O mých zvířecích kamarádech (9)

     Následující povídání se bude týkat malého vrabčáka.

     Jednoho letního podvečera jsme se s manželem a synem rozhodli, že si vláčkem zajedeme do sousedního města do restaurace na večeři. Když jsme spěšně procházeli naším náměstíčkem, uviděla jsem cosi maličkého ležet na dlážděném chodníku. Bylo to maličké, sotva opeřené mláďátko vrabce. Sehnula jsem se k tělíčku, které se vůbec nehýbalo. Maličký měl zavřená očka a vypadal jako mrtvý. Opatrně jsem ho vzala do dlaně a zjistila jsem že dýchá. Byl v bezvědomí. Rozhlížela jsem se kolem odkud mohl vypadnout. Nikde v tom místě nebyl strom. Nakonec jsem zjistila, že hnízdo bylo ve zdi budovy, v malém výklenku. Byla to hrozná výška a nebylo divu, že tvrdý pád dopadl tak jak dopadl. Ptáče bylo celé ledové, ač bylo teplo. Život z něj pomalu doslova vyprchával. Neměla jsem na výběr. V první řadě maličký potřeboval pořádně prohřát, jelikož byl již značně podchlazený. Otázkou bylo zda přežije a jaká budou následná zranění. Dostat ho zpět do hnízda bylo prakticky nemožné a stejně potřebovalo ptáče momentálně pomoc, jelikož mělo jedno křidélko celé přetočené a nebylo jasné jestli ho nemá zlomené.

   Rodině jsem nechtěla zkazit naplánovaný večer a tak jsem milého ptáčka zahřívala v dlani a pokračovali jsme směrem na nádraží. Ptáče bylo stále jako bez života a nenabylo vědomí. Vypadalo to že nepřežije. Přesto jsem si řekla že musí dostat šanci, že se situace může ještě zlepšit. Nevzdala jsem to. Když přijela houkající lokálka, nastoupili jsme a já měla maličkého ukrytého v dlani a stále jsem ho prohřívala.

   Když jsme dorazili do restaurace, bylo ptáče stále ukryto v mojí dlani. Objednali jsme si nejprve pití. Po chvíli se vrabčáček v mojí dlani nepatrně pohnul. Měla jsem obrovskou radost. Už nebyl studený a nabyl konečně vědomí. Nenápadně jsem ho zabalila do ubrousku a položila ho do otevřené kabelky. Došla jsem si na toaletu umýt ruce a mezitím nám přinesli objednané meny. Neustále jsem malého kontrovala. Ještě pospával, ale už se v ubrousku chvílemi vrtěl.

   Byla jsem ráda, že ptáčka nezahlédl nikdo z personálu a nespustil na nás proto povyk. Cestou domů jsem malého ještě chvílemi prohřívala. Dostal ptačí kašičku a taky pár moučných červů, které mám doma pro jiná zvířata. Vrabci se sice živí hlavně obilninami a různými zbytky lidského jídla (drobky pečiva atd.), ale mladé krmí i hmyzí potravou. Udělala jsem mu hnízdečko a přikryla ho tenkým bavlněným hadříkem, aby v noci neprochladl.

Ráno jsem byla napjatá jak malému je. Byl celkem v pořádku a pěkně jedl. Zanedlouho se mu uzdravilo i křidélko, které sice bylo poraněné ale ne zlomené. Vrabčák dostal jméno Čiřínek. Byl to pěkný lumpík, veselý ptáček, který si rád „povídal“ s naším ostatním domácím ptactvem. Brzy se naučil sám jíst a pít a také létat (po bytě).

   Když Čiřínek docela dospěl, usoudila jsem že mu bude lépe, když ho pustím zpět do volné přírody. Jelikož byl naprosto zdravý a okolnosti tomu byly nápomocny, nebylo nic překážkou. U nás na dvorku sídlilo hejno vrabců. Čiřínka jsem tam často brala s klecí a on na ně volával. Pozoroval je se zájmem a pomalu se s kolegy seznámil. Nasypala jsem zrní okolo jeho klícky, takže ostatní vrabci vždy přihopkali až k němu. Věděla jsem že mají na dvorku neustále dost potravy, neboť jim sypu i na vyvýšená místa, aby je drůbež neodehnala a v klidu si nazobali.  Proto jsem byla přesvědčena, že se náš vrabčáček zapojí do téhle velké rodiny a o jídlo bude mít celoročně také postaráno.

   Když přišel den D, dala jsem klícku na známé místo. Okolo jsem nasypala zrní. Vrabci už čimčarali v blízkém keři. Dvířka klícky jsem nechala otevřená. Čiřínek ale seděl, jakoby to neviděl. Šla jsem se schovat a pozorovala jsem co se bude dít dál. Po pár minutách se začali vrabci slétávat ke kleci aby se nazobali zrní. Netrvalo dlouho a Čiřínek nenuceně vyskočil  dvířkama ven k ostatním a začal zobat s nimi. Jakoby k nim patřil odjakživa. Spadl mi kámen ze srdce a věděla jsem že je vyhráno.

   Čiřínka vídávám když se pravidelně slétávají na dvorek nazobat. Ač by se mohlo zdát že jsou všichni stejní, neomylně ho poznám. A mám radost že se mu dobře daří…