Bezcitná

  Už od rána pršelo. Lidé v centru města spěchali do svých vyhřátých kanceláří ještě více, než obvykle. Každý se chtěl co nejrychleji dostat z dosahu malých kapek vytrvale smáčejících jejich hlavy. Snad nikdo si nevšiml muže stojícího u vchodu do jedné z těch moderních, prosklených budov plných různých kanceláří. Neklidně přešlapoval na místě, zato jeho černý labrador poslušně seděl u jeho nohou a klidně pozoroval davy lidí. Muži mohlo být okolo třiadvaceti let. Nepatřil mezi ty největší, ale postavu měl dobře stavěnou.Pohled upíral do neznáma. Úzkými rty rychle vdechoval a následně vydechoval kouř z levné cigarety. Stál, jakoby vůbec nevnímal déšť, který ho smáčel od hlavy až k patě. Těžko odhadovat co se mu v tu chvíli honilo hlavou.

   „Zapomněl jste si klíče?“ zeptal se postarší muž v obleku chystající se odemknout dveře.

   „Doktora Linuse,“ vyhrkl mladík náhle vytržený  z myšlenek, až odhodil nedokouřenou cigaretu. „Totiž hledám…doktora Linuse.“

   „Jsi to ty, Bene?“Muž v obleku se překvapeně zahleděl do neoholeného obličeje člověka, kterého doufal, že už nikdy nebude muset potkat.

   „Jo, ano, pane doktore, jsem to já, Benjamin…dřív jsem k vám…“

   „Ano, ano já vím kdo jsi, tak půjdeme z toho deště, co říkáš?“ Přerušil Bena doktor a odemkl dveře. „Počkej, toho psa ale nech venku…“

   Benjamin se nechápavě podíval na svého známého, ale potom se sklonil k psovi.

   „Poslouchej, Hoky, já teď půjdu jen na chvíli něco zařídit a ty budeš hodný pejsek a počkáš tady na mě, dobře? Neboj, brzy se vrátím.“ Během vysvětlování se mu Ben díval přímo do očí, potom psa kamarádsky poplácal po mokré hlavě a vešel za doktorem.

   „Tak, co ode mě potřebuješ, Bene? Myslel jsem, že už jsi v pořádku,“ zeptal se doktor.

   „Taky že jo, to jsem, úplně vyléčenej. Ale…jde o Ellis. O mou ženu. Ona a já…je to teď…jak bych to řekl…“ Ben působil nervózně. Stále hleděl na své ruce, ve kterých žmoulal zapalovač.

   „Tady ale není manželská poradna…“

   „Jo, já vím že ne, to není…ale potřeboval bych se vás na něco zeptat…“ Nejistě pohlédl doktorovi do očí. „…pomoct.“

   „Ale…“

   Ben nenechal doktora domluvit, spěšně sáhl do zadní kapsy kalhot a z peněženky vytáhl tři papírové bankovky.

   „No dobrá, první pacient přijde až v půl desáté, tak na jedno sezení čas mám.“

   Doktor si peníze zastrčil do kapsy a pokynul pacientovi do ordinace se zlatým štítkem na dveřích: Dr. TIMOTHY LINUS.

   Ben zaujal své obvyklé místo na kraji kožené pohovky a Tim si sedl do pohodlného křesla naproti. Na co Benjamin sáhl, tam zůstal mokrý flek, stále z něj kapala voda, ale vůbec se o to nestaral. Doktor chvíli sledoval, jak se uvelebuje na svém místě a pak začal.

   „Vidím, že od poslední schůzky se leccos změnilo, Bene. Oženil ses a máš dobře placenou práci, povíš mi o tom něco?“

   Benjamin, už o něco klidnější, s potěšením odpověděl: „Práci mám. Skvělou. Vozím kolečka, kopu, pomáhám a tak. S chlapama je sranda. Třeba Johny je samej vtípek, líbil by se vám, pane doktore. No a další jsou taky fajn, jednou mě nechali dokonce jet s rypadlem. Jo, to mě bavilo, a moc. Taky rád pozoruju, jak se všechno mění. Nejdřív je jen kus trávy a pak už tam  najednou stojí pěkná vilka. Taky bychom jednou s Ellis rádi nějakou takovou měli, to jo. Ona má ráda vodu, tak bych jí s chlapama postavil i bazén i s prknem a každý ráno bysme do něj skákali. Jo, to bude dobrý, to bude dobrý,“ Ben se na chvíli zasnil.

