Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seO mých zvířecích kamarádech (11)
Autor
Taubla
Amíček byl mladý konipas. Konipas je drobnější šedočernobílý ptáček s poměrně dlouhým ocáskem.
V jedno letní odpoledne jsem věšela prádlo. Náhle slyším hluk. To se přiřítil syn se svým kamarádem. Syn cosi ukrýval ve dlaních. Okamžitě mi bylo jasné, že to „tajemství“ bude nějaké malé zvířátko. Kluci mi udýchaně vysvětlili co se stalo:
„Seděli jsme v parku na lavičce a najednou tam přiběhnul nějaký pes.“ drmolili jeden přes druhého.
„No a co to máš ve dlaních?“ skočila jsem jim do řeči.
Syn pootevřel dlaně a tam jsem uviděla schouleného a celého pochroumaného ptáčka.
„…Ten pes uviděl v trávě tohohle ptáčka a chňapnul po něm. On se mu ten ptáček sice vyškubnul, ale pes na něj skočil znovu a přimáčkul ho tlapkama k zemi. Pak na něj zavolal nějaký chlap a ten pes odběhnul. Ptáček zůstal ležet na zemi a jen sebou škubal, tak jsme ho přinesli.“ dovysvětlili mi kluci celou situaci.
A dobře kluci udělali. Ptáček byl opravdu natolik pohmožděný, že nemohl létat, ba ani stát na nožkách, takže by ho jistě chytil nějaký predátor.
Jak je naším zvykem, dostal konipas jméno. Pojmenovali jsme ho Amíček. Dostal přidělenou svou klícku a byl ve společnosti našeho dalšího ptactva v okolních klecích. To dělá pro psychiku divokého zvířete hodně. Nepřipadá-li si úplně opuštěno, snáší změnu prostředí mnohem lépe. Naštěstí konipas přijímal sám potravu i vodu. Během týdne se už dobře postavil na nožky a hopkal nám po kuchyni. Po „vyvenčení“ jsem ho vždy dala zpět do jeho klece. Do měsíce se pomalu a postupně naučil opět létat. Zjevně se jednalo o mladého ptáka, který byl už vylétlý z hnízda a měl se naučit samostatnosti.
Amíček u nás nebyl příliš dlouho a nakonec na něm nebyla znatelná žádná poranění, takže nastal okamžik, kdy jsme ho mohli vypustit zpět do přírody. Se synem jsme ho odnesli zpět do parku, do míst kde ho kluci našli. Otevřeli jsme dvířka přepravky a čekali až Amíček roztáhne křídla a vznese se. Netrvalo dlouho a stalo se tak. Sedli jsme si na lavičku a pozorovali jsme ho, jak poletuje z jedné větve na druhou. Byl šťastný a my také, protože vše dobře dopadlo a byli jsme přesvědčeni, že se konipas opět setká se svou rodinou.
Když jsem se rozepsala o ptáčcích, vzpomínám na rozelu, která byla dost agresivní. Občas se i mezi zvířaty najde jedinec s odlišnou povahou, podobně jako u lidí. Začalo to tím, že jsme si koupili dvě rozely do velké voliéry na dvorku, kde už sídlili korely a andulky. Nováčci se rychle zabydleli a asi týden panoval klid. Poté jsem jednou šla do voliéry papoušky nakrmit. Málem mě polil pot hrůzou. Na zemi ležela andulka. Byla mrtvá a hlavičku měla od krve. Vrchní část zobáku jí chyběla. Nechápali jsme co se stalo. Po několika dnech se situace opakovala, tentokrát ale s korelou. Nemohli jsme tomu přijít na kloub. Pozorovala jsem dění v kleci, ale nic divného jsem neshledala. Až jednou jsem uviděla jak jedna z rozel vábí ostatní k sobě a láká je na „krmení“. Předstírala že chce nabídnout ze svého zobáčku již vyloupané proso některému zájemci. Vydávala charakteristický zvuk, pro tuto činnost. Když se některá andulka, či korela přiblížila a nastavila důvěřivě svůj zobáček, rozela se ji za něj snažila svým zobanem uchopit. Naštěstí se dotyčným podařilo včas ucuknout zpět. Pak přilétla druhá rozela a chtěla si nabízenou krmi vzít. Vtom ji ta první čapla. Nastal křik. Doslova jsem vlítla do voliéry, abych rozely od sebe odtrhla. Naštěstí se mi to podařilo, ale rozela měla zobák již celý od krve. Brzy se ale zranění zhojilo. Rozela násilník ale musela do samostatné klece, aby už nemohla nikomu ublížit. Takové případy se stávají jen vyjímečně. Rozely jsme koupili již dospělé a nevím co předcházelo než přišly k nám. Možná nějaká chyba v chovu způsobila toto agresivní chování. Myslím že v běžném zvířecím způsobu života toto není obvyklé. Muselo k tomu dojím až v souvislosti s člověkem.
