ZRCADLO

Hledí na mě s očima upřenýma.

Ten hlas hluboko ve mně promlouvá:

„Nevěř tomu.“

Ale ty upřímné oči a ten vyrovnaný pohled

nutí mě nepodlehnout,

nevzdát se zas, znovu, jako vždycky předtím.

Kdo je to?

Odkud pochází?

Kde se tu vzal?

A proč cítím, že ho znám, i když ho vidím poprvé?

Kam se to dívám?

Tváře mi hoří zvědavostí.

Tenhle pocit..nikdy jsem nic podobného necítila.

Shůry spadla na mě všechna a vina

a zahřívá mě zevnitř.

Zvedám koutky úst, pokouším se usmát.

Ten obraz přede mnou kopíruje mé pohyby.

A ta symfonie najednou zní všude kolem mě.

Dokonalá souhra.

Najednou..cítím prudký záchvěv vzadu v týle.

Ty upřímné oči hledí na mě však stále se stejným pohledem.

Ne, to nemůže být pravda.

Vidím, jak proud černého světla vychází z mé hlavy.

A pak najednou..

napětí povoluje.

Ten obraz přede mnou..

ano..

jsem to já.