Poslední člověk na zemi

Probudil se na náměstí města ve kterém žil. Ve městě, kde trávil svůj život, ve městě kde bydlel, jedl a spal. Ve městě, které bylo jeho domovem. Ležel v prachu ulice a nechtěl se pohnout. Nevěděl, proč se nechce pohnout, ale cítil to. Něco se stalo. Když se stane něco opravdu zvláštního, poznáte to na první pohled, aniž se vám podaří si to hned uvědomit.

Slunce už bylo poměrně vysoko na obloze a osvětlovalo jeho hnědé rozcuchané vlasy. Byl to krásný den babího léta, slunce svítilo a jen jemný vánek se proháněl stísněnými ulicemi města, jako by volal do světa, že dneska není místo pro smutek.

On ale cítil smutek, již mnoho dní. Už ani sám nevěděl proč, asi ze zvyku - z té železné košile, která jako by se stala součástí jeho kůže. Byla tak tvrdá, že už neměl ani přátele, neměl už naději, a přesto žil rád…

Pomalu se posadil a rozhlédnul se okolo. První co ho zaujalo, byl sloup s historií města, který stál přímo uprostřed prašného náměstí, na kterém se teď válel. Na sloupu byla popsána celá historie města od jeho založení a až dodnes, ale něco se na něm změnilo. Poslední zápis. Nebyl to vlastně ani zápis, ale vytesané políčko, tvaru čtverce vylité červenou a místy až hnědou barvou. Dotkl se toho místa a jakoby jím projel blesk, byla to krev.

Na zem skápla kapka rudé tekutiny. Byla to krev, ale jeho, ukápla z rány , kterou měl zezadu na krku, zprvu si toho nevšiml, ale pak tam šáhnul a ucítil tu rudou lepkavou tekutinu na svých prstech a promnul jí mezi ukazovákem a palcem. Měl rád krev. Byla pro něj symbolem života. Nahmatal zdroj krve na svém týlu a přimáčknul na něj kus hadru, který nosíval v kapse jako kapesník. Pak se podíval na několik rudých kapek jak se mísí na zemi s prachem a s ledabylým pohledem je zahrnul botou oblakem prachu.

Vydal se domů. Měl ten den službu. Byl členem městské stráže a dnes měl konat obchůzky po městě. Došel domů. Do toho malého domku nalepeného na městských hradbách. Došel do ložnice a otevřel skříň, aby si z ní vzal uniformu. Ale zastavil se u skříně své ženy, od té doby co zemřela se ještě neodvážil s nimi jakkoli pohnout i když si to už dávno nepřipouštěl, stále ještě jí celým svým srdcem miloval. Vzpomínal na to jak se poznali. Vzpomínal na své asi nejšťastnější chvíle života.

Otevřel svou skříň a vytáhnul uniformu. Starou koženou zbroj na mnoha místech neuměle opravenou od různých průstřelů a děr. Když se oblékal, byl to pro něj obřad s naprosto dokonalým průběhem a přesně předepsaným postupem. První kalhoty, na stehna si připjal kokové pláty a pak si sepnul těžké vojenské boty a tkaničky zakryl další vrstvou kovu. Pak přišlo na řadu torzo na které si připnul dvěma koženými řemeny nárameníky. Ještě helmu a může vyrazit do služby. Podíval se na sebe do zrcadla a poněkud obdivně k sobě shlédnul, vypadal jako ze škatulky.

Když odcházel, procházel kolem pootevřených dveří pokoje jeho syna. Nedíval se tam, ale koutkem oka ho zahlédl jak si hraje s dřevěnými figurkami brahmín, které sám vyrobil. Vlasy na hlavě se mu naježili hrůzou a skoro zakopl o vlastní nohu, když si uvědomil, co viděl. Okamžitě se otočil, aby se podíval do pokoje a přesvědčil sám sebe, že se nezbláznil. Pomalu nakukoval do pokoje a modlil se ať to byl jen přelud. Vlastně ani nevěděl, co si má myslet, protože by dal nevím co, za to, by se jeho syn vrátil k němu… Nahlédl do pokoje a na hrubém koberci se válely jen ty dvě figurky brahmín. Vstoupil do pokoje a poklekl k těm dvěma hračkám a ucítil jak se mu do očí derou slzy. Slzy vzteku a lítosti.

