O mých zvířecích kamarádech (7)

     …To bylo asi rok po naší svatbě. Jednoho podzimního večera jsem pro něco šla na dvorek. Bylo už šero a drůbež se již nastřádala do kurníku k nocování. Bylo chladno. Už jsem nabrala směr zpátky k domu, když v tom se za mnou ozvalo tenoučké a teskné zamňoukání. Otočila jsem se a uviděla jsem maličké, sotva odstavené mourovaté koťátko, jak za mnou rychle běží. Podřepla jsem k němu a pohladila ho. Maličký začal okamžitě radostně příst. Pomyslela jsem si, že chlupatá kulička jistě patří někomu ze sousedů a doufala jsem že se kotě vrátí zpět domů a nebo že má nablízku svou kočičí mámu, která si ho zavolá. Vyšla jsem po schodech do kuchyně, ze které vedou dveře na balkon, který je nad dvorkem. Chvilku jsem si v kuchyni dělala nějakou práci, když jsem uslyšela na balkoně známé mňoukání. Maličký se snažil za mnou dostat dovnitř do kuchyně a venku za skleněnými dveřmi smutně naříkal. Nechápala jsem jak tak maličké kotě dokázalo tak vysoko vylézt. Každopádně tam ale bylo a dožadovalo se pustit dovnitř. Nemohla jsem jinak, než ho pustit dál. Venku už padla tma a tak jsem maličkému udělala v kuchyni pelíšek. Jelikož jsme měli v té době doma už dvě kočky, mělo kotě k dispozici kočičí záchod se stelivem. Párkrát jsem ho do něj postavila. Malý si jej očmuchal a hned pochopil k čemu toto zařízení slouží a udělal tam svou potřebu. (Stejně jako i potom. Nikdy neudělal loužičku ani bobek mimo toaletu.) Nový nocležník dostal najíst a napít a poslušně usnul v připraveném pelíšku.

   Druhého dne jsem obešla všechny sousedy v ulici a okolí a pátrala jsem komu se kotě mohlo ztratit. Ničí ale nebylo. Netušili jsme odkud se u nás vzalo, ale zdálo se že si nás prostě samo našlo a vybralo za svou rodinu. A tak se i stalo a malý u nás zůstal. Jelikož to byl kocourek, dostal jméno Mour.

   Mour byl velice šikovný a chytrý kocour a pěkně rostl. Říká se, že kočky se nenaučí poslouchat podobně jako psi. Není to ale pravda. Kočky uplatňují svou silnou osobnost a nechtějí si často nechat nikým diktovat. Mour a ještě další kočky, byli ale důkazem že opak může být pravdou. Mour poslouchal a rozuměl spoustě slovům. Dělalo mu radost, když mohl „poslechnout“, byl velmi aktivní. Hrozně moc ke mně přilnul. Spal s námi v ložnici, kde měl své místo. Každý den, když jsem přijela z práce na mě čekával. Zvířata mají jakousi schopnost rozpoznat určitou konkrétní denní dobu, pokud se jedná o pravidelnost. Neznají hodiny, přesto se dokáží podobně řídit. Takže když jsem přijela z práce, Mour na mě čekal. Zavolala jsem na něj a on přiběhl a vždy na mě vyskočil,chytil se mě kolem krku, začal vrnět a mazlit se Bylo to kouzelné a moc jsem se na něj každý den těšila.

     Jednou jsem přijela z práce a Mour se opozdil, což se nikdy nestávalo. Po nějaké době se doplazil domů a z čumáčku mu tekla krev. Potácel se a bylo vidět že někde venku přišel k nějakému úrazu. Nezjistila jsem sice co se stalo, ale Mour se zotavil a vše bylo zase v pořádku.

   Řadu let s námi Mour spokojeně žil. Až jednou nepřišel když jsem přijela z práce, nepřišel ani večer domů. Celou noc jsem mu nechala pootevřené všechny dveře, aby ze dvora mohl přijít až do ložnice. V noci jsem se budila, ale Mour stále nikde. Kocourek nechodíval ani na kočičí námluvy, že by se někde déle pozdržel, protože v sousedství bylo nevěst dostatek. Bylo to velmi divné. Druhý den jsem si vzpomněla, že noc předtím se mi zdál sen právě o Mourovi. Zdálo se mi, že se ztratil a už jsem ho nikdy neviděla. Zmocnila se mě úzkost. Celý den jsem kocourka volala (slyšel na své jméno a když byl venku někde v okolí, vždy přiběhl). Tentokrát ale nepřiběhl. S manželem jsme ho spoustu dnů hledali a volali. Ptali jsme se i lidí po celém okolí, ale marně. Zvláštní bylo, že se vyplnila moje předtucha ze snu a Moura jsem už opravdu nikdy nespatřila. Bylo mi po něm dlouho velice smutno a těžko se mi s tím smiřovalo.

