Poslední chvíle na Zemi: PÍSMÁK MÁ TALENTmalárii

... ticho....
Všude kolem ticho...
Opatrně se posadila a snažila se uklidnit. Stále měla zavřené oči.
Srdce jí bušilo jako o závod a pocit hrůzy jí svíral hrudník tak mocně, že nemohla skoro dýchat....
Teď to nesměla vzdát, teď NE...
Celou svou mysl soustředila na své tělo a znovu se zhluboka nadechla...
Svírání v hrudníku trochu povolilo, dýchání se stalo pravidelnější....
Věděla, že už nemůže couvnout...  Věděla, že není cesty zpět...
Je KONEC...
Ne ten konec, který znali lidé...
Je konec neznámý, konec bez hranic... jediný a nezvratný...

Pomalu otevřela oči...
Tušila, co uvidí, přesto se jí znovu rozbušilo srdce...
Rukou nabrala trochu písku a zadívala se na svou dlaň.
Písek byl skutečně písek... a přeci byl jiný... nevěděla to přesně, nedokázala určit, proč.
Prostě byl JINÝ...
Přinutila se rozhlédnout.
Pláž...
Seděla na malebné pláži s palmami a keříky asi deset metrů od břehu moře.
Milovala moře, ten pocit volnosti, když v něm plula a potápěla se...
Proto teď k moři upnula svůj zrak. Jemné vlnky brázdily mořskou hladinu a skrz ně a matné paprsky slunce prostupavala na povrch  azurová modř.
Bylo to nádherné moře...
Zarazila se... něco NEBYLO v pořádku...
 
... ticho....
Všude kolem ticho...
Moře mělo šumět... ale nešumělo.
Písek měla slyšet, jak se přesýpá.... ale neslyšela ho
Neslyšela vítr, neslyšela zpěv ptáku, neslyšela vůbec nic.....
V panice se plácla přes uši...
Uslyšela dutý zvuk, který jakoby zdálky někdo uťal...
Na tohle nebyla připravena.
Na tohle nemohl být žádný člověk připraven.

Upozorňovali jí na to, snažili se jí vysvětlit, že to bude opravdu těžké, že je jiná, než ONI.
Že všichni lidé jsou jiní, než ONI....
Vybrali si ji, protože vnímala jinak, než většina lidí, protože její citová úroveň byla odlišná.
Věděla, že není jediná... Byl tu ještě NĚKDO....
Něco jí naznačili, ale jen matně, možná trochu vyhýbavě.
Chtěli, aby to, co přijde, vnímala bezprostředně.

Zaregistrovala nějaký pohyb a napnula zrak...
Prostor kolem ní se začal zužovat a smršťovat.
Znovu ji začal prostupovat strach z nicoty a neznáma. Ten pocit se objevil v podobě lehkého mrazení v zátylku a směřoval někam, kousek za očima... Rozbušil jí hruď a vtlačil do ní objemný balvan, který se jí znovu chystal zadusit.

Proč zrovna ona? Proč celé lidstvo???
PROČ?
Ta otázka byla zbytečná, stejně jako odpověď na ni...
Navzdory situaci jí začaly myšlenky těkat a rozvíjet se jedna v druhou...
Kdyby měla možnost vidět do budoucnosti, mohla by TO změnit?
Může jeden jediný člověk otočit běh dějin?
Na chvíli pocítila nenávist k lidem, k jejich chamtivosti, bezohlednosti vůči všemu a všem, k jejich lhostejnosti.
Jak slepí byli lidé, jako jedna zvířecí smečka požírající vše živé a v zájmu civilizačního pokroku devastující přírodu a Zemi.
Jak slepí byli k stále častějším varováním v podobě nových chorob, nových katastrof...Pomalu se ze světa lidí vytratil cit pro rovnováhu, pro toleranci, soucit, pocit sounáležitosti.
Člověk si nikdy nedokázal připustit, že by byl vymazán z povrchu zemského, z celého vesmíru....
A stalo se....

ONI věděli, že to přijde...
Když jí to řekli, křičela na ně, jak pominutá, křičela a zapřísahala je, proč něco neudělali. Proč to dopustili...
Přes JEJICH slova, která k ní, pod závojem slz, pronikala, začínala pomalu chápat.
Nešlo nic dělat, nic zachránit.
Byla to nevyhnutelnost osudu, utkaného už před statisíci let, kdesi hluboko v lidských genech.
Zvrátit tento osud mohli jen lidé sami.
ONI do toho nemohli a nesměli zasahovat, protože jakýkoliv zásah by ovlivnil i jejich vývoj.
Mohli jen učinit výběr..."

 Znovu se rozhlédla...
 Vzdušný vír se stále přibližoval a skrz jeho mlžnou clonu viděla TO, co ze Země zbylo.
 Nemohla se dívat....
 Sklopila oči a zadívala se na písek u svých nohou.
 V tom před sebou zahlédla stín.
 Čísi ruka se dotkla její paže...
 Necítila strach, věděla, že jí neublíží... Věděla, že právě na NĚHO čekala. 
 Teď už věděla všechno...
 Teď už chápala všechno....
 Nebylo žádných pochybností.
 Nebyly žádné otázky.
 A nebylo zapotřebí žádných odpovědí...
 
 Ticho kolem nich prolomil dunivý zvuk...
 Před jejich zraky se z moře vynořila obrovská loď....
 A zdáli k nim pronikal zpěv ptáků...
 
 Eva se naposledy rozhlédla kolem sebe a usmála se na Adama.
 Podala mu ruku a pozvolna s ním kráčela k lodi.
 Na jejím trupu si všimla prvního písmene názvu....