Povídka, u které nemám vhodný název

Žil v rozporu a dělalo mu to zjevně dobře. Miloval otazníky, které obklopují vesmír, přitom si však uvědomoval, že nezná hranice toho vesmíru a tím pádem netušil, kam by ty otazníky umístil, aby vesmír obklopily. Lebedil si v tom a zároveň jej to trápilo.

Jednou seděl, pil, četl a rozjímal o tom, co četl, přičemž ztrácel nit příběhu a jen hltal krásu těch vět, když si k němu přisedl člověk. A byl to člověk tlustý s holou bradou, což dnes již nikoho nepřekvapí. Najednou díky tomu člověku chytil znovu nit a dosadil si ho coby ústřední postavu. Aby ne, Haškovi se podobal až prapodivně dobře. A tak si představoval onoho komisaře rudých, zatímco tlustý prostovous otevřel ústa, aby přednesl svůj velkolepý projev:

„Ta kniha už nikoho nezajímá.“

„Upřímně, jak můžete vědět, co čtu?“

„Vypadám snad jako blb?“

„No…“

A tak se zrodila debata, kterou má každý čtenář tuze rád, když potká jiného čtenáře téhož díla. Slovo interpretace nepadlo v tom hovoru ani jednou, ale celá řeč se točila jenom kolem něho. Pak se ten rozhovor stočil na železnice, od ní přestoupili na jiný dopravní prostředek a skončili v usmrkané, ale krásné díře Lipnici, kde se jeden z nich kdysi při houbaření zamotal do ostnatého drátu. V lesích tam jsou totiž lomy a bůhví kdo chtěl, aby k těm lomům jiní lidé neměli přístup. Významnou roli tam patrně hrál dynamit.

„Já přečetl celého Švejka tam i nazpátek, ale nikdy jsem neslyšel, aby po půlnoci někdo v lipnické hospodě promluvil Švédsky.“

„Tak tos nepotkal starýho Banýra, ten jinak nemluví a když před ním řekneš, že král Gustav Adolf byl ksindl, tak si můžeš rovnou začít vybírat střepy z hlavy.“

„Jó Gustaf Adolf…“

A téma hovoru se s přirozeností sobě vlastní posunulo o několik set let zpátky do dob, kdy lidský život měl hodnotu váhy masa, kterým byla ona bytost obalena.

„Zato dneska, hele, vyjdeš ven, a když máš pojištění, tak tě srazí auto a rodina může pořádat velkolepý pohřeb, anebo se na tebe rovnou vyserou a stěhujou se do satelitu, kde se nakonec sami ukopaní nudou voběsej.“

„To když se oběsila u nás učitelka Hamplová, udělala to tak šikovně, že ji našli až na jaře v řece, protože během zimy ten strom pod sněhem padl přímo do vody, a kdyby se nějakej vodák neudělal a nechytil se její nohy, kterou taky utrh´, její rodina by si dodneška  myslela, že ji zabil ten její milenec, kterýho po tom nálezu konečně pustili z vazby.“

„A odškodnili ho?“

„Ale no tak…“

„To je pravda, jednou seš podezřelej a to ti nikdo neodpáře a už vůbec neodškodní.“

„To jo, ale ten milenec byl před zatčením realitní makléř a pak si od něj nikdo nechtěl nechat ukázat dům, rozhodl se, že se zastřelí, ale jen si ustřelil půl obličeje, takže se nakonec podřezal střepem ze zrcadla, který před tím rozbil.“

Aniž kdokoliv z těch dvou pozoroval, změnilo se datum a hospodský začal nervózně pomrkávat po účtu.

„Já si ještě odskočím,“ řekl tlusťoch a odešel na toalety, odkud se už nevrátil.

Trvalo to dvacet minut, třicet, čtyřicet, až v hospodě zůstal jen náš rozpolcený hrdina s hospodským. Když už to bylo oběma divné, vyrazili na záchodek zjistit, co se s majitelem deseti planěk na plotu lístku stalo. Onu místnost však našli prázdnou a jen otevřeným okýnkem o rozměru deset na deset vanuly ven výpary moči. Byla to velká záhada, ze které se první vzpamatoval mistr výčepu a stanovil plátce celého účtu.

„Tolik nemám.“

A rozpolcenost se zcelila do jedné rány pěstí, protože pan vrchní dostal zprávu, že už dnes za svou milou chodit nemusí.