Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se.plastic life.
Autor
.duke.
Ty tváře na fotografiích jsou umělé. Jedna vedle druhé. Umělej svět. Lidi loutky. Když se sejdou, hraje se divadlo. Hraje se: kdo má co novýho, stylovýho. Když se loutky opijou, přijdou na řadu scény á la kdo má lepší auto, mobil, holku, kluka. A když se loutky uklidní, pomalu odchází, vzájemně si zahýbají, pomlouvají se. Další představení probíhaj stejně. Jen v trochu jiným znění.
Lukáš je jinej. Je zavřenej na oddělení, protože tohle nedával. Radši si vymyslel zmije, který ho koušou. Do nohy, do hlavy. V břiše má mamby. Je mnohem zajímavější než loutky. Je mnohem opravdovější, i když vnímá realitu odlišně, než většina lidí kolem něho. Respektive: nikdo ji nevnímá tak, jako on. Napíšu mu dopis z pozice jeho matky.
Milý Lukáši,
primář mi řekl, že se Tvůj zdravotní stav nezlepšuje a budeš muset v léčebně ještě zůstat. Je to tak prozatím lepší. Včera jsem se probírala starými fotografiemi. Na jedné Tě táta drží nad hlavou a tváří se hrdě. Ta fotografie je ze Zemplínské Šíravy, kam jsme jezdili s tátou a Tvojí sestrou v létě. Poprvé se Ti podařilo ujet asi sto metrů na prkně bez toho, abys s plachtou spadl do vody. Táta byl tenkrát nesmírně šťastný a Ty jsi řekl: „Mámo, zvládl jsem to.“ A taky že jo.
Přišel pohled od Tvojí sestry z Miami. Pozdravuje Tě a vzkazuje, že už brzy budeš strýc. Drží Ti palce, aby ses uzdravil.
Byla jsem na hřbitově za Tvým tátou. Představ si, že na jeho hrobě někdo zapálil hned několik svíček. Byla jsem překvapená. Poslední rok téměř nikam nechodil. Zapálila jsem mu jednu za sebe, jednu za Adélu a za Tebe.
Primář říkal, že Tě před Vánoci pustí. Tak se snaž. Bert už je celý nedočkavý, těší se, až s ním budeš zase chodit do lesa.
Posílám Ti peníze na cigarety a kávu. Příští neděli Tě navštívím.
Líbá Tě Tvá máma.
Lukáš si dopis přečetl a několikrát zatřepal hlavou, jako by čekal, že z ní něco vylítne. Složil list a vložil jej do pravé náprsní kapsy. Do druhé dal peníze.
„Ty tváře na fotografiích jsou umělé,“ řekl.
„Proč myslíš?“ zeptal jsem se.
„Jsou neživé.“ Lukáš odvrátil hlavu.
„Něco jim chybí?“
„Smysl. Nemají smysl,“ řekl a chytil se za pravou nohu.
Možná ani tak nejde o to, jak kdo svět vnímá. Možná je to o tom, jestli je uvnitř něj, či bruslí na povrchu. Dva světy. Bezpočet světů. Vzájemné prostupy, dotyky.