o jednom pánovi

měl práci. byla to noční práce. a když se vrátil kolem šesté ráno domů, cestou do koupelny ze sebe shazoval oblečení, až byl nahý a vlezl si do vany. z držáku na šampony si vytáhl cigaretu, zapálil si a pustil chladnou vodu. ležel, klidně vyfukoval kouř a když byla vana plná, ponořil se pod hladinu. a pak hned vyskočil, vylezl z vany, usušil se a oblékl si trenky a nátělník. na snídani (v jeho případě spíš večeři) si vždycky udělal něco lehkého. někdy narychlo pokrájel papriku, rajčata, pórek a lilek a hodil to na pánev. jindy jenom do trouby strčil předmraženou pizzu. u jídla většinou poslouchal ranní zprávy z rádia. občas si taky četl noviny. po jídle spláchnul nádobí a odešel do malého úzkého pokoje, kde stála jen jedna malá válenda a jedna malá knihovnička. protože se blížila zima, budík ho probudil až ve chvíli, kdy byla všude hustá a sytá tma. vyčistil si zuby a oblečení posbíral ze země.

 *

 měl práci. byla to noční práce. někdo takovou práci dělat musí, říkal si. více lidí pracuje přes den - a přes den jsou taky otevřené obchody a školy a jídelny. ale jsou i práce, které se zkrátka musí dělat přes noc. a někteří lidé je dělají rádi, protože v noci je všude větší klid a všude je míň lidí. a někteří lidé je nenávidí, stejně tak jako by nenáviděli každou jinou práci. a jiným lidem je to zkrátka jedno. a on právě patřil mezi lidi, kterým nevadilo pracovat v noci a ani jim to nepřinášelo žádnou zvláštní radost.

 *

 měl práci. byla to noční práce. a on tu práci dělal - a nebyl z toho smutný, ani veselý. a vždy když přišel z práce, provedl s menšími obměnami tu sérii naučených úkonů a usnul a probudil se. pak ho ale začalo něco trápit - nejdřív ho to jen lehce znepokojovalo, pak ho to drážidlo a nakonec ho to mučilo tak strašlivě, až z toho zešílel. totiž - když spával na své malé válendě, obvykle se mu zdávaly sny. a v jednom z těch snů procházel chodbami a pokoji neznámé budovy, než pochopil, že je to velký vykřičený dům. a ty pokoje byly plné ledabyle oblečených nebo přímo nahých žen - a on procházel těmi pokoji a s některými s těch žen se pomiloval. v jednom pokoji dokonce nalezl svou bývalou skutečnou ženu, která se milovala s neznámými pány. a on chodil tou budovou a bál se, že už tam strávil mnoho času a že přijde pozdě do práce. a když zoufale hledal východ z té budovy ozvalo se silné bušení a ze stropu na chodby začala padat omítka. buch! buch! buch! klup! klup! klup! a on se trhnutím probudil, podíval se na hodiny a zjistil, že do doby, kdy obykle vstává, zbývá ještě hodina. buch! klup! buch! buch! uvědomil si, že bouchání je skutečné a prochází k němu někudy přes zeď - nejspíš ze sousedního domu. ještě hodinu se převaloval na malé válendě, ale už nemohl usnout a celou dobu poslouchal nepravidelné bouchání.

hned další den usnul na své malé válendě, zdálo se mu, že je velké budově, která představovala obrovský barevný minigolfový park. byl tam se svou bývalou ženou (často se mu zdávalo o jeho bývalé ženě), oba drželi v rukou tikety a hole a čekali, až budou moct začít hrát. a pak hráli. trefovali míčky do roztodivných jamek, které nikdy předtím neviděl. mezi jamkami byla spousta stolů a u těch stolů spousta lidí, kteří u nich seděli se svými nápoji a čekali, až se dostanou do hry. u jedné z roztodivných jamek byl stůl, kde seděla rodina se čtyřmi velkými psy. když zvedal hůl k úderu, aby rozehrál míček, všimnul si, že psy jeho pohyb zřejmě podráždil, protože se napřímili a začali vrčet. a když odehrál míček, psi se na něj vrhnuli. jeden se mu zakousnul do paže, ale zvládnul ho setřást. a najednou - jako by psy něco poplašilo, protože začali utíkat tím obrovským barevným parkem pryč a převrhávali u toho stoly a lidi. klup! klup! buch! buch! klup! buch! probudilo ho zase to divné nepravidelné klepání a znělo to velmi podobně jako den předtím. a napadlo ho, že snad jen někdo naklepává řízky a pak přibíjí na zeď hřebíčky, protože si na ni chce pověsit obrazy, protože chce mít krásný pokoj a krásný život.

