---úvod---

 „Nejsem svině, ale Medvídek!“ odpověděl jsem.

Práskla dveřmi a já se obrátil k publiku: „Spojme fakt, že každá myšlenka je znakem, s faktem, že život je běh myšlenek – to dokazuje, že člověk je znak. Takže můj jazyk je totální souhrn mého self, protože člověk je myšlenkou. A myšlenka je definována diskursem, který ovšem není člověku vlastní – je pouhým dozvukem diskursů jiných mluvčích. Jsem tedy komplexem zbytků cizích znaků. Hromadou fragmentů. Medvídkem.“

Domluvil jsem. Místo publika se ozvala pomocnice režiséra, že by chtěla znova pasáž od blbosti.

„Fakt? Někdy mi lidi kolem připadají strašně chytrý.“

„Vidíš, mě zas někdy lidi připadají hrozně blbí.“

„Mě někdy taky. Ale nemusím z tebe dělat blbečka, když mám jednou pravdu, ne?“ odpověděla vyčítavě.

„Aha. Tak mám pokaždé držet hubu, když jsem v něčem lepší?“

„Chytřejší snad neznamená lepší, proboha, jde o to, jakej seš, ne?“

„Co? Historia magistra sapientia. Sapientia magistra historia. To je, oč tu kráčí.“

„Dobře, jsi génius a já blbá, stačí? Proč mi to pořád musíš opakovat?“

„Kvůli pár slovům latinsky? Ale hovno, o to přece nejde. Na psychologii jsem se toho nenaučil moc, ale to hlavní jo – psychologicky myslet. Diskurs ti najde relevantní vztahy, nejde o to, co víš, ale z jakýho pohledu to analyzuješ. Blbost neexistuje. Chytrost neexistuje. Jsou to jungovský masky, který užíváš při interakci s určitejma lidma, jako když pes dominuje nebo submisivuje. Připadáš si blbá, protože máš k mý mentální reprezentaci připojenej archetyp chytrosti –“

„Vidíš, jakej vrháš stín?“

„Proč? Plaším ti snad mravenečky?“

„Ne, stínem ne. A vidíš si do ksichtu?“ začínala být hysterická „A stejně tak ti já nevidím do hlavy, vím jenom, jakej ty sračky v ní vrhaj stín na ten ksicht. Mohl bys mi laskavě vysvětlit –“

„A co bys chtěla vidět? Jednotlivý neurony?“

„Doprdele, jenom proč ze mě děláš blbou. Jsi génius, dobře. Jsem blbá. Nestačí? Můžu za to snad? Tak proč?“

Gong.

„Nemůžeš říct proč, ty svině?“

„Nejsem svině, ale Medvídek!“ odpověděl jsem.

Práskla dveřmi a já se obrátil čelem ven: „Spojme fakt, že každá myšlenka je znakem, s faktem, že život je běh myšlenek – to dokazuje, že člověk je znak. Takže můj jazyk je totální souhrn mého self, protože člověk je myšlenkou. A myšlenka je definována diskursem, který ovšem není člověku vlastní – je pouhým dozvukem diskursů jiných mluvčích. Jsem tedy komplexem zbytků cizích znaků. Hromadou fragmentů. Medvídkem.“

Zíral jsem do otevřeného okna. Publikum se vypařilo, ale v pozadí zůstalo nadšení: scéna byla dokonalá, argumenty neprůstřelné a koneckonců její blbost, že odešla. Blbost, nic než blbost, tedy chybné nazírání na svět. A ani chybné ne, kdoví, třeba to byl osud nebo podvědomý zájem. Aspoň pro mě to nakonec dopadlo ideálně – zmatek, splín, oproštění, stádium ticha a úspěch následovaný konečnou spokojeností. Jistě, je konec básním, je konec hudbě, neurvalé spontánnosti i romantickým podnájmům. To všechno s sebou ale nese nátlak nebo nedosažitelnost vyšších možností po týdenním pobytu v kempu člověk prostě nemůže hned na ples: je nutná očista. A očista je peklo oplácané duchovním bahnem do přijatelné podoby. A bohém nemá peníze, a když jo, musí je v rámci role rozházet, čímž se ochuzuje o případnou asketickou radost šetření bez akutní nutnosti: dneska a zítra si uvařím sám a udělám si z toho rituál s dobrým vínem a filmem nad sporákem.Radost nevynucené střídmosti, která dovolí cítit příjemnost násobenou užitkem. Je nakonec jenom jedna profese, která odůvodní výstřednost a nese s sebou postavení hodné mých ambic a schopností -

Telefon. Ano, je nutné být neustále zodpovědně a včas na příjmu.

„Saussure. Wo co go?“ 

„Nazdar lingvisto. Máš chvíli? Celkem jemná záležitost, konopná mašlička mezi mechem a kapradím, víska uprostřed šumavských luhů a hájů.“ 

„Dal bych si říct. Jezdil jsem tam jako malej“ 

„Fakt? Ptam se jenom, jestli bys chtěl, vlastně ná do toho nic není, ale šlo to bůhvíproč přeze mě, se asi burani zbláznili: na stole leží nedojezená čočka a v ní kondom. Normálně rozbalenej, ale nepoužitej, zapuštěnej dovnitř, trochu čočky je i v něm. Jinak na povrchu žádný nepravosti. A na věšáku v předsíni jsou další, pod bundama navlečený na každý tyčce jeden, přičemž jsou na nich nějaký čmárance červeným fixem.“ 

„Jo, to bych bral, už jenom tak ze zájmu. Kdo to má na starosti?“

„Volal jsem nejdřív tobě. Zastavíš se u mě?“

„Jasně, jsem tam hned. Sjedeš do toho pajzlu u Florence? Je to tam takový pěkně diskrétní, jenom sem tam bezdomovec, kterej řeší vlastní nepravosti.“

„A kdy? Taky si dám rád utopenýho.“

„Za tři hodiny? A kup prosím cesou startky, určitě někdo bude tahat. A je příjemný, když tě maj lidi rádi.“

„Šťastnou déjedničku.“