99 Luftballons

99 Luftballons

 

... a tak jsem skončil tady.
Když mi bylo šest, našel jsem na hřišti základní školy, za křovím zastrčené v plotě pornonoviny. Ano, tehdy vycházely pornonoviny a byli byste překvapeni, vycházejí dodnes. Občas je jde zahlédnout v okně nějakého zavřeného novinového stánku, když se v neděli v osm večer touláte po proseku nebo podobný periferii. Ten stánek je ale vždycky zavřenej, takže choutky k tomu si je koupit a z čistý frigidní zvědavosti zjišťovat, co v nich je, vás nijak ani nepřepadaj. Ke stánku přicházíte jako k prohraný hře. Chvíli se snažíte pochytit něco jenom z toho okna, ale nakonec se stejně jenom otočíte a zapomenete na stánek včetně novin.
A ano. Byl jsem to dítě - jestli jste někdy viděli zběsilého, dospělého člověka máchat podobným plátkem a vykřikovat katastrofické scénáře o tom, co by se mohlo stát, kdyby to nějaké dítě našlo - povím vám, byl jsem to dítě. A myslím, že mi to tehdy pomohlo hodně pochopit. Přesně si pamatuji momemnt, kdy mi došlo, že ty ženy na obrázcích neokusují rohlíky. Přesně si vybavím pocit, že se mi otevírá svět. Kbybych o tom měl opravdu uvažovat do hloubky a jít až do informací, které pravděpodobně nechcete číst, myslím, že bych rád byl tím člověkem, co pornonoviny zastrkuje do plotu u základní školy. Měl bych pocit, že ty děti učím zdravým věcem ještě ve věku, kdy mají hormonální kapacity k tomu takové záežitosti analyzovat místo čehokoliv jiného.
Nicméně, abych vás uklidnil, jsem si jistý, že během pár let budu tím člověkem, který najde ty noviny a bude se pohoršovat nad dalekosáhými důsledky takového činu.
 

... a tak jsem skončil tady, seděl jsem na překvapivě pohodlné lavici nuselského nonstopu, přímo pod mostem vedle nejzvláštnější pražské benzínové stanice. Lavice končila velkou výlohou, která skýtala na tohle všechno pohled - co víc, byla polepená onou jednostranně průhlednou fólií. Měl jsem k dispozici celý svět, všechno, co z něj bylo vidět, a ze mě nebylo vidět nic. Párkrát někdo přistoupil až k oné výloze, aby si zavázal tkaničky nebo dokonce zastrčil kalhoty do bot tak, aby si je neušpinil. Tihle lidé mi byli tak blízko, že kdybychom nebyli výlohou odděleni, dalo by se to považovat za narušení mojí intimní zóny - stejně ale neměli tušení, že jsem tam.
Svítalo, a i když takovou věc bylo s tak zataženým počasím těžké poznat, bílé auto, co stálo nedaleko se prostě zdálo světlejší a světlejší. Takový pohled je - zvláště k ránu - k nezaplacení. Pomáhá přemýšlet. Nejlepší je, když jezdí auta. Jsou dost rychlá a neosobní. Sledujete pohyb a ten vám nějakým způsobem rozhýbává mozek. Jakobyste mysleli do toho zvláštního rytmu, ve kterém auta projíždějí. Procházející lidé jsou trochu horší. Jdou příliš pomalu a jsou příliš barevní. Prohlídnete si je odshora dolů a přemýšlíte nad tím, kam jdou, jaký bylo jejich ráno, a když jdou dost pomalu, stihnete i odhadovat jejich životní příběhy, než se vám ztratí.
A tohle všechno vás vždycky dokáže vytrhnout, když spadnete příliš hluboko a zapřemýšlíte se do rovin, kdy rozostříte a promítáte si na výlohu vzpomínky. Vždycky se něco pohne, něco projede, někdo projde.
 

