Královská fontána

Když Michal zjistil, že ho otevřené oči bolí méně než zavřené, rozhodl se vstát. Posadil se na posteli a pohledem přelétl celý pokoj. Replika porcelánového kohouta z výstavy na Čeření 623 mu připomněla, že se má dnes zúčastnit důležitého večírku. Bude na něm jeho přítelkyně Anna a několik vlivných osobností. Naposledy byl přítomen podobnému setkání před třemi lety, tehdy Annu poznal. Patrně doufal, že zažije něco podobného, protože v něm vztah s ní přestával probouzet to příjemné vzrušení, které milenci pociťují, když se procházejí přecpanými ulicemi a myslí při tom bezvýhradně jeden na druhého. Teď se za ni spíše styděl, vypadala hrozně.

   Oblékl se do elegantních šatů hrdého kohouta a ještě narychlo zkontroloval svůj vzhled v zrcadle. Neměl příliš mnoho času, za osmnáct minut mu odjížděl poslední vlak. Cestou na nádraží se bavil představami, v jakém oděvu by mohla přijít, ale v jakém zcela jistě nepřijde, Anna. Smluvili si, že se setkají až na místě.

   V kupé seděla jedna krůta a dva sluncem sešlí krocani. Krůta měla kolem krku pestrobarevné korále, které si navlékala na špičky prstů a zase je z nich shazovala. Pozoroval ji, aby si mohl lépe představovat Annu. Kdysi také měla své vlastní korále, ale ty přednedávnem našel jen tak pohozené mezi náušnicemi, prsteny a dalšími levnými šperky. Od té doby si je nevzala. Ve skutečnosti se o sebe přestala starat úplně. Pelichala a ztrácela přirozenou barvu kůže, podobně jako se to stává některým odsouzencům na smrt.

   Vlak zprudka zabrzdil a všichni čtyři sebou leknutím trhli. Michal si naposledy prohlédl krůtí obličej: může jej zpětně zaměňovat za jiné obličeje. Vyšel z kupé ven. 

Obrovská hala, ve které se mělo setkání uskutečnit, stála na vodě a vedl k ní dlouhý úzký můstek. Boční osvětlení vytvářelo dojem, že se jedná o futuristickou stavbu. Hned co došel k obrovské ceduli Čeření 626, která se vyjímala nad širokým vchodem do budovy a neustále měnila barvy, se začal porozhlížet po Anně. Dávno tady měla být. Ale na to, že přichází zpravidla s několikaminutovým zpožděním byl ostatně zvyklý. Ani na jejich první schůzku u Královské fontány nedorazila včas. Tenkrát byl však ochoten její nedochvilnost tolerovat, to si po sobě ještě dokázala tu tam uklidit, uměla se chovat slušně ve společnosti a neříkala mu, že ho nenávidí.

Zeptal se útlého mládence v provokativním obleku člověka, jestli ji neviděl. Byla to osoba zaměstnána odpověďmi právě na takové dotazy, byl to takzvaný shromažďovač a odpověděl mu, že ne.                                                              „Vlastně ano,“ rozpomenul se, „Viděl jsem ji, jak vcházela dovnitř. Promiňte, už mi jde z toho všeho hlava kolem.“

„To nic, pamatujete si, jak vypadala?“

„Hm, nejsem si tím zcela jistý, ale myslím, že byla navlečená do černých večerních šatů. Ovšem jak říkám, ruku do ohně bych za to nedal.“

„To je v pořádku, děkuji.“

   Večerní šaty. Tím se mu potvrdilo, co už dlouho věděl - Anna o něj ztratila veškerý zájem. Dokonce se přistihl, jak přemýšlí, jak se snaží rozpomenout, kdy naposledy alespoň drobný náznak zájmu projevila. Kdy se k němu obrátila s nějakou otázkou, kdy mu pochválila účes nebo rozmluvila pití. Věděl, že se s ním dnes sejít nechce.

Vstoupil do hlavního sálu plného zaoblených předmětů a nažloutlé aury. Na stěnách visely klasicistní obrazy a hudba z téhož období svévolně ulpívala na pozlacených stolech, zdobených lustrech a stříbřitých podnosech. Všechnu tu nedůstojnost snášel jen kvůli ní. A pocitu, který s ní až do dnešního rána spojoval. Zatímco procházel sálem, přemýšlel, co Anně řekne; jak jí oznámí, že vztah, který prožil celou rozmanitou škálu přežívání, právě zemřel. Jaká slova použije, existují-li vůbec taková slova. Zastavil se před obrovským zrcadlem a prohlédl si v něm svoji tvář napůl ukrytou pod kohoutí maskou. Náhle pocítil otřes; také jeho vlastní odraz na okamžik uniknul jemu samému. 

