Ruku v ruce

Ruku v ruce

   U staré branky ještě starobylejšího rodinného domku, který by svým vzezřením v noci působil strašidelně, čekal mladý muž. Mohlo mu být sotva devatenáct let. Jeho vzhled by nikoho nezaujal. Hubená postava, hnědé vlasy, šišatý obličej s velkou pusou i nosem. Jedině oči měl hezké, tmavě zelené s příměsí modři. Čekal jen pár minut než z domu vyšla druhá osoba. Dívka o něco málo mladší, zato o hodně hezčí. Lehce zvlněné světlé vlasy jí splývaly pár centimetrů přes ramena, malý nos i pusa tvořily hezký úsměv a tmavě modré oči vyjadřovaly nepopsatelný výraz, který každého na první pohled musel zaujmout.

   „Takže ty to opravdu uděláš, Tome?“ zeptala se návštěvníka, který místo odpovědi jen sklopil zrak k zemi před brankou. Osloveného také překvapilo, že v jejím hlase neslyšel ani náznak smutku.

   „Půjdeme nahoru?“ navrhla dívka.

   „Nejdřív půjdeme ještě se Staffi, nechceš? Měla jsi ji vždycky tak ráda.“

   „Tak jo.“ Až po tomto návrhu se Daniela poprvé, i když trochu posmutněle, usmála.

      Fenka amerického stafforda jménem Staffi s trochu přihlouplým výrazem a hravě bláznivou přátelskou povahou byla opravdu jedním z mála tvorů v Danielině životě, kterého nikdy nepřestala mít ráda. Byla pro ni víc, než nestálí přátelé. Pes jediný oplácí dobro dobrem, zlo zlem. Záleží na každém, co si vybere. Jak se bude chovat páníček k psovi, tak se zachová i pes k němu. Nikdy nezradí, nezalže, nepodvede, neokrade, ani nezklame. Co mu svěříme, nikomu neprozradí. Je také známo, že psi vycítí lidské emoce a když poznají, že jejich páníčkovi je špatně nebo smutno, nechají se obejmout, položí svou hlavu na lidské rameno a dívají se na něj takovým způsobem, že to každému zlepší náladu.

   Na procházce všichni tři skotačili. Staffi potrhle přebíhala od Tomáše, který jí házel aporty k Daniele odměňující vždy za dobře provedený povel něčím dobrým. Pomalu došli až ke cvičáku s psími prolézačkami. Tom nikdy neviděl, že by si Daniela se Staffi hrála a vyváděla tolik jako toho dne. Jakoby s ní už nikdy neměla jít na procházku. Přebíhala překážkovou dráhu společně se psem, házela aporty, tahala se o každý klacek, snažila se ji naučit proskočit zavěšenou pneumatikou, ale Staffi se do ní vždy jen zarputile zakousla nebo ji oběhla a vrátila se zpátky k paničce, která ji drbala za ušima, plácala po zádech a stále k ní mluvila.

   Když se všichni unavili, sedli si na lavičku a povídali si.

   „Víš, kde to jsme?“ ptal se Tomáš.

   „Kde?“

   „Támhle za námi je přece hřbitov, kde jsme byli na naší úplně první procházce a pak jsme šli k…“

   „K té kapličce, vzpomínám si.“ Dívka zamyšleně přimhouřila oči. „Tam to bylo hezký,“ dodala.

   Vydali se zpátky domů. Utahaná ale spokojená Staffi šla už klidně vedle paničky. Tomáš nechtěl nechat Danielu jen s vlastními myšlenkami, proto pořád něco říkal. Mluvil o minulosti, škole, svém kocourovi, růžích i oblíbeném seriálu. Prostě co ho napadlo. Než došli zpátky, setmělo se, ale nebyla úplná tma. Letní noci ve městě více připomínají tmu, která nastane před bouřkou než tu nepropustnou čerň, jaká přichází v prosinci už ve čtyři hodiny odpoledne.

   Až před tím strašidelným domem znovu Daniela promluvila. „Tak už?“

   „Odveď Staffi, půjdeme jinam. Máš doma rodiče, to by nebylo moc dobrý.“

   Daniela trochu smutně přikývla, odvedla psa a brzy se vrátila zpátky k Tomášovi.

   „Tak kde?“ zeptala se.

   „Na tom už přeci nezáleží.“

    Ani jeden nevěděl, kam jdou. Po několika krocích beze slova vzal Tomáš Danielu za ruku, aniž se na ni koutkem oka podíval. Ona na něj tázavě pohlédla, ale nebránila se.

   „Teď už je všechno jedno ne?“ odpověděl tajemně na její pohled.

    Každý chce žít šťastně až do smrti, jak to slýcháme v pohádkách a život je o vzpomínkách, které se člověku vybaví právě těch pár chvil před smrtí. Ne kolik má v tu chvíli peněz nebo jak vypadá. Ani nezáleží na tom, kolik lidí vás vidí umírat, ale kdo z nich vás při tom drží za ruku. Jsou lidé, kteří ale nedokáží být šťastni. Často žijí v depresi, osamoceni v pesimismu a beznaději. Nevolají po změně, i když nic jiného si nepřejí víc. Jindy mají období průměrné, nevýrazné. Neděje se během něj nic zvlášť špatného, ale ani dobrého. Lepší než takový stereotyp už jim připadají deprese. Někdy jsou dokonce i šťastní, ale to také nevydrží nikdy příliš dlouho. Sami ani neví proč. Možná protože jsou tolik zvyklí na předchozí dvě období. Mají vypěstovaný pesimismus a nedůvěru, že sami přestávají věřit ve své štěstí. Cítí i vidí, jak je obklopuje, ale nevěří v něj. Namlouvají si, že to není skutečné, až o tom sami sebe nakonec přesvědčí a opět přichází vnitřní samota a beznaděj. Těžko se to vystihuje. Každý člověk je jiný a zároveň stejný jako ostatní.

