Sousedka píše

Moje sousedka si tuhle všimla, že trávím hodně času na počítači. Všimla si toho tak, že mi drze čuměla do oken. Zapomněla jsem si stáhnout rolety a byla jsem přistižena. Nedalo se vycouvat. Teď jsem mohla jen těžko předstírat, že nejsem doma.

„Co na tom počítači pořád děláš?“

„Ále nic.“

„Nakupuješ? Já jsem si minulej týden objednala čepici se zabudovanou baterkou, abych mohla venčit v noci, chápeš.“

Jo, to mi bylo jasný. Venčit. Bude mi šmírovat kolem baráku a svítit mi do postele.

„Ne. Já píšu takový jako povídky, ale jen tak pro zábavu, víš?“

„Povídky? No to mě poser. Já jsem vždycky chtěla psát povídky. Spoustu lidí mi dokonce říkalo, že bych měla sepsat svůj život a vydat autobiografii.“

Očka se jí rozsvítila jako lampičky.

Když jsem se probudil ve tři ráno ke své pravidelné urologické potřebě, u sousedky v pracovně se ještě svítilo. Po snídani  už měla přilepený obličej na mém okně v kuchyni. Už mě začínala srát. To mám jako mít rolety zatažený celý den? Copak jsem krtek?

Sousedka sklesle svírala dva archy papíru. Vypadala strašně. To, že nebyla učesaná ani namalovaná, mě nepřekvapilo. To byl její obvyklý look. Jenže místo procházkových tepláků a svetru s nápisem Vancouver na sebe navrstvila pokecanou noční košili, župan a manželovu kostkovanou košili (naruby)

„Celou noc jsem psala.“

„A?“

„Nic mě nenapadlo.“

Sousedka mi podala dvě prázdné á čtverky, na kterých byly vytištěny dva nadpisy: MOJE AUTOBIOGRAFIE a KAPITOLA PRVNÍ.

„Tak jdeme venčit?“

„Ale kojotí hovna si budeš sbírat sama.“

Asi tu její autobiografii budu muset napsat za ní...