   V té době se proslýchalo po celém městečku, že tu kdosi odchytává kočky kvůli jejich kožíškům. Tak nevím, jestli se stal obětí nějakého pytláka. Už to asi navždy zůstane nezodpovězeno…

     Pytláctví je také ohavná věc a mělo by se tvrději trestat. Je hrozné, když pytlák zastřelí zvěř, které je nedostatek, nebo z ní pak odřízne jen paroží. Není výjimkou když v pytlákově mušce skončí i březí samice a nebo samice na kterou čekají někde v úkrytu mláďata. Pytláka bohužel nezajímá zda je zvěř hájena. Velmi zákeřná jsou drátěná oka. Ve kterých se namísto zajíce často zachytí například kočka. Ale ať už je to kočka nebo zajíc, smrt je krutá – bolestivá a zdlouhavá. Buďto se zvíře škrtí a nebo se chytne v jiné části těla, kde se mu drát zařezává do kůže.Zvíře pak může v bolestech umírat i několik dní! (Poblíž našeho domu, v malém lesíku byla bohužel často oka někým líčena. Už několikrát jsme je s manželem odřezávali a jednou jsme vysvobodili zajíce, který se chytil za zadní nohu. Naštěstí nebyl chycený dlouho.) Neméně nehumánní je i zabíjení třeba slonů, kvůli jejich klům, různých šelem pro jejich kožešiny a podobně.

Právě tak jsou často zbytečné pokusy na zvířatech. Často lidé neváhají trýznit bezbranná zvířata, jen kvůli kosmetice a podobně. Myslím že by jeden živočišný druh neměl zneužívat, kvůli své marnivosti, jiné tvory. Katastrofální jsou i následky nezodpovědné lidské činnosti, např. v podobě znečištění oceánů, ale i země. Lidi se považují za nejinteligentnější tvory světa, neměli by se proto ale povyšovat a hlavně by měli víc přemýšlet, než napáchají víc škod než užitku.

  Ale vraťme se ještě na skok ke kočkám. Když vzpomínám kotě Moura, připomnělo mi to i další koťata, která někdo zřejmě opustil. Za všechny budu jmenovat některá.

   V době kdy jsem chodila na základku, jsem v zimě našla venku mouraté kotě. Hrozně naříkalo a bylo to na odlehlém místě, takže bylo zřejmé že se ztratilo. Vzala jsem jej domů a ukázala ho rodičům, kteří souhlasili aby u nás kotě zůstalo. Koťátko se najedlo, napilo ale nepřestávalo naříkat. Usoudili jsme, že bude lepší, když s ním druhý den zajdu na veterinu. V noci ale začalo kotě zvracet škrkavky, které z něj posléze začaly „vylézat“ doslova ze všech stran. Měla jsem doma lék proti vnitřním parazitům a tak jsem jej koťátku podala. Hned ráno jsem s kotětem spěchala k veterináři. Bylo celé malátné a bylo vidět že je naprosto vysílené. Na ošetřovně bohužel zemřelo. Zmiňuju úmyslně i příběhy se smutným koncem, snad mohou být poučné. Doktor si kotě prohlédl. Byla jsem zdrcená a hrozně moc smutná. Veterinář mi vysvětlil, že kotě se nezdálo být hubené jen proto, protože mělo nafouklé bříško od škrkavek. Ve skutečnosti bylo podvyživené. Jelikož mělo bílé sliznice, bylo těžce anemické – ze stejného důvodu. Již včera, kdy jsem ho našla, bylo prakticky pozdě a nedalo se už zachránit. Lék jsem mu podala správně, ale už nedokázal napravit, co dlouhodobé působení a hlavně těžké přemnožení škrkavek, v tak maličkém organismu, způsobilo. Jelikož bylo kotě krotké, nepocházelo od zdivočelé kočky. Tudíž kdyby nezodpovědný původní majitel, své kočky odčervoval, nedošlo by k této situaci. Těmito parazity mohou být, od své matky, nakažena prakticky čerstvě narozená koťata.