... a tak jsem skončil tady.
Když mi mohlo bejt čtrnáct, poprvé jsem se dostal do dívčího bytu s neslušným programem. Byl to byt spolužaččiny babičky, v masivním paneláku s výhledem na onu základní školu. Spolužačka přišla z jakési vesnice uprostřed osmé nebo deváté třídy, byla to nová holka v okolí a každym coulem mě fascinovala. Začal jsem kvůli ní kouřit v křovích cigarety a protestovat proti rodičovskému spolčení.
Byt byl o jedné místnosti, předělené knihovnou na místnosti dvě. Vypadalo to tam spíš jako spartakiádní noclehárna než místo, kde by měl někdo ve skutečnosti bydlet, ale hej, už i tehdá jsem viděl horší věci. Pamatuji si, že její babička byla v bytě. S děvčetem se pozdravila, ale pak dál zírala do prázdna. Ten den jsem si přinesl v podpaždí gramofonovou desku s diestelmanovym blues bandem. Vyřvával, když jsem v malé místnosti za knihovnou ohrnoval Veronice sukni a stahoval první kalhotky v mém životě. Lhal bych vám, kdybych tvrdil, že jsme nevěděli, co děláme; alespoň já jsem věděl jistě. Po spoustu let jsem měl nastudovaný onen tištěný manuál, co jsem kdysi dávno našel v křoví.
Ten den jsem si vytvořil nepřekonatelnou touhu po pohledech na sukně a po ženství a věnoval jsem svůj život honbě za tím.
 

... a tak jsem skončil tady, v nuselském nonstopu na pohodlné lavici, chvíli po svítání, s neuvěřitelně rychle ubývající krabičkou cigaret a neuvěřitelně pomalu upíjející pepsi. Z televize přes celý lokál vyřvával neskutečně vlezlý song, po hodinách a hodinách toho samého. Seděl jsem tam a nemohl jsem dělat nic jiného nad tím, co jsem v životě udělal špatně, a nad podobnejma věcma.
Neni zase tak těžký přijít na to, co jste v životě udělali špatně, je to vlastně dost snadný. Zvlášt, když jste se za celej život naučili jenom chodit a souložit a kazit všechno ostatní. Nepotřebujete být génius, aby vám takové věci potom došly. Nepřemýšlíte tedy nad tím, co to bylo - přemýšlíte nad tím, co to bylo. Točíte si to dokola v hlavě, občas jemně odbočíte, aby jste si uvědomili, co všechno jste tím zničili, a pak jste zase zpět.
Snažíte se přijít na to, zda-li jste schopní se zabít skleněnou lahvičkou pepsi. Jestli je to vůbec možné, jestli jste toho schopni i jestli by náhodou nestačilo si jí tak trochu přerazit o hlavu. Jestli by s trochou krve vytekly i nějaké ty vzpomínky. Nebo alespoň jedna.
A krásný je, že když ty vzpomínky zrovna nemáte před sebou, že dokážou bejt na pár minut obecný.
 

... a tak jsem skončil tady.
Kolem dvaceti let jsem měl tenhle pocit potřetí. Potřetí jsem si myslel, že všechno chápu a nic mě už nikdy nezastaví. Na ten moment si ale chvíli počkáte, protože ten příběh je o dost delší. Dělal jsem všechno pro svůj cíl, a všechno, co šlo penisem dělat, jsem dělal. Psal jsem po stohách primitivní poezii, která se - a neptejte se proč, protože to nevím - těšila nepřiměřené oblibě. Nebyl jsem roková hvězda, ale poznávali mě lidé, které jsem neznal, a to se musí počítat. Psal jsem, když jsem byl nadržený až v erekci, a psal jsem všechno, co mi přišlo na mysl. Psal jsem to dobře a vzhledem k původu toho to prostě nebylo těžké pochopit a vžít se do toho.
Abych se přiznal, nepamatuji se, co kdy jsem jí viděl poprvý, pamatuju si jedno, byl jsem zamilovanej. A bacha - byl jsem zamilovanej do každý dívky, co se se mnou kdy byť byla projít, obdivoval jsem na nic všechno, co bylo k obdivování, a neviděl nic z toho, co k obdivování nebylo. A byl jsem zamilovanej víc a míň, na chvíli i na měsíce. Dostal jsem párkrát přes držku, a to jakože pořádně. Tehdy jsem byl poprvý zamilovanej do někoho víc než do sebe.
Přestal jsem psát penisem a začal jsem psát tím, co mě začlo hnát v tu chvíli. A přiznám se, nevím, jak to nazvat. Všechno jsem to věnoval jí, dostal jsem se až tak daleko, že jsem měl potřebu věnovat jí fakt, že si ráno čistím zuby.
Tohle trvalo roky. Víc a míň, někdy to přestalo úplně. Bylo mi to u prdele, měl jsem cíl.
 

