1%

1. Vršovická 1442/65, 100 00  Praha-Vršovice

Slavíček, sekční ředitel na Ministerstvu životního prostředí, nervózně poklepával propisovačkou na opotřebovanou dýhu svého pracovního stolu. Čas oběda se blížil a on stále ještě nesplnil úkol. U Slávie právě zazvonila tramvaj a jemu se na mysl stále vnucovalo jenom argentiské hovězí s polentou z dnešního jídelního lístku v restauraci Sasazu.

Ozval se klepot na dveře. To bude Klárka (ta okatá sekretářka z hospodářského, nová Slavíčkova milenka), dnes chtěli jít na oběd spolu. Ale co, však on se náměstek nezblázní, projevil se Slavíček jako svobodný sebevědomý občan a praštil tužkou.

Cestou se v něm však stejně probudilo svědomí. Dumal a nebyla s ním kloudná řeč. Klárka nechtěla, aby si starosti z práce přenesli i do nového bytu ve Vidouli, a proto uhodila:

"Copak tě, Pavlíku, trápí?"

"Ale, představ si: Dostali jsme z Bruselu ten příkaz vymezit 1% území státu a nechat ho bez zásahu člověka. Už jsem ti o tom vyprávěl. A já se pořád nemůžu dohodnout s žádným krajem, jaký území to bude. Všichni chtějí strašný prachy jako náhradu za navždy zablokovaný majetek."

2. Místní pobočka sdružení Dženo, Vejprty

"Vážení členové, milí hosté!

Zahajuji dnešní jednání naší mimořádné členské schůze. Vítám zejména představitele konkurenčního sdružení Dživipen z  Jirkova", pronesl se zřetelným  chomutovským přízvukem, Bačgoň, urostlý, upravený a charismatický Rom od předsednického stolku.

Zástupce Dživipenu se zvedl a zachrchlal. Pak uvážlivě pronesl:

"Jsem tu hlavně proto, žejo, abysme se už nenechali gádžovskejma agentůrama vokrádat. Každej nám vyčítá, jaký prachy se do nás cpou, ale kde ty prachy sou? Řekněte mi, kde jsou, žejo?!"

"Štefane, k tomu se vrátíme až v různém," vrátil se Bačgoň k avizovanému programu a s přehledem schůzi odřídil. Potom, už jenom mezi čtyřma očima si sedli se Štefanem ke stolu:

"Štefane, mám takovou věc. Obrátili se na mě nějaký Němčouři."

Štefan mlčel jako člen indiánské rady a vejprtský dženo na chvíli zaváhal, jestli mu může věřit. Potom ale zvítězila romská vzájemnost:

"Dají nám spoustu prachů, abysme si mohli koupit nějaký rozpadlý chalupy nahoře. V Černym Potoce, Měděnci nebo v Kryštofovejch Hamrech."

"Viděls ty prachy?" 

"Ne. Ani je nepotřebuju vidět. Když zaplatěj kupní cenu a ty budeš jako kupec, nemusíš se zajímat, kdo za tebe zaplatil."

"A proč to dělaj? Musíš se k něčemu zavázat? V čem je ta levota?" 

"To přesně nevim. Řikali něco o volbách."

"Jedině s právníkem, ať se zas do něčeho nenamočíme. Ale proč se prachům bránit, viď," uzavřel Šfetan a jeho vejprtský druh si oddychl. Přiťukli si a zmizeli v černočerné krušnohorské noci. Štefan se zastavil ještě téže noci v odlehlé části Měděnce a zmizel za skupinou vzrostlých olší. Jen infračervená kamera by rozpoznala, že se v tom místě ukrýval osobní automobil s liechtenštejnskou poznávací značkou. Štefan usedl na přední sedadlo vedle řidiče a směrem k tajuplným postavám na zadním sedadle  pronesl:

"Je to na dobré cestě".  

