Šel jsem po chodníku...

Šel jsem po tom chodníku a poslouchal dvojstep mých chodidel do vrásčité podlahy. Bylo to jako koně… a pak jsem vás dva viděl u řeky. Bylo mi smutno. Procházel jsem Olomoucí, která je plná našich míst. Tady na mostě jsem ti vykládal ten bláznivý příběh o mém dvojníkovi, který žil můj život. A tady je náš strom, kde jsme si špínou a deštěm pomazali tváře. Ještě nedávno, když jsi mi jen tak dala tu větev spadlou na zem, přišel jsem k našemu stromu a zasunul jsem ji do kmene tak, že vypadá, jako by tam byla odjakživa. A tady na rohu ve žhavém objetí jsi mi řekla jako by nic: No já nemít kalhotky, tak nevím, jak by to tady dopadlo. Tady v té večerce jsem ti kupoval lízátko, o které jsi nemocná škemrala do telefonu, než jsem k tobě přišel. A tady na té stěně je naše srdce. Každý jsme malovali půlku zbytkem červené svíčky z lampiónového průvodu… Těch míst bylo tolik. A já věděl, že už není návratu, protože vy dva na lavičce u řeky… a tak jsem si vlezl do rozkvetlé trnky, tam u řeky, do té, která vždy rozkvete první a vnímal jsem její omamnou vůni. A když jsem se vracel přes park, objal jsem mohutný strom a když jsem se podíval do jeho koruny, vypadalo to, jako by do mě právě uhodil černý blesk. Možná že uhodil, protože vy dva na lavičce u řeky…