   „Řekni mi něco o té Ellis, asi ji máš hodně rád, viď?“

   „Cože? Jo, to jo no, to teda mám. Teda hodně. Je skvělá. Každej den procházela kolem mě, teda kolem toho obchoďáku, co jsme stavěli. Je hezká, líbí se mi. Řekl jsem o tom i chlapům. Jako to, že se mi líbí. A oni mi řekli, že každej den chodí kolem určitě jen kvůli mně, že se jí jako prej taky líbím. Taky proč by jinak tamtudy chodila, viďte pane doktore. Tak jsem jí jednou řekl, jak je hezká a…“

   „Aha, to je hezké,“ přerušil doktor trochu zmatené pacientovo vyprávění. „Jak dlouho jste manželé?“ Ben při každém Linusově přerušení ihned ztichl a naslouchal doktorovým otázkám, na které s neskrývanou radostí odpovídal.

   „Manželé,“ rozesmál se Benjamin štěkavě na celou místnost. „My nejsme manželé, ale baví nás to takhle jako říkat. Ellis se to líbí. Je to prej hezký. Říká, že když jsme manželé, tak každýmu je hned jasný, že se máme rádi. A taky že máme. Hodně máme. My spolu i bydlíme, víte, jen my dva. Já vydělávám a ona vaří. Prostě jako manželé.“ Ben se opět usmál.

   „Rád tě vidím šťastného, Bene, proč jsi za mnou vlastně přišel?“ doktor při otázce nenápadně zkontroloval hodiny důmyslně umístěné na zdi za pohovkou pro pacienty.

„Ona se totiž změnila,“ sklopil zrak Benjamin. „Nevím proč, snad za to můžu i já…“ Na vteřinu se zamyslel. „Je úplně jiná. Lidi se měněj, že je to pravda pane doktore? Dyť i já. Dřív jsem byl blázen, ale už nejsem…změnil jsem se. Ellis se začala chovat jinak. Už ne…nejsme jako manželé. Každej večer jsem chodil z práce a vyprávěl jí o všem. Každý Johnyho vtípek, heh, on má fakt dobrý vtipy, ten by se vám určitě líbil. A ona poslouchala. Celou dobu. A ráda. Určitě ráda, smála se a dívala se na mě celou dobu. Ona nikde nepracuje jako já, celý den je doma, tak byla ráda, když jsem se vrátil a začal vyprávět. Říkala mi to. Vítala mě a přitom se smála. Už ve dveřích jsem jí říkal nové vtipy. Sedli jsme si pak ke stolu. Já jedl, co dobrého mi připravila. Ona totiž umí skvěle vařit, víte, pane doktore.

   No ale teď je úplně jiná. Moje chyba to být nemůže, to ne. To ona se změnila. Když přijdu domů, nevítá mě.Ani mi už neuvaří. Nevšímá si mě. Nepovídá si se mnou. Nesměje se, když říkám vtipy.  Přehlíží mě. Neodpovídá na otázky. Dřív sama něco říkala. Nemusel jsem se na nic ptát a ona mi pověděla všechno, co se jí honilo hlavou. Teď se na mě ani nepodívá. Často jsme se dívali navzájem do očí No a teď nic. Ležím na posteli a koukám na ni. Pořád jen koukám a ona nic. Chápete to? Když na vás někdo pořád kouká, znáte ten pocit, musíte taky. Musíte se na něj aspoň podívat, ale ona ne. Vůbec nic. Asi mě už nemá ráda. Nevím proč.“           

Ben se na dlouho odmlčel. Díval se na své velké ruce a kroutil při tom hlavou jakoby nemohl pochopit proč se k němu Ellis takhle chová. Při dalších doktorových slovech sebou polekaně škubl.

