Cizinec z hlubin - 4.část

Tmavá lesklá kůže pokrývala celý povrch jeho mohutného těla, silné paže byly zakončeny velkými dlaněmi, na kterých jsem rozpoznala mezi prsty blány. Nad zápěstím a nad loktem měl tmavé, téměř průhledné, malé ploutve. Jeho pohled byl stále upřený na nehybného Petra.

 V tom pomalu otočil hlavu směrem ke mně a naše zraky se setkaly.  Vnímala jsem velké černé oči,  ve kterých se odrážel údiv a ... strach... Začala jsem se dusit nedostatkem vzduchu a instinktivně jsem se snažila vynořit. Zmítal se mnou obrovský strach o Petra, o sebe, myšlenky se mi honily hlavou jako splašené stádo koní...

Cosi mi obemklo kotník a bránilo mi ve vynoření....
Na chvíli jsem strnula v pohybu, ochromená hrůzou a v ten moment mi do mozku jako nůž vjela obrovská bolest a tlak.
Studené sevření nepovolilo, ucítila jsem doteky i na druhé noze. Začala jsem kolem sebe kopat a zároveň jsem cítila obrovský tlak na prsou způsobený nedostatkem vzduchu. Hlavou mi bleskla myšlenka, že tady a právě teď, končí můj život.
A přesně  v ten moment mi podivná euforie roztančila změť myšlenek na prchavé momenty z minulosti a já náhle ucítila podivný klid a pocit odevzdanosti.
Pomalu jsem upadala do bezvědomí...
Tlak na prsou polevil a v mozku mi zavibroval shluk slov... myšlenky, nebyla jsem si jistá, zda jsou moje... Byla to zvláštní slova, nerozumněla jsem jim, jako by ke mně někdo promlouval neznámou řečí odněkud zdáli....

Začala jsem se propadat do bílé mlhy a po celém těle jsem cítila příjemné mravenčení, které se postupně změnilo ve zvláštní omamné teplo. Nevzpomínám si, že by mi někdy bylo tak příjemně.
"Umírám"... blesklo mi hlavou, "tak nějak musí vypadat smrt"
Vzpomněla jsem si na vyprávění o smrti, o tunelu a o světle...

VI.

Cítila jsem jak mě něco táhne vodou a pak jsem si náhle uvědomila, že dýchám čerstvý vzduch.
Ztěžka jsem otevřela oči a  nad sebou spatřila noční oblohu plnou hvězd s jasným měsícem, jehož jas osvětloval široké okolí.
Kolem trupu jsem měla ovinutou mohutnou paži pokrytou černými, lesklými šupinami. Vnímala jsem doteky toho tvora na zádech, hyždích i nohou.
Strach mě opět ochromil do té míry, že jsem nebyla schopna přemýšlet o své situaci, nevěděla jsem, co mám dělat, zda klást odpor nebo se nechat vláčet vodou. Nedokázala jsem ani rozeznat polohu, kde jsem se nacházela. A nedokázala jsem ani odhadnout čas. Snažila jsem se opatrně, abych neupoutala pozornost, rozhlédnout kolem sebe. Nebyla jsem si jistá, ale zdálo se mi, že v dáli vidim pevninu. Ještě víc jsem natočila hlavu tím směrem... Ano, byl to skutečně břeh a my jsme pluli směrem k němu. Začala jsem pociťovat naději na záchranu....

V tom jsem ucítila dotyk šupinaté dlaně na břiše, pak o něco výš....
Jeho ruka se posouvala směrem k mému hrdlu. Opět mě  ochromila hrůza, začala jsem tušit, že se mě ten divný tvor chystá uškrtit. Namísto toho se ale jeho ruka sunula dál k mému obličeji. Ucítila jsem podivný, ale povědomý zápach, než jsem si však stačila uvědomit, odkud ho znám, ruka tvora mi zacpala ústa a já se opět propadala do bílé mlhy pozvolného bezvědomí.

.... někam jsem padala, všechno kolem bylo mléčně bílé.....ucítila jsem tlak v těle, tlak sílil a pozvolna přecházel v podivně šimravé mrazení, které se postupně měnilo v příjemné teplo....
Pak mléčná mlha kolem mne ztmavla a já se začala propadat do tmy....

....šumění a teplo, příjemné, opojné teplo, rozlévající se do  celého těla.... a všude kolem spousty barev, jedna barva přecházející v další a další, až se všechny barvy slévaly v jednu nádhernou proměnlivou, pulzující duhu....nikdy jsem nic tak krásného neviděla....
.......nechci  aby to přestalo.... tohle je smrt? .... nechci aby to přestalo, jestli je tohle smrt.....

....mezi šuměním slyším v dáli hlasy, duha pozvolna bledne.... ochladilo se....  NE, to ne, ještě chvíli chci cítit to teplo, prosím.... ještě chvíli....ještě maličkou chvíli....)

Hlasy byly stále silnější.... Skrze víčka jsem vnímala slabé světlo, nechtěla jsem otevřít oči, protože tím by definitivně zmizel ten vyprchávající pocit štěstí...
Začínala jsem cítit čím dál větší zimu.... Zima mě prostupovala  celou, nejen na povrchu, ale i uvnitř. Pocit chladu byl tak velký, že jsem začínala cítit bodání ve spáncích....

A hlasy byly stále silnější...

Cítila jsem, jak se mi chladem třese celé tělo.... Víčka jsem měla těžká, vážila snad tunu, snažila jsem se je otevřít.... Šlo to však velmi ztuha. Z toho úsilí jsem cítila v temeni hlavy a ve spáncích bodavou, nepříjemnou bolest.

Pomaličku jsem pohla víčky....
Proud světla mne zasáhl a způsobil mi další bolest. Snažila jsem se ji překonat a opatrně se rozhlédla kolem sebe. Jakoby v mlžném oparu jsem vnímala lidské tváře nad sebou. Postupně jsem si začínala uvědomovat svoje tělo.....
Opatrně jsem pohnula pravou rukou a zavadila o cosi studeného..
Pomalu jsem tím směrem  otočila  hlavu a můj pohled se střetl s vytřeštěným pohledem Petrových nehybných očí....

Než jsem si stačila uvědomit další všepohlcující bolest, začala mě opět pohlcovat bílá, nekonečná mlha....