   Další smutný případ se stal asi o rok později, to jsem taky ještě navštěvovala základní školu. Toho roku vládla krutá zima s třeskutými mrazy. Jednou odpoledne přišla moje maminka z práce a povídá mi abych zašla pro opuštěné kotě a vysvětlila mi kde ho mám hledat. Maminka pracovala ve fabrice, která byla kousek za městem. Cestou z práce zahlédla malé kotě a jelikož byla veliká zima, hned se jí ho zželelo. Jela na kole, takže ho sama nemohla vzít. Volala na něj, ale kotě kamsi zaběhlo. Okamžitě jsem se oblékla a vypravila jsem se koťátko hledat. Mělo být u opuštěné stodoly. Volala jsem „čičičičí….“, ale stále jen ticho. Neozývalo se ani zamňoukání, ani šramot. Prolézala jsem veškeré harampádí hodnou chvíli, když v tom jsem ho konečně našla. Schoulené v klubíčko. Znovu jsem na něj zavolala, ale kotě se nepohnulo. Bylo mi divné, že by tak tvrdě usnulo a nereagovalo by. Opravdu usnulo, ..ale ve spánku umrzlo. Bylo na kost zmrzlé, mrazy byly okolo dvaceti stupňů, takže malé pohublé tělíčko znehybněly rychle. Vyhrkly mi slzy a zabolelo mě u srdce. Dodnes ho mám před očima, byl to žalostně smutný pohled. Jednalo se o malé tříbarevné koťátko. Dozvěděli jsme se, že ho někteří lidé viděli už několik dní před tím. Smutné bylo, že ho nikdo nevzal do tepla a nebo alespoň nedal vědět někomu, kdo by se o něj postaral. Jen lhostejně procházeli kolem něj, ač bylo na opuštěném místě bez jídla, pití a navíc v té nelítostné zimě. Muselo být dlouho vyhladovělé a dehydrované. Zemřelo jen chvíli před mým příchodem a obrovský mráz ho během chvíle zkameněl.

   Další z příběhů z dob „základky“ je případ sousedovic kocourka. Sousedé si onehdá pořídili kocourka, kterého chtěli jen na lov myší, které se jim zabydlely na půdě. Ačkoli měli spoustu jiných zvířat, o které se v pořádku starali, kocourek šel stranou. Nechali ho uzavřeného pouze na půdě, ze které ho nepouštěli. Kocour tam zběsile naříkal a často vylézal do malého okénka, které bylo ve  štítu domu a smutně se díval dolů do hloubky. Byla jsem se u sousedů za čtyřnožce přimluvit. Vysvětlili mi ale, že to prý jinak nejde! Bylo mi z toho smutno. Až jednoho dne kocour ve svém nedobrovolném vězení nevydržel a raději skočil z té výšky dolů. Ač mu hrozila smrt, risknul to. (Kočky sice umí skákat z velkých výšek a nebo se ve vzduchu otočit, aby dopadly na všechny čtyři nohy, ale tohle bylo už příliš vysoko.) Kocoura jsem našla, jak seděl dole s pochroumanou nohou, kulhal na ni. Nebál se mě, byl na mě zvyklý, jak se na mě často z okýnka dolů díval. Zašla jsem za sousedy a řekla jim co se stalo a jestli by nám kocoura nechtěli dát, že na té půdě už nemůže být. K mému údivu sousedé bez výhrad souhlasili a řekli ať si ho klidně nechám. A tak se kocour přestěhoval k nám. Neměl ani jméno a tak jsme mu začali říkat Maku. Ač byl velmi milý a měla jsem ho moc ráda, zůstala mu už plašší povaha, protože se celý zážitek podepsal na jeho kocouří dušičce.