   „Co jsi dělal dál, Bene? Podařilo se ti s Ellis aspoň promluvit?“

   „Já…no…naštvalo mě to. Ne, to je špatný slovo. Moc mě mrzelo, jak se chová, ale vlastně jo, taky štvalo, protože neměla žádnej důvod. Naschvál jsem s ní taky přestal mluvit. Pouštěl jsem si televizi co nejvíc nahlas. V noci jsem jí foukal do obličeje, abych ji vzbudil a pak se otočil a hrál, že spím. Kouřil jsem v ložnici, protože jí to vadilo a nic po sobě neuklízel. Ale ona to uměla líp. Ještě víc si mě nevšímala, nevařila a nic po mě neuklízela. Dělali jsme si naschvály. Já si musel sám kupovat jídlo v McDonaldu. Nic z toho jí nevadilo. Asi už jí na mě nezáleží. Víte, dříve říkala, že ráda vaří. Ráda vařila pro mě.

   Pak už nevařila vůbec. Začal jsem se o Ellis bát. Doma nejedla, asi taky chodila na jídlo jinam, abych neviděl, jak vaří. Zhubla a zdá se mi i ošklivější. Začala se chovat divně, fakt divně. Nic po sobě neuklidila a to byste koukal jaká ona bejvala pořádná. Když se nudívala, uklízela i několikrát denně. Ale pak se to změnilo. Doma to začalo něčím dokonce hrozně smrdět. Kouříval jsem dvě krabičky za den a to i v kuchyni a obýváku, chtěl jsem ji tím taky naštvat, víte.

   Ale stejně ji mám rád. Všechno jsem řekl Johnymu a on mi poradil, ať Ellis něco koupím, třeba kytku. Tak jsem koupil růži, krásnou. I prodavačce se líbila. Prej nějaká nová odrůda nebo tak něco, já se v těchhle věcech nevyznám. Tak jsem jí ji dal, omluvil se, a řekl ten nejlepší Johnyho vtip. To je zabírák, jak on říká. Znáte ten o housence a opilcovi ne?“

   Ben vybuchl v záchvat smíchu. Vypadalo to, jako by nemohl přestat.  Po několika minutách náhle přestal a vážným tónem pokračoval. Doktor ho celou dobu sledoval čím dál starostlivějším pohledem.

   „…nevzala si ji…ani se na mě nepodívala…ani na tu krásnou růži. Nic, dál hrála tu svoji hru a u vtipu se ani nepousmála.“ Ben měl slzy na krajíčku. Chvíli popotahoval, než opět pohlédl na Linuse. S tím nejprovinilejším výrazem řekl: „A…no…potom jsem zase dostal vztek…Musel…prostě jsem musel upoutat aspoň kousek její pozornosti. Mučila mě a já nevěděl proč. Za co? Řval jsem na ni. Ležela už v posteli. Odhodil jsem peřinu, chytil Ellis za ruku a křičel. Nadával jsem jí…sprostě…hodně sprostě, neměl jsem to dělat… ne, to neměl. Vyčetl jsem jí všechno, co se mi nelíbí. Vtiskl jí do ruky tu růži, kterou si nechtěla vzít. Pevně. Tak pevně, až jí začala téct krev. Ale ona nic, hlásku nevydala…jedinej pohled …nic… Je tak bezcitná…Proč mi to dělá, pane doktore? Já myslel, že jsme skoro manželé a ona pak tohle….tohle všechno. Nevím, co dělat. Proto jsem přišel za váma…mě jste pomohl. Vyznáte se v lidech, tak mi prosím řekněte, co mám dělat?“

   Nebylo pochyb, že Benjamin se musí znovu léčit a to co nejrychleji. Doktor Linus věděl, čeho je jeho pacient schopný. Musel něco udělat. Čím dříve, tím lépe. Poslal Bena do práce a ubezpečil ho, že s Ellis promluví a až se vrátí domů, bude na něj jeho žena už určitě nedočkavě čekat s večeří, tak jako dřív.

   Ben napsal doktorovi svou adresu. Uklidněný jeho sliby, dokonce s dobrou náladou, odešel do práce. Doktor se naopak vydal do pacientova domu.

Timothy Linus spěchal.Benjamin naštěstí bydlel necelých dvacet minut jízdy autem od ordinace. Po celou cestu si Tim srovnával dohromady všechny své poznatky o pacientově stavu. Ben uvažoval jako přibližně osmileté dítě. Naivně věřil všemu, co mu kdokoliv řekl. Byl přecitlivělý a výbušný. Nikdo ho však nepovažoval za nebezpečného. Jen doktor Linus věděl, čeho může být schopen.

