Mačkadla

Pravděpodobně jste si také všimli, že spousta prostředků MHD je už opatřena mačkadly, po jejichž stisknutí se otevřou dveře. Abych se přiznal, nikdy jsem nepátral po jejich skutečném smyslu. Spíš mě fascinuje jejich fyzický kontakt s cestujícími.

Kupříkladu v metru se pohybuje zvláštní skupina lidí, kteří vždy vstávají s předstihem před ostatními ze svých vyhřátých sedaček a ještě než vlak zastaví, vrhnou se k mačkadlu a několikrát jej poctí svým dotekem, jako kdyby počet stisků byl v přímé úměře s rychlostí otevření dveří.

Obdobně se to často děje i ze strany vnější hned po té, co amplión ohlásí „dveře se zavírají“ a dveře se vskutku překvapivě zavřou. Někdo k nim však ještě dobíhá, a neochoten smířit se s touto zdánlivě jasnou skutečností, zběsile mačká a mačká až do chvíle, než se vlak rozjede a tlačítko mu zmizí zpod prstu, případně agresivnějším jedincům zpod pěsti.

Zajímavá je též podívaná na horlivé cestující, kteří zvenčí stihnou před otevřením dveří mačkadlo ještě několikrát prověřit, přestože už je evidentně někým zevnitř stiskem ošetřeno a tváří se zeleně.
Co kdyby?

Neméně fascinující je fenomén, který se rozmohl právě až se zavedením stiskadel. Přestože nám bylo už od útlého věku paňčelkami vtloukáno do hlavy, že se z dopravního prostředku nejprve vystupuje, nástup mačkadel dal morální zadostiučinění milovníkům všemožných přísloví, kteří pod heslem „kdo dřív zmáčkne, ten dřív leze“ způsobují ve dveřích radostné chvilky masochistům a milovníkům řecko-římského zápasu.

Celou další kapitolu pak tvoří důchodci (zde bych rád předešel nařčení demagogů, že se snažím zdiskreditovat a přízemně zesměšnit onu sociální skupinu, která vesměs jakékoli novoty přijímá méně pružně než třeba teenageři, kteří si rychle zvykli, že pokud je někde tlačítko, je potřeba ho zmáčknout a jsou většinou schopni jej i poměrně rychle identifikovat). Starším spoluobčanům někdy chvíli trvá, než si uvědomí, že pokud se dveře samy neotevřou, je žádoucí pokusit se je k tomu nějak donutit. Po překonání této fáze tradičně nastupuje fáze hledání kouzelného tlačítka, které je, přiznejme si, kolikrát rafinovaně ukryto, často až na boku tramvaje. Občas jsem svědkem dojemného výjevu, kdy osamělá babička s nákupní taškou na kolečkách trpělivě čeká před zavřeným vstupem. Většinou se najde někdo, kdo přiskočí a zevnitř ji pustí nebo řidič duchaplně otevře všechny dveře, ale zažil jsem i smutnou scénu s odjíždějícím autobusem.

Celkem obvyklé jsou i výjevy, kdy do stanice přijede autobus touto převratnou novinkou ještě nevybavený a lidé, již vycepovaní k akci, ještě před jeho úplným zastavením šmátrají rukou v místech, kde očekávají mačkadlo tak dlouho, až jim dveře dají přes nenechavé prstíky.

Přimlouvám se tedy po těchto zkušenostech u dopravních podniků, aby si vzaly ponaučení v pohádkách a do budoucna vybavily všechna přibližovala hlasovým senzorem, který bude reagovat na heslo: „sezame sezame, otevři se“!