CESTA ČASEM

CESTA ČASEM

            Ve dnech 12-14. listopadu jsem se zúčastnila CVVZ v Chrudimi. Pro ty z vás, kteří nevědí, o co se jedná – celostátní vzájemná výměna zkušeností, která se už po řadu let koná v různých městech České republiky. Jedná se o setkání lidí, kteří pracují s dětmi nebo se nějakým způsobem v tomto světě  pohybují. Není ale problém zapsat se jen tak, pokud máte zájem. Navolíte si dopředu programy, které zajímají právě vás. Výběr je opravdu pestrý. Od sportovních aktivit, přes workshopy až po zajímavé přednášky. Na několik doporučení jsem si jako jeden ze svých programů zvolila právě „cestu časem“, u které mi bylo hned od začátku jasné, že bude jediným programem svého druhu na celém CVVZ a nemýlila jsem se. Jsem nucena dodat, že svého výběru nebudu do konce života litovat a to vůbec nepřeháním.

            Po prvním, především fyzicky namáhavém dni,  jsem měla konečně vytouženou chvilku volna. Plna očekávání jsem se snažila nashromáždit si na hromadu nejnutnější osobní věci, protože jediné, co jsem o tomto programu věděla bylo, že si máme vzít malý, lépe větší batoh s osobními věcmi. Už jen tato malá poznámka ve mně vyvolávala nejrůznější pocity. Nevěděla jsem, co od toho mám čekat, ale něco mi našeptávalo, že zažiji nezapomenutelné 3 hodiny. Nejistota, jak známo, vyvolává v člověku obavy, někdy možná i strach. Se svým chaotickým a praštěným jednáním jsem bavila osazenstvo našeho pokoje, neboť jsem si do batohu dávala nejrůznější věci. Od papíru a tužky až po spodní prádlo. Nejvíc mě děsilo, že „do toho“ půjdu sama a tak jsem nenápadně popichovala Jirku, aby šel se mnou. Věděla jsem, že se o historii zajímá a tak šel rád, dokonce dobrovolně. Se zvláštními pocity jsme se tedy vydali vstříc neznámu. Od teď budu popisovat jenom svoje subjektivní pocity, které mohly být mnohdy značně přehnané, neboť se netajím svou sensibilitou. Musím ovšem ještě dodat, že nejsem zdaleka tak citlivá, jak jsem si myslela, protože mnohem slabší povahy než já by to, co jsme prožili, nemusely vůbec unést. Teď už ale k samotnému průběhu „CESTY ČASEM“.

            Jako omámení jsme se ocitli v roce 1918 při vzniku Československé republiky. Kolem nás létaly stržené plakáty císaře Františka Josefa I. a my šťastní jsme už nebyli součástí Rakousko-Uherska. Toto šílenství, množství lidí, dobové plakáty, fotky, to všechno mě naprosto pohltilo a já jsem ve vteřině zapomněla na člověka, kterým jsem doposud byla. Stala jsem se součástí šílícího davu.  Kolem nás se rychle utvářela demokratická, svobodná republika. Bylo nám povoleno tolik věcí, které jsme dříve v područí Rakousko-Uherska nemohli. Za práci jsme byli bohatě odměněni. Sušenkou.

            Zdálo se, že jako obyvatelé Československa si budeme poklidně žít po dlouhou řadu let, které ovšem v našem případě představovalo asi 10 minut. Jako prostí lidé jsme si nadšení vychutnávali svou chvilku volna, při které jsme si mohli sníst svou sušenku. Stihla jsem si jednou kousnout. Na jazyku mi zůstala jen chuť čokolády a kolem mně se všechno točilo. Nechápala jsem, co se děje. Vtrhl mezi nás „Černý pátek“ a naše jídlo nám sebral od úst. Psal se rok 1929 a nastala hospodářská krize. Stát nás ale nenechal na holičkách a každému byl do rukou dán přídělový lístek. Se zvláštními obavami jsem si vystála frontu a u výdejního stolu zjistila, čím budu odměněna. Okamžitě jsem pochopila. Do rukou nám „kydli“ sběračku studené ovesné kaše( přesněji řečeno vloček namočených ve vodě). „Vtipná hra,“ pomyslela jsem si. Zažila jsem spoustu podobných situací a byla jsem přesvědčená o tom, že na konci řady na mě bude čekat lavor, do kterého budu moct „kaši“ vyhodit. Chyba lávky. Musela jsem to sníst. „Vždyť nic jiného už dnes nedostanu.“  Právě v této chvíli jsem si uvědomila mrazivou skutečnost: „ Tohle není hra.“