   Potom ho napadlo, že napíše vzkaz, jehož předáním pověří shromažďovače... ale ne, tohle musel okamžitě zavrhnout: chce ji přece ještě alespoň jednou vidět. Vždyť snesitelné není jen to, co je nesnesitelné.

U baru zahlédl starostu a další důležité představitele města. Chvíli mu trvalo, než se mezi ně vecpal a když se mu to konečně podařilo, objednal si drink. Už dva měsíce nepil.

„Nejste ten... nevyhrál jste tu výstavu na Čeření v dvacátým třetím?“ prohodil starosta a přihnul si ze sklenice.

Michal se usmál a přikývl.

„To je dobře, že jste tady,“ pokračoval starosta „Vaše obrazy se mi vždycky líbily, zrovna minulý týden jsem si jeden koupil.“

„Opravdu, který?“

Starosta jako by na okamžik ztratil řeč. Nozdry se mu rozšířily a ruce rozčeřily, totiž roztřásly.

„Víte, že už si nevzpomínám na název? Je na něm... je na něm mrtvá žena v náruči muže, velmi kontroverzní obraz, nádherné dílo.“

„Áá, Vy máte na mysli Splétání. Ten obraz je neprodejný, zapůjčil jsem ho Městské galerii, doposud se mi nepodařilo nalézt vhodného distributora.“

„Splétání, aha. No, tak to jsem se musel sám splést. Mimochodem, vidíte tu omítku?“

„Ano, co je s ní?“

„Odpadává.“

Michal se zahleděl na zeď, snaže se pohledem vyhýbat obrazům, kterými tak opovrhoval, aby se přesvědčil o starostově pochybných slovech. Omítka se však skutečně odlupovala a dopadala na parkety; jeden by snad i slyšel, jak to pokaždé ostře lupne.

„Máte pravdu, nevíte, čím to je?“

„Nevím, ale odpadává, odpadává už celý večer. Celý večer si toho všímám a pořád jenom odpadává. A slyšíte, jak to pokaždé ostře lupne?“

Michal si zatím poručil další drink. Nepil celé dva měsíce, ale dnes, znovu, myslel na Annu.

   Zeptal se barmana, jestli ji neviděl; bylo mu trapné přehlížet vzpomínky a ještě trapnější se k nim znovu vracet.

„Něco tady pro vás nechala,“ řekl.

„Skutečně? Co je to?“                        

Podal Michalovi malý několikrát zpřehýbaný kousek papíru. „Požádala mě, abych Vám tohle předal.“

„A říkala ještě něco?“

„Ne - papírek,“ odvětil barman.

Když allegretto Mozartova „Korunovačního“ koncertu nahradilo ohlušující hučení sirény, Michal usoudil, že bude nejrozumnější odejít. Najde venku nějaké klidné místo a tam si vzkaz přečte. Půjde na čerstvý vzduch - ten jeho trpělivosti zajisté přilepší. Trpělivosti rozhodně. To samé ostatně prohlašovala také Anna: když ho začala v létě podvádět s tím směšným člověkem, neustále tvrdila, že si potřebuje jen na chvíli provětrat hlavu, projít se, že je toho na ni moc, že se cítí stísněná. Jakmile se dozvěděl o skutečném důvodu jejích večerních procházek, navrhnul rozchod, ale rozbrečela se mu v náručí a slibovala, že to bylo naposledy.

Zprvu si myslel, že se s ním skrze papírek rozchází; nejspíš takhle přemýšlel jen proto, že chtěl ještě před chvílí učinit to samé. Ve skutečnosti si však nedokázal připustit, že by toho mohla být Anna schopna. A v tom si to uvědomil. Došlo mu, jak by bylo vlastně skvělé, kdyby měly jejich zprávy totožný obsah, uvědomil si, kolik věcí by se tím najednou ulehčilo. Nakonec se rozhodl, že zprávu přece jen sepíše; pro případ, že se dnes s Annou nenajdou. 

   První slova byla pochopitelně nejzávažnější, ale Michal přestal rychle vnímat, co a komu vlastně píše. Byl si ve svém počínání jistý. Těšilo ho už jen vědomí, že oba vymysleli vzkaz, že dostali úplně stejný nápad, který se následně odvážili realizovat. Náhle pocítil jakési zvláštní pouto, které ho k Anně ještě stále pojí, přesto nelitoval toho, že se s ní rozejde. To považoval za nevyhnutelné. Jakmile vzkaz dopsal, vrátil se k baru a pověřil barmana jeho předáním. Annin papírek schoval na bezpečné místě ve svém obleku, prozatím pochopitelně nemohl tušit, že nebyl adresován jemu.