 *

 měl práci. byla to noční práce. a on teď do té práce chodil velmi unavený a nervy měl často našponované k prasknutí. a když se vrátil z práce, občas se mu stalo, že se zapomněl vykoupat. občas se mu stalo, že se před vykoupáním zapomněl vysvléct. občas se mu stalo, že se zapomněl najíst a občas zapomněl přečíst noviny nebo zapnout rádio. ale pokaždé, když šel spát, zdál se mu sen, ze kterého jej dřív nebo později - ale vždy dřív, než jej stihnul probudit budík - probudilo to obludné nepravidelné klepání. a pak jednou šel spát později než obvykle. šel spát později, protože když seděl u vypnutého rádia, vzpomněl si, že se zapomněl vysvléct, okoupat a taky že si nepřipravil žádnou večeři. a než to všechno udělal, bylo už skoro poledne a on se velmi unavený svalil na svou malou válendu. jenomže ještě než stihnul usnout, ozvalo se děsivé: buch! klup! klup! klup! buch! skrčil se do klubíčka a přetáhl si peřinu přes hlavu. ale ten zvuk k němu stále doléhal. příšerné nepravidelné bouchání. vždy když bylo chvíli ticho, doufal, že už to ustalo nadobro. ale většinou právě ve chvíli, kdy tomu začínal věřit, ozvalo se to znova. rezonovalo to celým jeho tělem. cítil, jak mu to proniká do hlavy, do žaludku, dokonce i do prstů na nohou. BUCH! BUCH! KLUP! BUCH! KLUP! KLUP! zdálo se mu, že už to trvá několik hodin. dostal strach, že za chvíli už bude muset vstát práce, aniž by vůbec spal. děsila ho ta představa. posadil se své malé válendě a pěstmi zabušil do zdi. buch! klup! klup! klup! - ozvalo se. do očí mu vyhrkly slzy. začal bušit pěstmi do zdi tak dlouho a tak silně, až dostal strach, že si polámal ruce. bouchání na chvilku ustalo. zbystřil. oči měl doširoka otevřené a tiše naslouchal. napočítal skoro pět minut, než se to hnusné hnusné hnusné nepravidelné bušení ozvalo znova. vstal a - stále jen v trenkách a nátělníku - vyběhl na ulici. utíkal k vedlejšímu domu a tam si přečetl nade dveřmi ceduli: dům s pečovatelskou službou. a pak začal zvonit na všechny zvonky v tom domě. všimnul, jak na něj nějací kolemjdoucí ukazují prstem a smějí se. nikdo neotevřel. vrátil se domů a už už chtěl vlézt zase do postele, když ho něco napadlo. seběhl do sklepa a v pracovní místnosti se dlouho přehraboval v nářadí. a když našel, co potřeboval, vyběhnul s tím zpátky nahoru, lehl si na svou malou válendu, přikryl se peřinou a čekal. venku se začínalo stmívat a někde vedle něj se ozvalo - buch! buch! klup! klup! kláp! divoce se zasmál a vyskočil na postel. popadl těžké kladivo, které si přinesl ze sklepa a začal jako smyslů zbavený mlátit do zdi. BUM! BUM! BUM! BUM! BUM! a pak pustil kladivo a zvedl krumpáč, který si taky ze sklepa přinesl, a mlátil s ním do zdi jako pominutý. a zeď se drolila a omítka padala. brzy se dostal až k obnaženým cihlám. ale ani to mu nestačilo. třískal i do těch cihel a ty začaly povolovat. a právě ve chvíli, kdy zase měnil kladivo za krumpáč, uslyšel zvonek. přestal v práci a šel - v trenkách a nátělníku a celý zpocený a s vrabčím hnízdem plným prachu a výrazem šílence - otevřít. přede dveřmi stáli sousedé - jedni starší manželé, se kterými se občas zdravil ráno na chodbě, když se vracel z práce - a ptali se ho, jestli je všechno v pořádku. a on jim řekl, že právě opravuje koupelnu a usazuje novou vanu a zavřel dveře. a stále ještě v ráži se vrátil k práci a bušil do zdi a cihly vytrhával házel je do své malé poloprázdné knihovničky. a najednou před ním zela díra tak velká, že do ní mohl vlézt. odhodil krumpáč a uvědomil si, že během doby, co tu díru vytvářel, ani jednou neuslyšel - buch! nebo klup! nebo kláp! ale byl velmi zvědavý a velmi nervózní, a tak vlezl do té díry. a vylezl v místnosti, kde hrála televize s vypnutým zvukem a naproti té televize bylo křeslo a v tom křesle seděla velmi stará paní a pletla. a vypadalo to, že si ho vůbec nevšimnula. paní, zavolal na tu paní. ale ona ani nezvedla hlavu. a když se postavil přímo před ni, skrz brýle se silnými obroučkami se na něj podívala pohledem, který byl velmi soucitný. připadalo mu, že ten pohled říká: já to vím! já znám všechna vaše trápení, já vím, že se nemůžete pořádně vyspat a je to kurva k posrání blbý svět, že se vám zdává o vaší bývalé a že vám někdo za zdí mlátí tak, že nemůžete spát a že musíte každý večer vstávat do té vaší posraně nudné práce. a on se jen tak poĺohlasem omluvil a dírou ve zdi vlezl zase k sobě. a když se podíval na hodiny, zjistil, že je zrovna čas, kdy vstává do práce. a najednou si uvědomil, že dnes to nepůjde. že dnes to neudělá. že dnes to prostě NEDOKÁŽE. lehnul si do postele plné prachu a písku a omítky a přikryl se peřinou. chvíli jen ležel a vnímal neskutečně mazlivé ticho, které ze všech koutů přitékalo do jeho úzkého pokoje až k jeho malé válendě. a pak klidně usnul a když se vzbudil, vůbec si nepamatoval, že by se mu něco zdálo.

 *

 teď už neměl práci. nepracoval v noci, ani ve dne. a z toho bytu se odstěhoval. ještě předtím nechal zazdít tu díru, která vedla z úzkého pokoje s malou knihovničkou a malou válendou do jednoho z bytů v domě s pečovatelskou službou. a do jeho bytu se přistěhoval někdo jiný. někdo jiný. někdo, kdo neměl noční práci. někdo, kdo pracoval ve dne a někdo, kdo nikdy nezaslechnul z úzkého pokoje, ve kterém už nebyla ani válenda ani knihovnička, žádné, byť sebenepatrnější zabouchání.