              Prezident Eduard Beneš byl v roce 1938 nucen podepsat smlouvu, ve které povoloval výstavbu hraničního opevnění proti zbrojícímu Německu. Vláda nás neustále uklidňovala, že nám nic nehrozí. Byli jsme přeci dost silní. Mísilo se ve mně několik pocitů, ale nedokážete si představit strach, který ve mně narůstal, neboť jsem věděla, co přijde. Podepsáním Mnichovské dohody nás naši drazí přátelé z Francie a Velké Británie nechali na holičkách. Tou dobou už bylo o našem osudu v podstatě rozhodnuto. Prezident Beneš odstoupil a jeho místo zaujal Emil Hácha. My jsme byli najednou součástí Německa. Nedobrovolně. Oznámení, že do Prahy přijede říšský vůdce Adolf Hitler, mi zaobalilo poslední buňku v těle strachem. Když jsem stála v první ze tří řad přímo uprostřed a očekávala příchod Hitlera, snažila jsem se sama sebe přesvědčit o tom, že je to „jen hra“. Jenomže ať jsem chtěla sebevíc, nedokázala jsem se odprostit od „skutečnosti“, že stojím na Staroměstském náměstí. Před příchodem vůdce jsme se museli naučit hajlovat, abychom Adolfa Hitlera správně pozdravili. Můj strach se dal v tu chvíli krájet. Měla jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi a opravdu jsem zadržovala slzy, které by v tu chvíli opravdu nepomohly. Věděla jsem, že bych se tím jen zviditelnila, což jsem opravdu nechtěla. Hajlování dělalo každému z nás velké potíže. Až na třetí výzvu jsme byli schopni zvednout ruku a zakřičet „Hi Hitler!“. Můj odpor k Německu, nacismu a všemu kolem mě byl nepopsatelný. Třásly se mi ruce a měla jsem pocit, že ten řev německých vojáku už nesnesu. Potom se slovy „Führer kommt!“ přišel a já jsem jen zůstala stát ztuhlá úžasem. Podoba byla neuvěřitelná. Jediné, co jsem si  v tu chvíli přála bylo NEDOSTAT tu zatracenou žlutou hvězdu. Ale moje podvědomí mi napovídalo, že právě já budu jednou z těch nešťastných. A také tomu tak bylo. Jako židé jsme si vyslechli spoustu nadávek a obdrželi několik kopanců. Když mě jeden z němců zatahal za vlasy se slovy: „typické dlouhé hnědé vlasy“, měla jsem chuť začít se prát. Moje hrdost dělala své, ale věděla jsem, že bych si tím podepsala ortel smrti. Až na podlaze plynové komory se mi ulevilo. Věděla jsem, že jsem mrtvá. Jako památka na chvíli, kdy mě němci tahali ven, mi zůstane šlinec přes celý bok.

            Při osvobozování Ruskou armádou jsem se opravdu upřímně radovala. Bylo úplně jedno, co se bude dít dál. Věděla jsem, že to nejhorší mám za sebou. Ráda jsem volila komunisty a chápala jsem naprosto přesně lidi v té době. V komunismu viděli osvobození, možnost pro lepší život. Na pohádkově krásné řeči o lepší budoucnosti jsme se všichni nechali opít rohlíkem a rádi jsme podepsali petici, ve které jsme se zavázali komunistické straně. Téměř všichni. Jedna dívka z těch, kteří nepodepsali, se pro tu chvíli stala Miladou Horákovou. Myslím, že byla mladší, než já. Přenesli jsme se do soudní síně, kde se vedli kruté výslechy všech „protikomunistů“. Milada Horáková odmítala petici podepsat. Nikdo ani nedutal. Postavili před ni lavor s vodou. Opět nepodepsala. Muž, který ji vyslýchal, ji nemilosrdně chytil za vlasy a ponořil jí hlavu na několik vteřin do lavoru. Znovu, znovu a znovu. Nakonec byla ona i její stoupenci odsouzeni k trestu smrti. Posunuli jsme se v čase dál.

            Dalším silným zážitkem byl pohřeb Jana Palacha, který se sám na protest proti komunismu upálil na Václavské náměstí. Ani tato událost nebyla odbyta. Povedla se předvést víc, než dokonale. Ještě teď mi v hlavě zní známá melodie „Bratříčku, zavírej vrátka.“

            Sled událostí, které následovaly, jsem vnímala jako  velmi rychlé. Vše se zlepšovalo a bylo zřejmé, že se blížíme k lepším zítřkům. 70. léta jako období „normalizace“ nás, jako mladé lidi, však nedokázalo zkrotit a tak jsme pořádali různé tajné zahradní párty, proti kterým zasahovala tajná policie. Proti režimu vystoupil Václav Havel, který byl později uvězněn a proti tomuto činu byly pořádány neustávající demonstrace, které byly také neskutečně skutečné.

            Vyvrcholením celého tříhodinového programu bylo 17. listopadu 1989 na Národní třídě. Už jsme se nesnažili být agresivní, ale pokládali jsme k nohám příslušníku policie ČR svíčky. Nakonec ustoupili a tím bylo období komunismu v českých zemích ukončeno.

V tomto programu nešlo zůstat chladným. Heslo: „Každá hra ti může dát jen to, co do ní vložíš.“ si myslím bylo naprosto zbytečné, neboť každý z 30 lidí, kteří se v místnosti nacházeli se mnou, se do hry vžil. A byli tam lidé od 15 až zhruba do 50 let. Naproti tomu druhé heslo: „Národ, který nezná svou historii, je odsouzen ji prožít znovu.“ bylo na místě. Tento program mi pomohl nejen k tomu ujasnit si, jak to vlastně všechno bylo, ale také mi připomněl, na čem skutečně záleží. Povím vám, že všechny moje dosavadní problémy mi byly v tu chvíli lhostejné. Odcházela jsem smířená, vygumovaná a šťastná, že můžu žít a navíc v této době. Myslím si, že by tímto měl projít každý. Herecké výkony a vynaložené úsilí 7 lidí, kteří pro nás tento program připravili, bylo neskutečné a patří jim nejen za mě velké díky. Zážitek ze „druhé světové války“ byl mým nejhorším zážitkem celého dosavadního života. Děkuji za něj a zároveň doufám, že nic podobného už nebudu muset nikdy prožít.