci, vzali jinej kufr! Tenhle je žlutej s černým řemenem, ten třídního byl černej se žlutym řemenem! Asi tam ten kufr někdo nechal, když tam byli policajti.“

Všichni stáli nad rozsypanými letáky a zírali na ně.

„Měli bychom se toho rychle zbavit.“

„Blázníš? Víš kolik to muselo dát práce? Mělo by to splnit svůj účel!“

„Zbláznil ses, Pepo? Splnit svůj účel? A co náš účel, hm? My už žádnej mít nebudem, jestli ho splníme těm zatraceným letákům!“

„Jo, Pepo, Richard má pravdu.. mělo by se to všechno zničit.“

„Počkejte, já to přečtu!“

„Ne, ne, ne! Nečti to!“

„Německý občane,“ začal číst jeden z chlapců. „Strana NSDAP nám slibovala vše, co do teďka nesplnila. Věřili jsme ji a doufali, že naše životy budou lepší. Nic z toho ovšem není.“

„Nečti to!“

„Věříme, že ty jsi stále věrný Německý občan a budeš bojovat s námi.“

„Neměli jsme to vůbec číst! Teď jsme spolupachatelé!“

„Prosimtě, uklidni se! Udělá se to takhle: zejtra, až půjdeme na pole, si každej vezme pod bundu trochu těch letáků a na poli to všechno spálíme, nesmí zbýt nic, rozumíte? Nic!“

„Vy jste vážně hrozný, lidi..“

„Pepo, svoje hrdinství si nech do jiný války. Tady jde o nás všechny.“

 

**

 

„Takže, říkáte, profesore, že vám přece jen jeden student chybí?“

V místnosti plné studentů v dlouhých nočních košilých, stál vysoký muž v černém plášti, s černými brýlemi. Vypadal hrozivě a strašidelně. Byl z německého gestapa.

„Neumím si to vysvětlil,“ dumal profesor a rozhlížel se stále po místnosti. „Opravdu jeden chybí. Nevíte, studenti, kde je váš spolužák?“

„Nevíme..,“ ozvalo se šeptem.

„Tak já vám to tedy povím,“ ušklíbl se gestapák zlomyslně. „byl celou noc u nás, na gestapu!“

„Prosím? Jakže?“

„Ano, pane profesore! U nás na gestapu!“ kývl hlavou na svého kolegu a ten kývl do chodby, odkud jiný muž dotáhl zmláceného a krví zašpiněného mladíka. Nos měl celý odlepený od krve, sotva se držel na nohou a jen co ho gestapák pustil, svalil se na zem.

Všichni udělali automatický krok k němu, zastavili se, až na varovný pohled jejich profesora.

„Chytli jsme ho v noci, jak dává do schránek letáky! Víte o tom někdo něco?“ rozhlédl se po třídě.

„Oni nevědí nic,“ zaskuhral mladík. „To všechno já. Moc mě to mrzí, pane profesore..“

„Proboha, ale proč, chlapče nešťastná, proč jsi to udělal?“

„Chtěl jsem jednou udělat něco pořádnýho..“

„Nelži, chlapče, to já,“ řekl profesor znenadání a všichni na něj překvapeně vzhlédli. „donutil jsem toho mladíka, aby za mě rozdal ty letáky, které jsem sám tiskl. Zatkněte mě. On s tím nemá vůbec nic společného.“

„Ale pane profesore, přece si nemyslíte, že vám tohle uvěřím!“ zvolal gestapák.
„Přesně to si myslím.“

„Odveďte toho kluka!“ zavelel do chodby a přišel vysoký muž, taktéž v černém, aby chlapce znovu zvedl a odnesl ho pryč. Mnoha dívkám tekly slzy. Někteří tiše vzlykaly.

V tom jeden z jeho kolegů zavolal z vedlejší místnosti cosi německy a gestapák se otočil a na chvíli se vzdálil.

„Studenti,“ profesor se k nim naléhavě otočil. „Musíte jim potvrdit vše, co jsem řekl!“

„Ale co, pane profesore?“

„To, co jste slyšeli!“

„Ale my nic neslyšeli, pane profesore..“

---