... a tak jsem skončil tady. Seděl jsem na té lavici už hodiny a hodiny, poslouchal vlezlé, na třicet let staré písně, kouřil o sto šest a koukal z výlohy mezitím co jsem se prohraboval ve svym životě. Chci říct. Skoro jednou za měsíc se objeví nějaká zpráva o tom, na čem všem se pracuje. Dělaj na léku na rakovinu, na aids, už se jim podařilo vyléčit víc nemocí, než kdy kdo chytil. Nikdo ale nepracuje na látce, která by vás donutila neohlížet se. Přitom dám ruku do ohně za to, že to je něco, co zabíjí mnohem víc lidí než všechny nemoce dohromady - a to jenom fyzicky. O obětech, které umírají duševně, raději ani nemluvě.
Trvalo mi míň než pár minut si vybavit tři důležitý body v mym životě a vymáchat se v nich. To musí bejt ta nejnižší inkubační doba vůbec.
Pak, konečně, můj mozek na chvíli vypnul. Rozhodl se, že byl dostatek času ráchat se v tom všem, že má dost. Sledoval stařenku, co se šourala po chodníku před výlohou, občas od ní na vteřinku odlél a sledoval projíždějící auto nebo hejno ptáků, co se zvedlo z čerpací stanice.
 

... a tak jsem skončil tady.
Kolem dvaceti let jsem jí prostě potkal, se vším tak nějak rozloženým v hlavě už jsem se zase hnal za penisem a bylo mi všechno tak nějak jedno. Éra velkýho básníka byla za mnou, dostal jsem od těch kruhů po tlamě tak, že jsem se tam neplánoval kdy vrátit - natožpak cokoliv kdykoliv napsat. Abych je náhodou nepotěšil, nebo, nedej bůh, nepotěšil sebe a nečekal, až dostanu na držku za to. Můj život byl mnohem jednodušší a měl jsem to tak rád. Číšničil jsem v poklidné kavárně nedaleko václavského náměstí a více než bohatě jsem si vystačil s okouzlováním kohokoliv, kdo se dostal tam. Na konci každého dne, chvíli před zavíračkou, jsem vyšel před kavárnu a zapálil jsem tam cigaretu, sledoval, co se děje vevnitř a liboval si v tom, jak mám rád svůj život. Pořád jsem miloval sebe, pořád jsem miloval cigarety.
A pak jsem jí prostě potkal.
A, přátelé, nikdy jsem nepřestal být primitivní tvor. Neudělal jsem nic jiného, než kdykoliv jindy tou dobou. Snažil jsem se jí okouzlit, a snažil jsem se jí okouzlit stejně tak, jako kohokoliv jinýho kdykoliv jindy. Moje léta rytíže z lamanči byly pryč. Už jsem nedobýval pro sport, dobýval jsem ze setrvačnosti a z lásky k tomu všemu. Asi vás nepřekvapí, že mi to dlouho nevydželo. Večer se až nepříjemně protahoval a stával se nepříjemně příjemným. Nikdy jsem nebyl tak chytrej na to, abych si uvědomoval úplně všechno, co se děje. Tím spíš, když jsem měl tuny jiných věcí, nad kterými jsem měl v tu chvíli přemýšlet. Nechal jsem si rozlámat dost z ulit, které se mi za roky podařilo poskládat kolem sebe a ničeho jsem si nevšímal. Probouzel jsem v ní nebývalé nadšení a ona ho probouzela ve mě.
Když jsem jí vezl metrem domů, pouštěl jsem jí tisíce věcí do sluchátek, které musela slyšet. Chtěl jsem s ní sdílet všechno, co jsem měl rád, a cesta z muzea na ládví na to prostě nebyla dost. Každou skladbu jsem přerušoval a ona se na mě za to naštvaně koukala.
 

