Dobrá nebo špatná zkušenost?

Dobrá nebo špatná zkušenost?

Všude, kam se podíváme, slyšíme od našich přátel a známých nebo provařených celebrit či politiků v TV, okřídlenou větu: „Byla to pro mě dobrá zkušenost.“ Nebo: „Udělal jsem cennou zkušenost.“ Tohle slovní spojení prosáklo do naší komunikace jako ropná skvrna do Mexického zálivu. Co si ale máme za touto nic neříkající frází představit? Poznání, ponaučení nebo dotyčný z něčeho vystřízlivěl? A proč jednoduše a natvrdo nepřiznáme: „Jo, byla to pro mě špatná zkušenost!“ I to, co nebylo košer nebo nám nešlo zrovna pod fousy, musí být zkrátka dobrá zkušenost. A basta! To přece hned jinak zní. A my, co tohle plytké úsloví pronášíme, se cítíme jaksepatří důležití. Vypadneme ze školy, kde nás štve kde co, rozejde se s námi naše životní láska, dostaneme vyhazov z práce nebo se nám potomek spustí s partou feťáků. Vše je nakonec hodnoceno jako dobrá zkušenost. Tenhle náš upocený a pokrytecký optimismus se šíří jako kapénková infekce. Její lokální epidemie dávno přerostly v pandemii. A viru „dobrá zkušenost“ se stále daří náramně. Náš imunitní systém zvaný selský rozum přestal být proti němu také imunní. Touto frází jsme si nevědomky nechali infikovat totiž vlastní slovník, a tahle bestie nám v našem centru řeči řádí jako pominutý Trojský kůň v PC. Kde ale vzít účinný antivirový program nebo zázračný lék, kterým bychom dobrou zkušenost pocukrovali, a ta by se proměnila v něco skutečného a srozumitelného. Namísto ní by se nám do slovníku vrátila zase jasná a průzračná slova jako vzpomínky, zážitky, poznání, úspěchy, ale i zklamání, smůla nebo rozčarování, u kterých bychom zase věděli, o čem je řeč. A třeba bychom přišli na to, že naše zkušenost se slovním spojením dobrá zkušenost zas až tak dobrá nebyla.