Sousedčino přátelství

Inženýr se dnes moc nevyznamenal. Uprostřed obýváku, na bílém koberci, na mě při příchodu z práce čekalo poměrně velké překvapení.

Kromě zmrzlinově zatočeného hovňouse mi k dobré náladě nepřidalo ani DEVĚT nových vzkazů v hlasové poště. Všechny samozřejmě od sousedky. V prvních třech mi nesouvisle a sáhodlouze vysvětlovala, že sice má dnes jógu, terapii horkými kameny, meditaci, kurs Feng Shui, etiopskou masáž a kurs sebeobrany v YMCA, ale protože ji bolí záda, šla by raději nakupovat do Costca. Doufala, že po nákupech by se jí ještě mohlo podařit odvézt kluka dohokeje, fotbalu, volejbalu, nohejbalu, baseballu, lacrossu a rugby, ale jestli to nestihne, řekne manželovi, a oba dva si pak večeři mohou koupit po cestě někde v Mekáči nebo KFC.

Ale ještě neví. Do Costca by se jí nicméně DOST CHTĚLO,zejména proto, že mají v akci dvacetilitrovky kečupu a kalendáře na rok 2011 s jeleny.

Další dva půlhodinové vzkazy mě informovaly o tom, že už je na cestě do Costca, doprava je celkem dobrá, viděla jen jednu dopravní nehodu u hřbitova na Páté Avenue. Následovala detailní předpověď počasí a stavu vozovek v oblasti Severní Ameriky.

Nakonec mi volala už z obchodu. Poslední vzkaz zcela zahltil schránku. Sousedka v něm popisovala veškerý sortiment, kvalitu i cenu zboží včetně podrobné finanční analýzy trhu.

Ještě jsem si ani nestihla postavit na čaj a malá známá tvářička již byla pevně přicucnuta k okenní tabuli. Tak to mi poser nohu. Sousedka za sebou táhla dětský vagón plný lepenkových krabic.

 „Dostala jsi moje vzkazy?“

„Mhm.“

„Cos vlastně celej den dělala?“

„No, byla jsem v práci.“

Záměrně jsem zdůraznila slovní spojení v práci. Jsem si jistá, že těžká práce v dolech by sousedčinu hyperaktivitu alespoň ZMÍRNILA.

„Stihla jsi všechny sporty?“

„Ne, kdepak. Kluka musel vzít manžel. Vrátí se až kolem půlnoci. Takže...mám čas na kafe!“

Takhle si o pozvání dokáže říct akorát moje sousedka. Schválně si nikdy nezakoupila překapávač, aby měla důvod lézt mi do soukromí. Moje první pokusy o její přesídlení zpět do vlastního příbytku byly neúspěšné, ale postupně jsem vypracovala celou škálu kognitivně behaviorálních strategií. Kofeinová káva měla na sousedku katastrofálně povzbuzující účinky (tři hodiny nezavřela hubu). Začala jsem tedy kupovat speciální druh bez kofeinu, který jsemchytře přesypávala do normální piksly. Místo zákusku jsem sousedku občerstvovala hruškami, třešněmi a hrozny. Laxativní účinek ovoce se vhodně doplňoval s diuretickou kávou. A sousedka NIKDY nepoužívá cizí záchod.

Dnes již dokážu sousedku spolehlivě vystrnadit do půl hodiny (s rekordem z 15. září: sedmnáct minut padesát dvě sekundy).

„Něco jsem ti koupila v Costcu.“

„Jé, tos nemusela, no tak kolik ti dlužím?“

Já prostě NEUMÍM říct Strč si to do prdelní díry a vysmahni. Předražené organické termální prádlo pak tajně vyhazuji nebo pálím v ohništi.

„Nedlužíš mi nic. Tvůj čas, který mi věnuješ, je pro mě to nejcennější.“

Tak teď jsem se cítila jako šlápota. Ona si mě kupuje! Sousedka si kupuje moje přátelství!

Do kuchyně mi postupně nanosila bednu dýňových semen, sušené plátky cukíny, 72 párů lyžařských ponožek velikosti 38, organickou brokolici (s velkým organickým broukem), bezlepkový chleba s přídavkem vitamínu D a megabalení 650ti sójových hotdogů.

„Jé, moc ti děkuji, to jsem zrovna potřebovala!“

Kam jsem minule schovala ty popelnice?

Sousedka usrkávala kafe bez kofeinu. Měla jsem jí do něj tajně nadrtit diazepam. Přemýšlela jsem, jestli má ADHD nebo ADD. Nedokáže totiž udržet jediné konverzační téma déle než tři minuty.

Sakra, jak ráda bych se už zřítila na pohovku!

Byla jsem nucena použít taktiku, která stoprocentně zabírá na pacienty s obsesivně-kompulsivní poruchou.

„Víš, co jsem dneska našla?“

„Co?“

„Veš! Našla jsem si ve vlasech veš. Jsou na to nějaký prášky nebo tak?“

A byla pryč.

Spočítala jsem jeleny (zase čtyři) a rozhodla se je pojmenovat. Ten s těmi velkými parohy by mohl být Roberta ten bezzubý třeba M.Kalužík. Té malé romantické srnce s prostřeleným uchem budu říkat Šepot. A ta třínohá laň? Co třeba Neliska? Ošklivý kojot, který vykukoval z lesíka, vypadal drsně: to bude Mykejáček.

Večerní předpověď počasí jsem samozřejmě prošvihla.

Spala jsem sladce až do půl šesté ráno, kdy můj chaotický sen (prodávala jsem na Zvonařce kozí sýr) přerušilo burácení sněhové frézy. A kurva.

Sníh sahal až do půli oken v přízemí. Inženýr jezdil zadkem po koberci a zanechával za sebou hnědou hlemýždí stopu. Bíle zasněženou krajinu protínala kontrastní červeň frézy, kterou tlačila sousedka v červené čepici, bundě a sněhulích Sorrel. Vítězně se usmívala. Právě si profrézovala tunel až k mému vchodu.

Nebylo úniku.

„Našla jsem doma šampón na vši! A hřebínek na hnidy! Dneska ti to všechno vyčešu!“