O mých zvířecích kamarádech (13)

     Dnes ráno jsem zaslechla ve sklepě tenké pištění. Naše kočka Ťapka si tam „hrála“ s rejskem, kterého ulovila. Jelikož mě už Ťapka zná, prchala přede mnou se svou kořistí, abych nemohla rejska zachránit. Nezakousla ho ale a vždy, když získala náskok, maličkého tvorečka pustila a znovu ho lapala. Vystrašený rejsek jen pištěl a pištěl. Nakonec se mi přeci jen podařilo malého z kočičích spárů vyprostit. Dala jsem ho do piksly s tím že ho odnesu ven na svobodu, protože ve sklepě by ho kočky znovu chytily.  Odnesla jsem ho ven a udělala jsem mu otvor do slámy, kde se mohl v klidu ukrýt a později si vybudovat nový domov. Jenže rejsek byl tak vystrašený, že jsem ho nemohla z piksly dostat ven. Držel se tam jako o život a pištěl. Asi si chudinka myslel, že ho chci vysypat zpátky kočce. Nakonec se dostal ven a zavrtal se do slámy. Ťapka dostala jako odškodnění pohlazení a pamlsek, který má v oblibě.

   Před zimou se do domů stahují nejen myši domácí, ale i polní hraboši, občas potkani (ti ale rádi přebývají v teplých kanálech) a jiní hlodavci. U nás na dvoře se dokonce zabydlel  křeček (divoká forma). Přestože má své nory v zemi, u nás si vybudoval chodbičky na dvoře ve staré pískovcové zdi a v přilehlém hnojišti. Ráda ho pozoruji z okna, když vybíhá a sbírá si na dvorku potravu.

   V přilehlém potoce žijí ondatry. I ty se dají občas sledovat, je-li člověk v klidu a chvíli vyčká. Vedle potoka je louka s keříky kde pobývají zajíci, bažanti a dokonce i hájené křepelky a koroptve. Žijí zde právě i křečci a jiní.  V potoce jsou ryby, žáby a dokonce i zbytky živých škeblí, kterých tam v mém dětství bývalo mnohem a mnohem víc, stejně jako žab. Na potok se často slétají volavky a pobýval zde i vzácnější čáp černý.  Smutné je, že občas na potoce plave pěna. Lidé vypustí do vody chemikálie a pak citlivých vodních tvorů ubývá.  (Na zdejší blízký rybník zase chodíme krmit labutě a divoké kachny). Z okna se ráda na toto území často dívám. Podívám-li se dolů, vidím náš dvorek plný zvířat a když můj pohled zakotví  o kousek dál, můžu pozorovat zmíněné tvorstvo. Za což jsem velmi ráda. Pohled do živé přírody je krásný a uklidňující. Bohužel se ale spousta takových míst zastavuje domy a přírody pomalu ubývá a s ní jsou často vytlačeny i různé druhy živočichů. (Okna na druhou světovou stranu vedou do ulice, kde je poměrně rušná silnice, tam mě neláká dívat se ven. Naopak, někdy je doprava tak silná a kamiony jedou z kopce tak rychle, že se nám otřásá dům. Což je také nepříjemným fenoménem…)

   Na zahradě se nám čas od času zabydlí krtek. Spousta zahrádkářů, proti těmto černým tvorečkům brojí. Mě nevadí, trpělivě udusávám krtince, pokud jsou v záhoně. Většinou se krtek časem přestěhuje na jiné místo… Občas se používají vysokofrekvenční zvukové plašiče. Tento zvuk ovšem vadí nejen hlodavcům, ale jiným zvířatům, které mají citlivý sluch. Vzpomínám že jednou otec umístil podobný plašič na půdu, protože se tam objevily myši. Naše kočka Micka nervózně běhala sem tam a dívala se na strop. Naříkavě mňoukala, přestože lidské ucho do místnosti zvuk nezaznamenalo. Museli jsem  plašič ještě týž den odstranit a pak se kočka uklidnila.

   Když jsem psala o hlodavcích, vybavilo se mi trávení jedem. Vím že se hlodavci dokáží často dost přemnožit, ale otrava jedem je drastické usmrcení. Zvíře umírá v bolestech několik nekonečných dnů. Pokud se napije, proces se sice o něco urychlí, ale i tak je to velmi zdlouhavé a kruté usmrcení. Navíc často hrozí neodborným umístěním jedu, že dojde k otravě jiných živočichů. Jed obsahuje esence, které zvířecí čich a jazýčky přitahují.

   Nedávno jsem si vzpomněla na plcha, kterého jsem jako dítě tiše pozorovala na naší zahradě. Bydlel tam ve vykotlané vrbě. Bylo to krásné zvíře s korálkovýma očkama. Nevěděla jsem tentokrát o jaké zvíře jde. Internet v té době nebyl a tak jsem procházela v atlase zvířat, až jsem mohla chlupatce identifikovat. Pak jsem rodičům radostně oznámila na jaké zvířátko se chodím stále dívat. Plch byl velmi plachý, takže se mi ho nikdy rodičům nepodařilo ukázat. Musela jsem vyčkávat nehybně delší dobu, než se mi ukázal. U zvířat se vyplácí nejen trpělivost, ale i vlídné slovo (tón).

   U zvířat se vyplácí nejen trpělivost, ale i vlídné slovo a dochvilnost. Mají jakési vnitřní hodiny, které jim určují čas podobně jako nám  mechanické hodiny. Jiné zvířecí druhy mají vnitřní kompas a nepotřebují mapy či navigace jako my. To ani nemluvím o lepších smyslech, které mají víc vyvinuté nežli my. Jako například čich, zrak sluch… Lidé si často myslí, že jsou daleko před zvířaty, ale v mnohém jsme naopak pozadu.

   Zvířata si často určují dominanci silou. Zápasí, aby zjistila kdo má navrch. Často jsem ale pozorovala i odlišné chování. Mezi slabším a silnějším jedincem – kde síla byla zřejmá i velikostí zvířete, nakonec ale zvítězil průbojnější  kus.  Je tomu podobně jako u lidí, i povaha hraje svou roli. Takže se někdy stane,že zvítězí a nadvládu si zajistí menší, ale agresivnější jedinec. Potom už záleží na pravidlech, které si mezi sebou určí, aby vše fungovalo dál.

   Myslím že by bylo dobré víc vést děti a mládež ke vztahu k přírodě a zvířatům a od raného věku je se zmíněným seznamovat.  Věřím že by se v lidech vypěstovalo víc citu a porozumění. V neposlední řadě se to odrazí i v mezilidských vztazích, protože zde vidím návaznost.