... a tak jsem skončil tady. V nuselskym nonstopu. Nemohl jsem najít, co vyplašilo to hejno ptáků, ať jsem se snažil jak jsem se snažil. Pomalu si sedali zpět, po ulici chodil zametač a uklízel cigaretové špačky po fraccích, jako jsem já. Na benzínové stanici vedli policisté rozhovor s nějakým mužem a jiný chlap utíkal po chodníku s deštníkem.
Mozek lítal v příjemnejch vzpomínkách a byl v klidu. Nebolel, nezlobil, na chvíli. Byl obalenej kolem všeho příjemného, co se s tím děvčetem dělo, jakoby si neuvědomoval, že se brzo prokouše k tomu zkaženému. Čím víc jezdilo po ulici aut, tím víc rekapituloval všechny večery strávený v jejim sevření. Občas mě pobavil a já se začal usmívat. Když si vzpomněl na to, jak na nás narazil otec, když jsme souložili, jakoby veškeré svaly v obličeji povolily a já se pousmál. S každou další věcí jsem se usmíval víc, vzpomněl jsem si i na to, jak se usmívala ze spaní. Jak se na to dívám a nechápu to, protože jsem to nikdy předtím neviděl. Objevil někde hluboko i záhadu toho, jak chutnalo její přirození, když jsem zoufale se snažil něco dokázat ústy. Vzpomněl si, že jsem strávil neadekvátní množství času snahou přijít na to, jak je něco takového vůbec možné. Jestli je to tím, že je to vegetariánka.
 

... a tak jsem skončil tady.
Kolem dvaceti se odehrál celej tenhle večer, kdy jsem jí dostal odkudsi do metra a z metra k sobě. Jak jsem jí položil do postele, svlékl a byl nadšenej v každej detail na jejím těle. Problesklo mi hlavou, kolik bych toho tehdy byl napsal, kdybych měl k disposici tohle všechno, ne jen její obličej, kdysi dávno, o čem snít do klávesnice.
Bavili jsme se o tom, jestli bychom spolu vlastně měli spát a dohodli jsme se, že tedy jako ano. Do dneška si nepamatuji skoro nic ze svého dětství, ale co se dělo ten večer si pamatuji nazpaměť, živě. Řekla tu nejlepší věc, co jsem kdy slyšel a já se k ní vloupal, do své postele.
O několik hodin později jsem se vykradl pryč, sedl si vedle ní a zapálil si cigaretu. Když jsem jí pozoroval, všechno se mi vrátilo. Celé ty roky nadšení v tohle děvče. Zase jsem byl zamilovanej, a to ani o ždibíček méně než tehdy. Koukal jsem, jak spí - a zase jsem jednou chápal svět.
 

... a tak jsem skončil tady, s rozmazanýma nuslema před očima. Nic jsem nevnímal, když jste uzavřený ve vlastní hlavě a je vám tam dobře, musíte si to užívat. Nestává se to tak často. Narazil jsem na vzpomínku na to, jak jsem pochopil co to vlastně je se mít dobře, a hrabal jsem se v tý bedně se všema vzpomínkama na to. Vysával jsem každou kapku toho, jak skvěle jsem se tehdy měl. Čas stál, rozhlížel jsem se po lokále a každou zbylou mozkovou buňkou jsem uvažoval, jestli někdy někdo něco takovýho prostě zažil.
Byl jsem zlomky vteřin od uvědomnění si všeho, co se stalo špatně.
Čas se rozběhnul a já uslyšel dveře od záchodku.
 

... a tak jsem skončil tady.
Kolem dvaceti jsem se měl nějakou dobu opravdu dobře. Tak dobře, že bych měl bejt schopnej si se vteřinou z toho vystačit po zbytek života, kdyby chuť na to mít to zpět, znovu a víc nebyla silnější.
Pak jsem to posral.
Což neni takový překvapení, chci říct, už jsem vás zasvětil do toho, že jsem v životě uměl jen chodit a souložit a všechno ostatní se mi podařilo vždycky posrat. Tak jsem posral i tohle, jako svoje ultimátní dílo destrukce.