Ještě jedno zvláštní chování vám popíšu. Mimo korel, andulek, rozel a kanárků máme také zebřičky. Jeden párek zebřiček se stále snažil zahnízdit. Zebřička ale byla bohužel neplodná a ač se pravidelně pářili, vejce nikdy nesnesla. Nakonec vše vyřešila tím, že si do hnízda nanosila větší kamínky, které se tvarem a velikostí podobaly zebřiččím vejcím. Poctivě na nich seděla. Samozřejmě se jí nemohlo nic vylíhnout, ale její mateřský pud byl tak silný. Takže i podobné kuriózní případy se ve zvířecím světě stávají.
Když máte doma jen jediného ptáka, je dobré mu pořídit hodně hraček, hodně na něj mluvit. Ptáci i rádi poslouchají hudbu. Proti jejich stresu a následnému vypadávání peří je dobré i pořízení zrcátka do klece. Ptáci se v něm rádi vzhlíží, povídají si s ním a někdy se svůj obraz snaží i krmit.
Téměř každou zimu u nás přezimovává několik ježků. Malí ježci, kteří se narodili až na sklonku léta někdy nestačí dorůst do váhy, která jim zaručí bezpečný spánek, potřebný k přezimování v přírodě. Takoví mrňousci pak skončí v ohrádce v suterénu našeho domu. Mají zde hojnou směs ze slámy, suchého listí a natrhaného papíru. Každý si vytvoří a vystele své hnízdo. Během zimy ježci, kteří nemohou spát v přírodě, u nás baští kočičí granule a konzervy a také kousky syrového či vařeného libového masa(nejraději drůbeží). Občas si smlsnou na syrovém vejci. Potřebují i dostatek čisté vody. Snad největším omylem je, že ježci pojídají jablka. V přírodě jsou převážně hmyzožraví. Ani mléko se nemá ježkům dávat, způsobuje jim průjmy. Prvotinou je ježky zbavit veškerých parazitů. Většinu ježků trápí například blechy, to jsou paraziti vnější. Dobré je v potravě podat i přiměřeně léku proti vnitřním parazitům, jako jsou například škrkavky.
Na jaře pak vypouštím ježky do míst, kde jsem je na podzim musela odebrat. Ježci rádi obývají zahrady, kde mají dostatek potravy a na zimu možnost přezimování.
Lidi mají různé fóbie, snad mezi nejčastější, které se týkají zvířat, patří fóbie na pavouky a na myši. Přitom jsou obojí krásní tvorové. Myslím že je hodně pravdy na rčení, když se něčeho bojíš sáhni si na to. Někdy i stačí jen dotyčná zvířata pozorovat a víc jim porozumět. Pavouky ani myši nezabíjím. Když je třeba, pavouky vynesu ven a myši odchytnu do nástražných klícek (ne pastiček, které myš usmrtí) a odnesu ji do přírody. Myš ovšem dokáže najít cestu zpět, takže je nutné ji zanést do dostatečné vzdálenosti. Zajímavostí je, že myši si značí své trasy pomocí miniaturních kapiček moči. Čuchem pak přesně ví kudy která myš chodí. Často můžeme vidět v trávě vyšlapané cestičky od myší. Kdyby běhaly pokaždé jinudy, cestičky by nevznikaly.
Pavouky zase obdivuji pro jejich umění sestavit pavučinu. Prohlédněte si ji někdy z blízka. Je to skutečně dílo mistra. Navíc pavučina je nepředstavitelně pevné vlákno, vzhledem ke své tenkosti.
A když jsem u těch malých tvorečků, vzpomínám jak jsem jednou v zimě koupila hlávkový salát. Doma jsem v něm objevila malého slimáka. Zabít ho? Nepřipadalo v úvahu. Ven v mraze a sněhu nemohl a tak šel přezimovat k našim pralesním šnekům do terárka. Slimáci ovšem vyžadují ještě větší vlhkost. Hlemýžď se v případě sucha dokáže schovat ve své ulitě, kde si nějakou dobu vlhkost udrží. Pro slimáka je ovšem sucho fatální. V přírodě to slimáci řeší tím že zalézají do hustých porostů, nebo do zeminy. Nejraději lezou v noci a nebo za vlhkého počasí… Tak i tento možná úsměvný příběh spadá do mých zážitků se zvířaty.
Ale nejen všechna zvířata mě naplňují pohodou a dobíjejí mi takzvaně baterky. Ale i příroda jako taková mi dodává energii. Kdekoli v přírodě se dokážu naprosto odreagovat od všech starostí a konkrétně v lese doslova ožiju. Je to zvláštní ale vždy to na mě zapůsobí stejně pozitivně. Proto mě zužuje myšlenka, jak rychle množství lesů ubývá, je to nepopsatelná škoda.