   Jednou si Benův mladší bratr Billy přinesl domů kotě. Celý den si s ním oba hráli, dokud zvířátko nevytasilo drápky. V zápalu hry do krve škráblo Benova brášku do ruky. Benjamin měl Billyho moc rád. Cítil povinnost dávat na něj pozor. Proto když uviděl, že brečí a drží se za krvavý šrám na zápěstí, popadla ho zuřivost, vztek na toho, kdo ublížil jeho malému bráškovi. Kdyby rodiče včas nepřivolal dětský pláč, snad by Ben malé kotě umlátil.

   To se ale stalo už před více než deseti lety. Od té doby Benjamin pravidelně navštěvoval ordinaci doktora Linuse a nic dalšího závažného se nestalo. Po čtyřech letech ukončil léčbu a našel si práci jako pomocný dělník na stavbě.

   Linus dorazil k paneláku, ve kterém Ben bydlel od svých osmnácti let. Zazvonil ve třetím patře u dveří se jmenovkou Benjamin Niebish. Nikdo se neozýval, i když Ellis podle Benových slov měla být doma. Z bytu navíc vycházel silný, podivně nasládlý zápach. Doktor se rozhodl s domovníkovou pomocí dveře vypáčit. Byt byl v hrozném stavu. Špínu, prach a nepořádek umocňoval příšerný zápach vycházející z ložnice. Do místnosti skrz zatažené závěsy vnikal jen zlomek denního světla. Stěnu u postele zdobila skvrna zaschlé krve, stejně jako koberec a část postele s rozházeným povlečením.. Na ní ležela Ellis. Hlavu měla nepřirozeně natočenou na stranu, mrtvolný pohled upřený na strop. V jedné ruce křečovitě držela uschlou růži. Zkrvavenou dlaň měla poškrábanou a popíchanou trny.

   Tim to stále nedokázal pochopit. Věděl, že Benjamina čas od času popadl amok, ale tohle bylo trochu moc. Pitva za příčinu smrti označila porušení míchy v důsledku zlomeného vazu. Také objevila ránu na temeni hlavy, která způsobila krvácení do mozku, a pohmožděné zápěstí. Nikdo kromě doktora Linuse nedokázal přimět Bena k vysvětlení.

   Benjamin seděl u malého stolku s pohledem upřeným na své ruce, jakoby se stále divil proč je obepínají chladná pouta. Snad by si ani nevšiml, že se naproti němu někdo posadil, kdyby na něj doktor nepromluvil přátelským, ale vážným tónem.

   „Ahoj, Bene.“

   Vězeň prudce pohlédl na známou tvář. „Já nic neudělal, nemohl bych, dyť mě znáte. Řekněte jim, že Ellis miluju. A myslel jsem, že i ona mě. Nechápu, že je najednou pryč a já musím být tady s těmi vrahy a sám. Proč to udělala, pane doktore? Proč? Proč?“ vychrlil ze sebe.

   „Čekal bych, že na to mi odpovíš ty…“ Doktorův přátelský, téměř milý hlas Bena uklidnil.

   „Ne, já to také nevím. Prostě je…pryč…nic z toho nechápu. Proč mi aspoň něco neřekla?“ smutně kroutil hlavou Ben.

   „V ordinaci jsi mi vyprávěl, že se k tobě začala chovat divně, nevšímala si tě, nevzpomínáš si, kdy to začalo?“

   „To nevím, nepamatuju se. Jen vím, že se prostě jeden den úplně změnila, opravdu nemám tušení proč, dyť já bych vám nikdy nelhal, pane doktore…“

   „Dobrá, já ti věřím, ale zeptám se tě ještě na nějaké otázky, jestli ti to nebude vadit, Bene.“

   „Odpovím vám na všechno.“

   „Hádali jste se s Ellis někdy?“

   Ben se zamyslel. „Jo, někdy jo. Ona třeba nesnášela fotbal. Každou neděli se ráda dívala na pořad o vaření, ale já se koukal na fotbal. Štvalo jí to. Nebo se na mě taky zlobila, když jsem si ušpinil košili. Říkala, že po mě akorát pořád musí prát a uklízet. Ale to je přece normální…manželé se hádaj. Moji rodiče se taky hádali…Proč se mě ptáte zrovna na tohle?“

   „Ona tebe ničím neštvala? Nevadilo ti třeba, když tě nenechala sledovat fotbal nebo tak podobně?“

   „Ne, to ne. Ellis mě vždycky nakonec nechala se dívat. Byla moc hodná, víte.“ Ben se zasněně usmíval dokud ho doktor nevyrušil.