   „Tak už?“ zeptala se nečekaně s jakousi zvláštní nadějí a zároveň strachem v hlase i pohledu.

   Tomáš uhnul před tím pohledem. Žádná slova by na něj v tu chvíli nezapůsobila strašněji. Zavřel oči. Celou dobu doufal, že ta slova nakonec neuslyší. Hlavou mu prolétl bezpočet myšlenek, ale jen jednu vyslovil nahlas: „Miluješ mě?“

   „Stejně jako ty mě,“ odpověděla Daniela pomalu a oba mysleli na to samé.

   Jejich vztah nepotřeboval sex, něžné doteky nebo sladká slůvka. Bylo to spíše jako manželství založené na vzájemné důvěře, společném pocitu, že se jeden o druhého mohou opřít. Spolu prostě byli rádi, méně než milenci, více než kamarádi.

   Kdyby se Tomáš dozvěděl, že mu zbývá poslední den života, chtěl by ho strávit s Danielou jako její přítel. I když ji nemiloval tou pravou láskou, byla mu v životě ze všech nejblíže. Co by udělala ona, kdyby měla žít už jen čtyřiadvacet hodin? Pomstila by se všem, kdo ji v životě zradili nebo podvedli. Za tu dobu, co se ti dva znali, zeptala se Daniela jen párkrát, jak se Tomáš má nebo co včera, když spolu nebyli, dělal. Naopak on se vždy staral o její štěstí více než o své. Věděl, že se Daniela neptá jen protože ho zná a ví, že díky své upovídané povaze jí to brzy řekne sám od sebe, takže bylo zbytečné se vůbec ptát. Snad si to jen nenamlouval.

   Jejich rty se spojily a duše poprvé v životě úplně splynuly. Ale ani jeden nebyl šťastný. Daniele se po tvářích kutálelo pár slz a v Tomášově hlase bylo poznat rozechvění a strach z toho, co se má stát. Chtěl se pousmát, ale jen podivně škubl koutkem úst. Dívali se jeden druhému do očí. „Víš co… řeknu ti mé poslední tajemství… Vždy jsem chtěl vědět jak líbáš… a… taky tě aspoň jednou vidět brečet. Ne ze zlomyslnosti, to nikdy, ale abych v tu chvíli byl ten, kdo ti pomůže a třeba i rozesměje. Jaká ironie, že obojí splnilo právě teď,“ usmál se s bolestným výrazem.

   Daniela Tomáše objala a položila mu hlavu na hrudník. Brzy ucítil jak její slzy prosakují skrze jeho tričko. Přitiskl k sobě dívku ještě těsněji. Chvíli to vypadalo jakoby se už nikdy neměli pohnout. Tomáš cítil zběsilý tlukot Danielina srdce na své hrudi. To mu připomnělo proč tu vlastně jsou. Pomalu vytáhl z pouzdra na opasku nůž. Držel ho slabě před sebou jakoby se ho bál, ale  nemohl z něj odtrhnout oči. Stejně jako Daniela, kterou druhou rukou držel kolem pasu křečovitě jako drží dítě hračku, kterou mu každou chvíli vezmou.

   Najednou rychlým pohybem bodl.Ostří snadno proniklo celým Danieliným srdcem. Z hrdla se jí vydral nepopsatelný zvuk. Nebyl to zoufalý výkřik někoho, kdo volá o pomoc, ale spíš úlek. Nečekala, že to bude tolik bolet. Snad ani nečekala, že to Tomáš nakonec opravdu udělá. Nic víc, než tento zvuk už nevydala. Tomáš cítil, jak najednou zeslábla, opět ji pevně uchopil do náruče, aby nespadla a pomalu ji pokládal k zemi na měkkou trávu. Ani jeden nemohl uvěřit tomu, co se děje. Nic nechápali, jen se dívali navzájem do očí. Tomáš do skleněných, tmavě modrých očí s řasami mokrými od slz a Daniela do černých očí plných strachu a zoufalství. Jakoby nic nechápaly a zároveň si vše až moc jasně uvědomovaly do každého krutého detailu. Vyhrkly z nich horké slzy. Tomáš najednou nevěděl co dělat. Roztřásl se po celém těle. Jednou rukou podpíral Danielu a druhou, potřísněnou krví, se drželi jako milenci až do těch úplně posledních slaboučkých úderů dívčina srdce. Tomášovi se zdálo, že slyší slábnout každý jeho tep. V poslední zoufalé naději dokonce věřil, že opět začne bít silněji, ona vstane a oba půjdou zase společně domů. Za chvíli ale povolil i slabý stisk Danieliny ruky. Zavřela oči a srdce přestalo bít nadobro.

   Až po dlouhé době si Tomáš uvědomil, že klečí na louce před kapličkou, u které vše před lety začalo.

   Proč? Proč zabíjet někoho, na kom nám záleží? Jednou jsem řekl, že radši, než abych se druhý den z ničeho nic dozvěděl o její smrti, to ji radši zabiju sám. Nechtěl jsem její smrt, ale být s ní v nejlepším i nejhorším, poskytnout oporu, pokusit se jí myšlenky na smrt vymluvit, ukázat i kladnou stránku života. A kdyby se mi to nepodařilo, aspoň ji držet za ruku až do poslední vteřiny života.