Hlavní sál se stačil za tu chvíli, kterou strávil Michal psaním, změnit ve scenérii připomínající vojenský poplach. Ze zdí už neodpadávala pouze omítka, ale také obrazy, a monotónní zvuk sirény přehlušil i afektovaný řev všech přítomných. Ti nekoordinovaně pobíhali a vráželi do sebe ve snaze dostat se co nejrychleji k východu. Ještě dávno před tím, než poznal Annu, zažil Michal něco podobného. Budova, ve které se toho dne náhodou octl - nebyl ani pozván, ani vysloveně odmítnut, jen zrovna projížděl kolem a budova mu připadala zajímavá - se začala znenadání bortit. Tehdy si celou tu podivnost vyložil jako varovaní, dnes jí nevěnoval pozornost. Dost možná nedokázal přikládat význam událostem, při nichž se neumírá a vybavoval-li si danou událost správně, tak tehdy nezemřel nikdo.

   Před východem se nahromadila hustá masa různorodých obleků. Michal to chvíli jen bezděčně pozoroval a přestože nepředpokládal, že dnes někdo zemře, nepřipadalo mu to směšné. Vlastně pátral v tom davu po Anně: rád by ji viděl ještě před tím, než si přečte papírek. Mohl by ji sledovat a také ho zajímala její první reakce. Přitom se nebránil myšlence, že si papírek už dávno přečetla a má nyní namířeno k fontáně, kde se oba shledají, obejmou a znovu jeden druhému odpustí.

   Když ji konečně zahlédl, jak si čte jeho vzkaz, stála jen kousek od neklidného hloučku starých slepic a ničeho si nevšímala, dokonce si nevšimla ani jeho. Byla zcela ponořena do těch několika málo srozumitelných a jasně formulovaných slov, která po sobě Michal zanechal. Když dočetla i to poslední, rozhlédla se kolem sebe a papírek zmuchlala ještě víc, než už zmuchlaný byl, a upustila na zem. Pomalu odcházela pryč, Michal ji následoval. Dostali se až k místu, o kterém se zmiňoval ve vzkazu - ke Královské fontáně. Tam, právě tam, kde se setkali poprvé, si s ní chtěl promluvit naposledy. Napsal: „Sejdeme se u Královské fontány, chci si s tebou naposledy promluvit.“

   Michal pozoroval, jak se na ní zračí vodní hladina a mění každý z jemu známých záhybů její tváře na nepovědomou žilnatinu. Sáhnul do útrob svého obleku a vytáhl vzkaz. Usmál se. Teď byla vhodná chvíle. Nadechnul se. Cítil příjemné mrazení v zádech; připomnělo mu den, kdy se s Annou poprvé vyspal. Rozložil papírek a začal číst. Závažnost slov na něm napsaných si uvědomil rychleji, než je stačil fakticky pochopit. Zdvihl hlavu a znovu si prohlédl Annu, která popocházela tam a zpátky a pořád se jenom neklidně rozhlížela. Teď už nemohlo být žádných pochyb o tom, že nepoznala jeho rukopis - že Michala nezná.

Vrátil se zpět před budovu, z jejíž původních barev zůstaly už jen nejasné odstíny zániku. I přes všudypřítomný zmatek zahlédl drobného mužíčka, jak se o čemsi dohaduje se shromažďovačem. Znal ho, ačkoli nikdy dříve nespatřil jeho obličej. Přišel k němu a řekl: „Čeká na vás u Královské fontány.“

Michal věděl, že dítě, o kterém se píše ve vzkazu („Čekám dítě.“) není jeho, že on nemůže být jeho otcem. Měl k tomu přesvědčení své důvody, které ovšem nyní nepovažoval za důležité.

   Naposledy se obrátil k budově, která se zatím zřítila úplně a neuběhlo dlouho a celá její pevná konstrukce a bohatá výzdoba zmizela pod rozčeřenou vodní hladinou - včetně přístupového můstku, který ji spojoval s okolním světem. Zůstal po ní jen černý oblouk na vodě. Ještě chvíli bude pozorovat jeho mizení. Na příští setkání nepřijde. Přemýšlel, jestli se má vrátit k fontáně a ztropit scénu a možná i uštědřit tomu člověčímu pobudovi nějakou ránu. Přemýšlel, jestli má udělat něco, čím se vtiskne do tohoto večera. Do Annina večera. Do večera Anny a toho člověka.

   Michal věděl, že ani dnes nikdo nezemřel.