   „Kéž by taková byla i má žena, ta mi před začátkem zápasu naschvál schová ovladač, aby si mohla přepnout na svůj program,“ pokusil se o vtip Tim.

   „To máte ale blbý,“ řekl zcela vážně Ben. „To Ellis mi nic nezakazuje, jen psa mi nedovolí.“

   „Jak to? Tenkrát u ordinace jsi čekal s nějakým černým psem, ten nebyl tvůj?“

   „To jo, to je Hoky. Mám ho moc rád. On dokonce umí proběhnout takovou tou tmavou rourou, kterou máme na cvičáku. Ale toho mi nedovolila. Přivedl mi ho Johny z práce, protože by ho jinak utratili. Hoky totiž špatně vidí a jednou prej oslepne úplně. Tak jsem řek, že si ho vezmu radši k sobě. Jenže když jsem ho přivedl domů, Ellis se hrozně zlobila. Opravdu moc. Dokonce na mě křičela a pak…“

   Ben se zastavil uprostřed věty s otevřenou pusou. Díval se na zeď s přimhouřenýma očima, jakoby si něco uvědomil.

   „To bude možná ono…“ řek po chvíli a opět se zamyslel.

   „Co? Vzpomněl sis na něco?“ snažil se ho popohnat doktor.

   „Ano…jo vzpomněl. Jak jste se ptal…kdy jsme se hádali. To bylo ono. Naposledy jsme se pohádali právě kvůli Hokymu.“

   „ A po této hádce se začala chovat tak, jak jsi mi vyprávěl?“

   „Ne,“ Ben ještě více mhouřil oči ve snaze vzpomenout si. „Ona mu dokonce řekla čokle…a…ať vypadne. Prej že psi smrděj. Tlačila ho ze dveří na chodbu. On ale nechtěl, chtěl zůstat se mnou. Cejtil, že ho budu mít rád. To psi prej dokážou vycítit, věděl jste to?“

   „Ano, ano, ale co se dělo dál?“

   „Opravdu? Já to teda nevěděl, jedna ženská to říkala v televizi. No potom…ona totiž, jak chtěl Hoky vběhnout zpátky do bytu, praštila ho Ellis dveřma do čumáku, když je zavírala. A to psy hrozně bolí, ale to určitě taky víte. Bolelo ho to tak, až zakňučel. Bylo mi ho líto a pak…potom já…totiž..dostal jsem…“ vězeň sklopil provinile hlavu. Další slova téměř zašeptal. „…dostal jsem vztek. Řekl jsem Ellis…řekl jsem toho hodně…opravdu hodně jsem na ni řval…Teď mě to mrzí, pane doktore. Ona se mi ale začala smát. Jak jsem prej zrudnul a že jsem trapně ubohej…jo, přesně tak to řekla. Štvalo mě to. Ani se na mě nedívala, otočila se a odešla do ložnice. Začala stlát postele, jako bych tam vůbec nebyl. Chytil jsem jí, aby se na mě musela dívat. Přitiskl ke stěně vedle postele a vysvětloval, že Hokyho zabijou, jestli si ho nevezmeme. Začala brečet, bylo jí toho chudáka pejska taky líto. Znamenalo to, že si ho necháme, bude náš. Byl jsem hrozně šťastnej. Objal jsem ji a hlavu si dal na prsa. Vždycky když jsme se objímali, měla hlavu na mým hrudníku a já ji hladil po vlasech. Přestala brečet, když se ozvalo křupnutí.“

   „Jaké křupnutí?“

   „Stejný zvuk dělala když si protahovala krk, nic zvláštního, ale v tu chvíli mi to přišlo taky trochu divný. Nevím proč, asi protože pak bylo takový ticho. Byla hodně ospalá, objímal jsem ji, ale připadalo mi jakoby se jí chtělo spát. Pak už jsem ji jen uložil do postele. Takhle jsme se udobřili, ale další den se právě začala chovat úplně jinak. To už jsem vám ale myslím vyprávěl. Nevím proč mi to udělala…“