 Se zvířaty by se nemělo zacházet jako s věcmi nebo dokonce vězni. Nemístné je dokonce i to, když naše zákony prozatím na zvířata pohlížejí jako na „věc“. Když to vezmu všeobecně, mělo by se to rozhodně změnit a nenechat dopouštět lidi, aby na zvířatech páchali bezpráví. Naopak palec nahoru, pro ty kteří se snaží zvířatům různě pomáhat a chránit přírodu. Počítám se mezi lidi, kterým není lhostejný osud ostatních lidí, zvířat, přírody. Něčím přínosným mě to naplňuje. Občas možná zacházím až do extrémů a pro okolí možná působím jako podivín, pokud to postřehnou. Například když jsem v lese, nebo i jinde v přírodě sbírala odpadky. Nemůžu ale jinak a vadí mi procházet kolem takového bordelu bez povšimnutí. Vždyť se jinak příroda za chvíli změní v jedno velké smetiště. Mnozí by se nad tím měli zamyslet, než jentak odhodí co zrovna odhodit chtějí. Dokonce i květiny dostanu raději živé v květináči, než řezané. Ty jsou prakticky odsouzené k smrti a za chvíli zvadnou a uschnou. Bojuju i o záchranu každého stromu, který je zdravý a měl by být poražen.. Vždyť i rostliny jsou živé. Jen se naprosto nemohou bránit, křičet nebo utéct. Četla jsem o pokusu, který vědci dělali na rostlinách. Rostlina dokáže rozeznat člověka, který se o ni stará a naopak člověka, který ji při pokusu úmyslně ubližoval. Přístroje dokázaly zaznamenat změnu cítění a reakce této rostliny. Ale to bylo jen na okraj…..

   Další z příběhů, které uvedu bude jeden z těch co měly šťastnější konec. A takových bylo naštěstí mnohem víc.

   Dříve jsem dělávala v jednom podniku, který byl na vesnici. Každý den jsem do práce dojížděla autobusem. Mělo to své kouzlo. Část „hranice“ podniku tvořil rybník a já měla kancelář jen pár kroků od něj. O přestávce jsem se k vodě často zašla podívat a pozorovala vodní ptáky, kteří si pluly po hladině. V letních měsících se dovnitř okny ozýval zpěv nejrůznějších opeřenců. Pamatuju, jak jsem si jednou v létě otevřela dveře přímo ven, abych při práci nasávala vjemy přírody. Najednou kde se vzala, tu se vzala – mezi dveřmi veliká užovka. Vztyčila se a dívala se přímo na mě. Chvíli jsme si vyměňovali pohledy, pak jen zasyčela a odplazila se k rybníku.

   V podniku se taky zalíbilo opuštěným napůl zdivočelým kočkám. Zajímavé bylo, že byly všechny černé. Lidi jim dávali zbytky od oběda, stejně jako i já. Přilepšovala jsem jim ale jinými pamlsky. Kočky sice přišly poblíž, ale nenechaly se pohladit. Jednou se skupinkou starších koček přišly i čtyři odrostlejší koťata, také černá. Měla jsem je ráda všechny, ale jedno jakoby se bálo o trošičku míň a vždy si mě prohlíželo s větším zaujetím, než zbylá kočičí skupinka. Den ode dne se přibližovalo víc a víc, až jednou přišlo až ke mně. Ještě několik dní trvalo, než se nechalo pohladit. Když byl klid, brávala jsem si ho na chvilku do kanceláře. Hned od prvního okamžiku našeho očního kontaktu, v době kdy se kotě ještě pohladit nenechalo, jsem věděla že si jej časem odvezu domů.Cítila jsem, že tak nějak k sobě patříme. Doma jsme kočku měli, ale alespoň bude mít společnici, řekla jsem si. Jen mi bylo moc líto, že si nemůžu vzít domů všechny ostatní kočičky. Jednak jich bylo hodně a pak byly stále divoké. Alespoň jsem jim nadále podstrojovala dobrůtkami.

     Nastal den, kdy jsem se rozhodla že Petynka – jak jsem kočičku pojmenovala, bude schopná transportu domů. Petynku jsem schovala do tašky, prošli jsme vrátnicí a autobusem dojeli domů. Nastala fáze seznamování koček. Netrvalo dlouho a naše kočka Petynku přijala. Petynka s námi žila spoustu let a byla to moc šikovná a krásná kočička s velkýma žlutýma očima, které jí krásně svítily. (Když jsme u těch černých koček, Petynka je důkazem že černé kočky rozhodně nepřinášejí smůlu jak praví jedna pověra. Naopak nám Pety přinesla hodně domácího štěstí.)