Já se nevdám...

Já se nevdám

Je to úděl babiček a samozřejmě taky dědečků. Když dítě onemocní tak, že nemůže do školky, či do školy, přičemž rodiče mají náročné zaměstnání (každé zaměstnání je náročné, když se dělá pořádně) a nemohou - třeba také z ekonomických důvodů - s dítětem zůstat doma, přichází na řadu a ke cti dvojice prarodičů, aby děcku poskytla hodnotnou náhradu rodičovské a školní péče. Jeden den - to je hej, druhý den to ještě jde, ale už třetí den je zcela nepochybné, že dítě už chce domů, nebo ven a prarodiče už jsou taky se svým pedagogickým umem hodně za polovinou svých možností. Všechny hry, malování, stavění stavebnic, modelování, čtení, všechno už je okoukané a pro nejbližší dny nezajímavé. Tehdy se dostane i na velmi vážný hovor. Začne třeba tím, že otrávené děcko nechá pobořený kostel ze stavebnice na koberci a jde si vzít z přihrádky plastelinu. Otrávené dítě i plastelinu za chvíli nechá roztahanou po stole a už šilhá po další věci v polici.

No - a tu je nutno zakročit : Podívej se, holčičko : já vím, že tě stavebnice a plastelina už nebaví, ale dřív, než si vezmeš něco jiného, musíš to ostatní uklidit. Pořád říkáš, že už jsi velká holka, tak taky musíš být podle toho pořádná. Dostane se mi repliky : dědo a kdy už budu tak velká, že nebudu muset uklízet ? Po krátkém zasmání ji ujišťuji, že čím bude větší, tím více bude muset uklízet. Přijdeš ze školy a musíš uklidit knihy a sešity. Přijdeš ze hřiště - a musíš si uklidit boty, tričko, míč, nebo švihadlo. Za pár let dochodíš - třeba - gymnazium a půjdeš do zaměstnání. Kdo myslíš, že ti bude uklízet pracovní stůl, skříň se šaty. Myslíš, že ti pokojík bude stále uklízet maminka? a co až se potom jednou vdáš ? Žabka poslouchala až na tu jedinou otázku dosud docela pozorně, ale v tuto chvíli už nevydrží : ale já se nebudu vdávat ! Zarazil jsem se - není tohle mé mentorování trochu moc na její šestiletý rozoumek ? Ale nechci ztratit tempo : Prosím tě, proč se nevdáš ?

No - přece proto, že by mi  děti braly hračky...