Jeho žena a syn byli zabiti před pěti lety při nájezdu na město. Jakýsi bandita hodil za hradbu granát a ten zabil jeho rodinu. Ten den nabodával na kůly hlavy všech mrtvých nájezdníků. Chtěl se pomstít. Ale copak mohl, všichni vrazi nakonec zemřeli a ten den ztratil naději na budoucnost. Ztratil sám sebe ve změti citů a zlosti.

Jedním ze zákonů městské stráže bylo vystřelit do vzduchu, než začali střílet do lidí. Od toho dne, co mu zabili rodinu, už nedával varovný výstřel, až nikomu nedával šanci. Copak dal někdo šanci jeho malému synovi…

Vydal se na patrolu po městě, na okružní cestu ulicemi, kterou už tak důvěrně znal. Znal snad každý záhyb a roh na své cestě. Dobře věděl, kde měli zloději své skrýše a kde se schovat v případě nebezpečí… Procházel ulicemi kolem městských hradeb směrem do středu města a v té chvíli si uvědomil, tu strašnou změnu, která se stala. Nikdo tu nebyl.

V celém městě, nebylo jediné živé duše. Dokonce, ani psi na něj neštěkali, když procházel ulicemi, žádní tu totiž nebyli…

Jen tak, koutkem oka zahlédl v postraní ulici stín, který zmizel přesně ve chvíli, kdy se na ono místo podíval, aby zjistil, co se děje. Nebyl tam, jako by tam nic nebylo. Přejel mu mráz po zádech, určitě znáte ten pocit, když tušíte, že kolem vás se něco děje a vy nemáte ani páru o co jde. Jako šílenec, se rozběhl tou úzkou uličkou, ale přímo uprostřed ní začal mít strach, že se stěny domů, vzdálené od sebe sotva metr se začnou přibližovat a rozdrtí ho tam na kaši. Zrychlil běh a dusot jeho kroků se odrážel od stěn a doslova ho srážel k zemi. Konečně byl venku a otočil se, ulička se vůbec nezavírala, byla stejná jako už mnohokrát před tím… Ohnul se v pase a podepřel se v kolenou, aby se mohl pořádně vydýchat.

Když cítil, že už je schopen normálních myšlenek, zvednul se aby se podíval, kam se to vlastně dostal. Stál na malinkatém náměstíčku, známém jako díra švábů - asi proto, že švábů tady vždycky lezly stovky, ale teď neslyšel žádné křupnutí, když jsem vběhnul, když sem jindy vešel, tak mu pod nohama se strašlivým lupnutím křupali pod nohama stovky švábích krunýřů. Rozhlédnul se okolo a zjistil, že je tu dnes čisto, vůbec nic tu nebylo. Rozhlížel se okolo a najednou jeho zrak strnul na protější stěně. Byl na ní nápis, psaný toutéž barvou, jakou byl namalován čtverec na sloupu historie města, přistoupil k němu a nahlas si ho přečetl. CARPE DIEM, hlásal svou temně rudou barvou do světa. Pohladil tu barvu na zem skáplo několik dalších kapek krve, byla z rány na jeho týlu…

Poněkud zmateně šáhnul pro kalašnikov, který se houpal na popruhu na jeho zádech a chvatně do něj vrazil zásobník. Dal si pažbu na rameno a přes hledáček se rozhlížel kolem dokola, jakoby čekal nějaké děsivé nebezpečí, které se na něj řítí skryto ze stínu.

Pot mu stékal z čela, po celém obličeji. Nepotil se horkem,ale strachy. Ten studený pot mu za začal vyrážet na kůži po celém těle, cítil jak mu jím nasakuje uniforma. Pomalu a nejistě spustil zbraň hlavní k zemi. Nevěděl, co má dělat… Město, které tak dobře znal, mu teď nahánělo hrůzu, ba dalo by se říct, že se k němu chovalo vyloženě nepřátelsky.

"Jsem paranoidní," řekl si sám pro sebe. Ani si neuvědomil, že to řekl nahlas.

Vrátil se na cestu okolo hradeb, aby došel na strážnici a zeptal se chlapů, co se tady sakra děje. Věřil, že tam budou, ale jaké bylo jeho překvapení, když otevřel dveře. Nikdo tu nebyl. Ani krysa, kterou tu chovali v kleci na stole. Na stole stála konvice s odvarem z kořene Xander, oblíbené pití noční služby. Vedle konvice stály dva nalité, ale zjevně netknuté hrnečky. Z horního patra uslyšel šramot. Okamžitě šáhnul po pušce a vyběhnul po schodech nahoru takovou rychlostí, že asi nevnímal, co se děje okolo. Vletěl do kanceláře a naproti němu stál stůj jeho šéfa. Nikdo tam nebyl, jen na stěně za stolem, byl stejný nápis jako ten v Díře švábů, ale tenhle hlásal do světa VAE VICTIS, vyřvával to do světa. Blikal tam na něj, a doslova se mu vysmíval, hulákal na něj "Běda poraženým".