Od té doby jsem se neměl dobře. Naučil jsem se s tím žít a moc se s tím nezatěžovat. Dokud jí nevídám a neutvrzuju se v tom, že nic takovýho se už nikdy nestane, nebo dokud se nedotknu alkoholu, je to v pohodě.
Když se opiju a něco rozmlátím a někdo se mě ptá, proč jsem to udělal, říkám, že nevím, že jsem byl opilej, a že mám v sobě asi nějaký problémy a podobný píčoviny. Nasadim drsňáka a uhraju to na "a kdo nemá".

Vyšla z chodbičky za barem, přes lokál až vzadu a šla pomalu ke mě.
 

Nebo teda žejo. Šla ke stolečku, u kterého jsme už od hluboké noci seděli.
 

Měla jinou barvu vlasů, ale byla to ona, byla to červenovlasá holka, kterou jsem tak šíleně miloval. Koukala se na mě a já se koukal na ní. Koukal jsem se na ní zoufale, protože si příchod načasovala zrovna na moment, kdy jsem si uvědomil, co jsem posral. Kdyby vyšla jen o pár vteřin dřív, měla by mě usměvavýho a spokojenýho, libujícího si v minulejch fantaziích.
 

Měla jinou barvu vlasů, ale byla to ona. Viděl jsem přes její oblečení, viděl jsem její tělo, pro který sem byl tak nadšenej, na kterym jsem měl spočítaný pihy a kterym jsem si dopisoval s její kolejní spolubydlící. Viděl jsem i přes to, že šla, viděl jsem, jak leží, spí u mě v posteli a usmívá se.
 

Viděl jsem, že na to nemám nárok, že je to kámen, kterej ponesu do konce na zádech a kterej mi bude připomínat, že nejsem nic než čůrák.
 

Přisedla si. Díval jsem se jí do očí tak dlouho, jak jsem to jen vydržel, pak jsem zklopil zrak a po stole přejel na výlohu. Bolela mě hlava. Snažil jsem se nemyslet, nemluvit. Zapálila si cigáro a taky se koukala ven. Mlčeli jsme.
 

Podíva jsem se jí znovu do očí.
'Hele, já vím, že mi donekonečna opakuješ, že v tom, v čem seš, seš spokojená, tak, jako jsi se mnou nebyla. A vim, že tomu chceš věřit, a jestli ti to proboha dává alespoň trochu dobrýho, věř v to, protože si to zasloužíš. Ale jestli seš schopná to vůbec trochu zpochybnit, uvažovat nad tím a byť jenom nahlídnout, že tomu tak neni, na kolenou tě prosím, udělej to. Kdybys mi měla potvrdit, že ses se mnou měla dobře, kdybys mi měla trochu toho dát znovu. Vždyť sakra, proč bys mi volala, proč zrovna mě, po tom, co se stalo, proč by ses se mnou měla sejít a projít tímhle všim. Drželas mě dneska za ruku a já se modlil ke všem bohům, ve který nevěřim, abys mě tak držela týdny místo vteřin. Stejně tak se teď modlim, aby sis uvědomila něco - i když to něco může bejt jenom moje iluze - za cenu čehokoliv mi odpustila a odešla se mnou, schovala se ke mě a nevylézala. Buď se mnou, holko, proboha tě prosím, buď se mnou.'
"Hele, asi ti je jasný, co bych si nade všechno přál, jak bych chtěl, aby tohle skončilo. Jsem na to dost průhlednej a zoufalej kluk. Jenže já vim, že tohle nechceš, že proto jsi mi nezavolala. Jestli cokoliv z toho, cos mi kdy o svym současnym životě řekla je pravda, chceš bejt s nim, a chceš umět vyšumět jakýkoliv malicherný píčoviny, který ti stojej v cestě. Nechceš tady sedět a nechceš tady sedět se mnou, chceš bejt s ním. A to je chyba, ne stějně velká, ale dost podobná tý, co jsem kdysi udělal já. Mě se podařilo posrat si život, jestli to uděláš i ty, uškrtim tě. Myslim to vážně. Najdu si tě a uškrtim tě."
'hajze.'
'drž hubu.'

a tak jsem skončil, tady.