O mých zvířecích kamarádech (12)

     Kdysi jsem si od kuřete ochočila hnědou slepičku. Ve většině případů nechávám na zvířatech, které si vybere stát se „ochočeným“. Poznáte to podle signálů, které vám dává samo najevo. Je vstřícnější, komunikativnější a samo se k vám s větším zájmem přibližuje. Pak je proces ochočení přirozenější a nenásilný… Tohle kuře jsem pojmenovala Popula.  Vyrostla z něj milá slípka, která za mnou po dvorku běhala jako pejsek. Ráda zobala z ruky a slyšela na své jméno. Jedné zimy ale Popula onemocněla. Nebyla ve své kůži. Smutně posedávala v rohu dvora a méně jedla. Umístila jsem ji proto do místnosti k tomu určené, v suterénu domu kde měla teplo. Popula sice pookřála, ale pro jistotu jsem s ní zašla k veterináři. Ten zjistil že slepice trpí jistou formou padoucnice. Bohužel v té době nebyl žádný lék pro drůbež, který by účinkoval na toto nepříjemné onemocnění. Doktor určil prognózu, která se postupně vyplnila. Popula v suterénu vyčkala jara a začala opět plně žrát a pít. Padoucnice se ale projevila občasným záchvatem, který způsobil že slípka začala couvat, zkroutila hlavičku pod sebe a najednou mrštně udělala přemet, přičemž skončila opět na nožkách. Pak se rozběhla a jakoby se nic nedělo, hleděla si dál svého. Na jaře šla slepice opět na dvůr ke svým kolegyním. Občas si udělala obratný přemet a v pohodě žila svůj slepičí život. Když známí náhodou uviděli slepici artistku, nevycházeli z údivu…                                                                         

     Další slepičí kamarádkou byla slepička Béďa. Byla u nás vysezena kvočnou a přivykla jsi na mě od vylíhnutí. Často mi sedávala na nohou, když jsem se na dvorku posadila. Přišla a vyskočila si na mě. Usadila se a spokojeně odpočívala. Když se stalo, že jsem z nějakého důvodu musela chytit nějaké zvíře, Béďa to pojala jakože s dotyčným bojuju. Okamžitě mi přiběhla „na pomoc“ a začala zvířecího domnělého protivníka napadat. Béďa s námi žila spoustu let a na sklonku svého života začala kvokat. To znamená že slepice začne vydávat charakteristické kvokavé zvuky. Chodí načepýřená a odhání od sebe kohouta. Přestane snášet vejce a připravuje se na sedění.  Kvočna přijímá méně potravy, je to praktické. Sníží  tím svou hmotnost a hrozí menší pravděpodobnost že rozšlápne násadová vejce, nebo že později zašlápne vylíhnuté kuřátko. Poté kvočna zaujme místo v hnízdě na vejcích. Je dobré když je takové hnízdo pěkně vystlané slámou a umístěné na klidném a stinném místě, aby nebyla budoucí maminka rušena.  Slepice sedí na vejcích (tedy pokud sedí na slepičích vejcích) tři týdny. Pak se začnou postupně proklovávat maličká mokrá kuřátka, která pod mámino peřinkou rychle oschnou. Kuřata se rodí vidoucí a ještě týž den začnou běhat. Potřebují ale ještě hodně zahřívat pod kvočnino peřím a často pospávat. Sama ale již jedí (přestože zbytky vejce, které mají v žaludcích jim ještě na nějakou dobu vydrží jako energetická zásoba). Kvočna je ochotně svolává k potravě a trpělivě učí maličké zobat. .. Takže když začala kvokat Béďa, měli jsme již plný stav slípek i kuřat a tak jsme pod ni nasadili čtyři velká vejce „labutích“ tmavých husí, která jsme koupili. Béďa pilně seděla, než se konečně v jednom z vajec objevila malá dírka, ze které vykukoval maličký zobáček.  Vejce mělo sice správně prasklinku, ale house  ne a ne se vyklovat na svět. Líhnoucím se opeřencům se nemá při líhnutí pomáhat, protože i doba líhnutí má svůj limit. Zbytek žloutku se ještě vstřebává do bříška a hrozila by smrt mláděte, kdyby bylo venku předčasně. Tentokrát ale byla doba příliš dlouhá a house již vyčerpaně ve vejci naříkalo. Opatrně jsem mu musela s „porodem“ pomoci. Traduje se, že mládě které se vylíhne ze skořápky, považuje za svého rodiče toho, koho uvidí jako prvního. Housátko vidělo nejen Béďu, která byla celé „operaci“ přítomna, ale i mě. A opravdu, se v budoucnu chovalo naprosto krotce a jakoby ke mně od prvních chvil přilnulo. Ale to i já k němu. Pomáhala jsem mu na svět a tak vzniklo pouto. Ostatní vejce zůstala neoplozená a nevylíhlo se z nich nic, takže Béďa vodila a odchovávala jednu „chundelatou kouličku“.

   Jak jsem již zmiňovala Béďa už měla zasloužený věk a tak jí dlouhé sedění na vejcích a následná péče o potomka dost vysílily. Béďa bohužel záhy stářím zemřela. Bylo to pro mě velmi smutné. Umřela mi v náručí a její oči se na mě dívaly se strachem. Vím že to byl strach ze smrti, ale možná i o house, které ještě nějakou dobu potřebovalo mámu. Bylo sice už trošku odrostlé, ale ještě ne natolik aby si samo na dvoře plném drůbeže poradilo. Navíc nemělo sourozence a bylo samo. Bédě jsem slíbila že se o její house postarám a budu ho za ni chránit, jako ve svém životě ochraňovala na dvorku ona mě – jak jsem popisovala.