Nikdy se nedověděl, že ho za neprůhlednou plentou poslouchali Berndt Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu, Alois, lichtenštejnský kníže a Ota von Habsburg, poslední korunní princ rakouské monarchie.

3. Komise pro národnostní menšiny v Kryštofových Hamrech

"Mirku, řekni mi, co mám s těmi Romy dělat," zoufale lomil rukama na svém opotřebovaném pracovním stole starosta Henzl František.

"Sám, nevím, Franto. Neměli jsme jim dovolit ty chalupy koupit."

"Prosím tě, ty bys tu svoji barabiznu za pět milionů neprodal?"

"Za mnou nikdo nepřišel."

"Už tě nepotřebovali. To je to. Těch čtyřicet nových domků na Potoce jim úplně stačí."

"Já bych je hnal..."

"Jo, hochu. Nikoho hnát nebudeš. Víš s čím teď přišli? Chtějí založit komisi pro národnostní menšiny."

"Cože?"

"No co koukáš, podle zákona na to mají právo. Můžeme být rádi, že ještě nejsme ve vlastní obci menšinou my."

"Vidíš, tak daleko jsem po sčítání lidu neuvažoval," sebekriticky zhodnotil svou krátkozrakost Miroslav Lulek.

A pak už museli jít na jednání.

Sál kulturního domu byl plný do posledního místečka. Každý měl slíbeno za účast 150,- korun. Vyplácet se ale mělo až po schůzi. Nad podiem se skvěl velký transparent "Dženo - Svaz Němců v Kryštofových Hamrech". Pod ním u předsednického stolu stál sebevědomý Bačgoň a popotahoval si příliš velké kožené kraťasy krušnohorského kroje. Sotva starosta usedl vedle něho, Bačgoň spustil:

"Vážený pane starosto, vážená paní předsedkyně Krajské komise pro národnostní menšiny, drazí hosté, krajané! Sčítání lidu ukázalo, že my, Němci, tvoříme s počtem 47 občanů  30% obyvatelstva Kryštofových Hamrů. Vytvořili jsme náš Svaz jako jednotného zástupce naší národnostní menšiny a požadujeme, aby byly v obci instalovány dvojjazyčné nápisy, aby vyučovací jazyk v místní škole byl německý, aby naše jednání s úřady byla vedena v jazyce německém, aby se kulturní dům česko-sovětského přátelství přejmenoval zpátky na Deutsches Haus ... ... ... ...

  4. Opět na Ministerstvu životního prostředí u Slavíčka a Klárky

"Já věděla, že to nějak vymyslíš," obdivně vzhlédla Klárka ke svému sekčnímu šéfovi a podávala mu sklenku Martini. Věděla už, že "no Martini, no party ..." a to by se jí setsakra nevyplatilo. Vždyť Slavíček nebyl jen obyčejným sekčním šéfem, nýbrž zasedal v několika správních a dozorčích radách a 25.000,- měsíčně za členství v dozorčím výboru ČEZ nad výkonností vrátných v elektrárenských objektech bylo jednou z nejmenších položek, přitékajících měsíčně na jeho běžný účet. 

... . Pak spolu oba vyšli na terasu a dívali se k Vyšehradu. Slavíček měl poprvé v životě pocit, že skutečně nezištně prospěl své vlasti. Krajský úřad z Ústí nad Labem odstoupil státu Kryštofův Hamr i Vejprty úplně zadarmo. Ó, jak byli ve městě nad Labem rádi, že konečně našli cestu, jak vystěhovat všechny Romy-Germány z jejich vosího hnízda v Krušných horách. A Slavíček konečně mohl ohlásit do Bruselu, jaké území bude navždy ponecháno bez zásahu člověka.

Ze zasněného výrazu se Slavíček úplně probral teprve tehdy, když taxík zastavil přes restaurací Sasazu v Bubenské . Úslužnost personálu toho večera překročila o několik řádů mírou na Praze 7 obvyklou.