Náhle jeho uši naplnil křik toho nápisu, VAE VICTIS. Znělo to celou jeho hlavou, odráželo se to o stěny jeho hlavy a drtilo jeho mysl. Každý další výkřik tohohle ho uvrhal do děsivého deliria nepříčetnosti. Začal křičet, ne křičet, ale řvát rozběhl se k nápisu a začal do něj řezat hlava nehlava pažbou až uletovaly kusy omítky, ale nápis tam byl pořád, mlátil hluboko,ale jeho myslí stále křičelo to děsivé heslo. Napřáhnul se, aby dal poslední ránu do té ohavné zdi. Ale ještě než rána dopadla se z jeho krku začala vylívat krev a on upadl do sladkého nevědomí.

Byl na všech čtyřech a plival krvavé bublinky, které ho dusily. Pravou rukou si šáhnul na pravou stranu hrudi a nahmatal díru v brnění, ze které odkapávala krev a s ní i jeho život. Moment, ale vždyť tohle přece zná. Tohle se přece už stalo, při jednom nájezdu ho postřelili a jeho život tehdy zachránil zdejší doktor. Cítil jak začíná ztrácet vědomí a všechno začínalo být jakési mlhavé, položil se na břicho, aby si mohl díru v hrudi ucpat rukou a jeho vlastní vahou jí zastavit.

Z mlhy začalo zářit jasné světlo, ale ne to pověstné světlo na konci jakéhosi tunelu. Ani by nemohlo, v boha totiž nevěřil… Koneckonců, kdyby existoval a byl tak neomylný a milosrdný, jak se říká, tak by nikdy nedopustil, aby lidstvo skončilo, tam kde teď je…

Tohle světlo mu způsobovalo bodavou bolest, ale pak si uvědomil že tu bolest způsobuje pouštní písek, který mu do očí vane ten nemilosrdný vítr, který si vyřvává na poslední cestu lidstva.

Z toho světla se začala objevovat silueta, které se zhmotňovala, až nakonec z ní vystoupil jeho mrtvý syn a světlo pohaslo.

"Ahoj tati," řekl svým dětským hláskem, když k němu přišel.
"Ahoj, Johnie," zasípal a z jeho úst se na bradu vylila řada krvavých bublin…
"Je mi líto, že to muselo takhle skončit," řekl nevinně a poklekl k trpícímu otci..
"Co muselo skončit?" zeptal se v návalu další krve.
"Žes tu musel zůstat."
"Zůstat kde?" zeptal se a zachvátila ho panika…
"Tady na zemi…"
"Cože?"
"Víš. Dnes v noci se to konečně stalo. Lidstvo prozřelo a tak jsme odešli." Vysvětlil mu stroze.
"Odešli?" vydechnul svou otázku a pravá ruka se mu dotkla díry v jeho hrudi.
"Dlouho jsme přemýšleli, ale nakonec jsme tu nechali tebe…"
"Proč mě?"
"Neměl jsi pro co žít, byl jsi jediný člověk na Zemi, který ztratil naději na zítřek…"
"A co ty nápisy?"
"To jsou nápisy jsou psány krví. Tvou krví. Jsou tvým vykoupením."

Ucítil strašnou bolest, jak napíná jeho tělo ve smrtelné křeči, která mu způsobila, že cítil každý kloub ve svém těle, jak se ohýbá proti. Podlomila se mu druhá ruka a on opadl obličejem do prachu pouště. Zemřel.

A když zemřel, probudil se na náměstí města ve kterém žil. Ve městě, kde trávil svůj život, ve městě kde bydlel, jedl a spal. Ve městě, které bylo jeho domovem. Z rány na jeho krku vytékala krev a udělala na zemi velikou louži temně rudé barvy. Posadil se a pohlédl na sloup historie. Místo temně rudého políčka tam byl jen stručný nápis. 2337 EXODUS.

Ten muž byl totiž poslední člověk na Zemi.