   House jsem pojmenovala Asaj. Divné jméno, řekne si možná někdo. Je to nezvyklé jméno… Některá jména dávám zvířatům zcela tradiční, některá vymýšlím. Asaj bylo ale tak trošku cizokrajné. V televizi jsem jednou viděla krásný film o velbloudici pojmenované Asaj. Hrozně se mi to jméno zalíbilo a tak ho později dostalo naše house.  Asaj vyrostla v nádhernou husu, která byla krotká a velmi přítulná. Byla jakýmsi hlídacím pejskem na dvoře. Nikdo cizí nesměl bez nás projít. Spustila okamžitě hlasitý křik a výstražně se před vetřelce postavila s nataženým krkem a syčela na něj. Na nás byla ovšem moc hodná. Husy jsou dlouhověké a i Asaj žila řadu dlouhých let,  než zemřela ve stáří přirozenou smrtí. A tak jsem dodržela co jsem Bédě slíbila, na Asaj nesměl nikdy nikdo vztáhnout ruku…

     Drůbežích kamarádů bylo v mém životě hodně. Další kterou namátkou zmíním byla bílá slípka Ťuťu. Ťuťu byla jedním z případů, kdy si mě zvíře samo vybralo a zkamarádilo se. Byla to ochočená slepička, která mi ráda povídala, někdy se dá říci až „zpívala“. Vyhledávala moji společnost a mě to bylo milé. Když dospěla začala ale trpět vrozenou vadou. Jednalo se o zůžený průchod z volete do žaludku. Ten se občas potravou ucpe úplně a vole se nepředstavitelně plní, až hrozí jeho perforace.  Často jsem slípce musela vymačkávat obsah volete zpět ven, aby se voleti odlehčilo. Jednou se ale stav zhoršil a Ťutí musela k veterináři. Smutné bylo, že dva z veterinářů se nehodlali se slepicí zabývat a naznačili ať jí prostě usekneme hlavu a nebude nás to nic stát. Jen jsem poznamenala, že kdybych to chtěla udělat, nevyhledávala  bych veterináře… Konečně jsme našli hodného pana doktora, který se naší kamarádky ujal. Ťutu čekala operace, která ji ovšem pomohla… Po operaci   byla slepička několik dní v izolaci v suterénní místnosti, ze které vede okno na dvorek. Bylo léto a tak bylo okno otevřené….  Později, když se Ťutu vrátila na dvůr, naučila se otevřeným oknem sama chodit dovnitř do místnosti, kde  předtím pobývala. Usadila se tam vždy na starou židli a podřimovala si tam. Když si odpočinula, vyskočila zpět ven.

     Ke svým zvířatům mám silný citový vztah. Nikdy bych se zvířaty nemohla kšeftovat a prodat je za peníze.. To mi připomnělo případ, kdy jedna paní chovala perské kočky a pejsky pekinéze ve sklepě, který byl bez oken. Byla to jen „fabrika“ na štěňata a koťata která se stávala „pouhým“ zbožím. Ocitla jsem se u ní náhodou, kdy jsme se u ní zastavili s jednou známou která ji znala. „Chovatelka“  se mi tím ještě chlubila! Bylo mi jejích zvířat tak moc líto, že jsem do ní dlouho hučela a prosila ji, aby zvířatům uzpůsobila lepší podmínky k žití, že mi to nakonec musela přislíbit.

   Hrozné je, že naše zákony stále ještě pohlíží na zvíře jako na „věc“ a od toho se také odvíjí postihy, týkající se týrání zvířat. Pevně věřím že se toto v budoucnu změní. Zvíře je živý tvor, který má city stejně jako my lidé. Navíc je každé zvíře jedinečnou osobností.

   Rozporuplné pocity mám i v ZOO a v cirkusech. Je ale pravda že spíše dřívější zoologické zahrady byly smutným vězením, kde vystresovaná zvířata přecházela bezhlavě sem tam za tlustými mřížemi. Dnes se naštěstí podmínky velice zlepšily, za což jsem velmi ráda. Je fajn, když jsou v ZOO množeny ohrožené druhy zvířat a bojuje se tím o jejich záchranu. Na druhou stranu, některá zvířata by tam být nemusela, jen kvůli potěše kolem procházejících lidských očí. Myslím že právě ty neosobní kolony návštěvníků musí zvířata přivádět k depresím. A co se týče cirkusů je to tak i tak. Zažila jsem cirkusy, kde byla zvířata očividně trápena a transportována v neskutečně malých klecích. Tvrdě drezůrována, jen pro „potěšení“ přihlížejících.  Denodenně dělat pro ně nepřirozené věci, které je nutí dělat jejich krotitel. Na druhou stranu jsem viděla cirkusy, kde je drezůra volnější a brána formou hry. Byla cítit láska mezi zvířetem a majitelem, což jsem uvítala.( Ovšem i tak se zvířete nikdo neptá, zda chce den po dni dělat stejné cviky, zda nechce žít také trochu po svém…..)

   Smutným faktem je, že některé městské děti věří, že kráva je fialová, dle vzoru reklamní Milky. Nebo nevědí jak které hospodářské zvíře vypadá či jaké zvuky vydává.  Podobně jsem zaznamenala dětský názor, že pejsek který cenil zuby – tedy dával výstrahu „nepřibližuj se“. Tak dítě se domnívalo že se na něj pes směje a chystalo se ho pohladit. Základní informace se bohužel jaksi vytrácí. Není výjimkou ani to, že děti neví že když pes vrtí ocasem, je to přátelské gesto. A naopak kočka, která mrská ocasem je ve špatné a nervózní náladě.