Směrem tím

– Půjdeš jí na pohřeb? – Komu? – Té jiné alternativě, kterou si teď zabil. Celkově si to teď zabil. Upřímnost se neztratí. Tak dík.

Zvedla se a šla na pohřeb. Brečela. Nad záchodovou mísou. Po chvíli zakryla hrob spláchnutím, otřela oči do černé mikiny a šla zpět, dál hrát, že se jí to nedotýká, ve jménu vší konvence.

– Přemýšlel jsem o tom, cos říkala, nechtěl jsem... – Jo, třeba to bude bráno jako polehčující okolnost zabití je míň než vražda.

V jeho očích se zračila lítost a smutek

– Co mám dělat, abych je nezabil? Jak mám vědět, která je správně?

Usmála se na zbytek čaje v hrnku, napadlo ji, že by tam teď viděla raději nějaký alkohol, stačilo by víno, i když...

– Nevím,asi nikdo neví, depresivní, nemyslíš?

Položila hrnek, chtěla v klidu přemýšlet, vyšla ven v rytmu cinkající tramvaje, jeho lítostivé oči nechala za sebou. Každou myšlenku i každou alternativu v kapkách poskakujících za botami, když se zvednou k novému kroku.

Viděla samu sebe, jak tam stále sedí a s hrnkem v ruce mu hledí do očí, hledá v nich mrtvoly. Vidí se jak brečí a on neví, co dělat, hledá totiž, co je správné a co nejsprávnější. Vidí se na baru, jak do sebe hází jednoho za druhým. A vidí se lítat v oblacích ztěžklých podzimními dešti.

Vidí střepy v ruce a nevšímavost k vlastní bolesti, nůž, který hladově čeká na zápěstí, vyloupaná plata pilulek ze skříňky v kuchyni, vysoký dům, který se tak nehodí mezi staré činžáky na Starém městě.

– Jak mám vědět co mám dělat, když nevím, co chci?

– Chtěla bych být vrahem všech možností, alespoň na chvíli, kdyby to šlo.

Tramvaj zvonila o trochu déle, než je obvyklé. Na pohřeb se vydaly alternativy.