Příběh z vlámského obrazu - (netradiční pojetí, krátké)

Uprostřed velkolepé staré stavby stojí muž v saku. Jak si hnedle vrátná všimla, je pěkně učesaný, oholený a voňavý.

Na krku má pestrobarevný šátek a v něm spící dítě, syna. Vedle něj poslušně stojí holčička. Před chvílí ho odmítla držet za ruku a tak se s ní teď raději šťourá v nose, vykutaný materiál hází na mramorovou podlahu a tiše se usmívá.

V obrovském sále jsou sami.

Tatínek už hodnou chvíli kouká na protější zeď. Jak si všimla, občas natočí hlavu ze strany na stranu, ale jinak nehnutě sleduje obrázek na stěně.

Takhle už tu jsou strašně dlouho. Občas popojdou, pak znovu dlouho stojí, zase se přesunou k jiné malůvce a pak tatínek znovu a znovu zamyšleně kouká, jakoby tam snad vůbec nebyl.

„Tati, kdy už půjdeme?“ zeptala se po chvíli, ačkoli už si všimla, že tahle otázka oběma rodičům dělá nehezky červené obličeje a rychle kmitající oči.

„Ještě ne, miláčku. Tatínek tady kouká na pána – Alchymistu,“ řekl, aniž by odvrátil zrak od obrazu.

„Co je to alchymistu?“ nechápala nudící se kudrnatá blondýnka.

„Alchymista byl hodně vzdělaný pán, občas skoro až čaroděj. Ve středověku, víš?“ odpověděl opět bez známky zájmu o cokoli jiného, než o obraz.

„A kdy byl středověk?“ chytla holčička znovu tatínkovu ruku, aby se na ní alespoň podíval.

Na krátkou chvíli se tak i stalo. Usmál se na dcerku a pohladil jí po vlasech.
„To už je hodně, hodně dávno, Klári,“ nechtěl se zdržovat zbytečným vysvětlováním, že jde o období mezi starověkem a novověkem. Na letopočet, jenž by mu to alespoň trochu usnadnil, si nevzpomněl, načež se jako vysokoškolák zastyděl a zvolil tuto, poněkud strožejší odpověď, která ale dívence kupodivu stačila.

Po chvíli ticha a zdlouhavého stání se místností rozcinkal zvuk o sebe se otírajícího skla. Jakási asistentka tudy prošla s tácem plným sklenek a váziček. Klárku to samozřejmě v tuto chvíli zaujalo, i když jindy by si takové hlouposti ani nestihla všimnout, a tak se chtěla přesvědčit, jestli tatínek také viděl to, co ona.
 „Podíval ses na tu paní ve vysokých botách?“

„Viděl jsem jí, proč se ptáš, zlatíčko?“ zajímalo tatínka. V duchu ho jen tak napadlo, jak nekonečně vysoké ty kozačky byly.

„Měla tam strašně divnou láhev, takovou kulatou a prostě divnou,“ usoudila holčička.

„No vidíš,“ odvětil. „Kdo ví, po čem asi byla,“ napadla ho další myšlenka, kterou si nechal raději pro sebe, aby dcerce nemotal hlavu „dospěláckými věcmi“.
„Ale podívej,“ ukázal na obraz, „tady ten pán má taky zvláštní lahve, co?“

„No jo,“ s nevelikým zájmem si povzdechla.

„A - a vidíš ty kluky, co tam pracují? Jak jsou oblečení, viď? Srandovně…“

„No jo, tati…“ utrousila ospale dívenka. „Kdy už půjdeme?“

„Copak tobě se ten obraz nelíbí? Mně ano, má svůj příběh…“

„Mně moc ne… ve školce nám paní učitelka říkala, že obrázky jsou nejhezčí, když jsou pěkně barevné,“ odpověděla Klárka a znovu pustila tatínkovu ruku. Nenápadně zamířila k východu.

„No, to mají pravdu, andílku. Ale tady tohle,“ nevěděl, jak obraz dostatečně obhájit, „je dospělácký obraz,“ vymyslel jen svou nejčastější výmluvu, užívanou až moc často (vždy, když nevěděl, co říct). Nakonec mu to ale přišlo málo a tak ještě dodal: „Mně se líbí tvoje, i tyhle složité dospělácké obrázky. Ty tvé jsou veselé a krásně nám zdobí ledničku a na dospělácké se chodím dívat sem, do galerie, chápeš?“

„Chápu,“ řekla holčička, snažíc se hnout s klikou těžkých vyřezávaných dveří.
„Ale jsem z toho vážně ťulpas,“ dodala, když se jí to konečně podařilo.