vylet

byli jsme grafitove lesklou slzou ritici se mezi tichou repkou a olovem nasycenymi jablonemi. kraj pred nami se rozeviral, volal, zlatil konstatovanim o ceste pro cestu. ano je to ta prava forma. rozletnout se kamkoli do prostoru za obzor. naplnit dynamikou jizdy meditujici srdce, oprit oci o krajinu co se tise deli o svoji nahotu. jak v tom filmu zahodit hodinky, vnimat jen pohyb slunce po obloze. nechat svobodne plynouci energii naplnit nase chrono-toxikovana tela klidem. sedet kdesi na navsi, opirat se o kolo ve stinu auta, nasavat pivko pobliz kostelika s hbitovem a stromy mocnymi klidem. divat se na vrascity asfalt vedouci kamsi. plivat do ricek z uzkych mostu, mocit do poli, spat po krovich. navstevovat po vecerech hospody na navsich. a poslouchat jine svety a tolik stejne reci.
utrhnout kridylka mouse casu. najit velky ticho, nechat si ulitnou oci do mnohotvaryho safari zeme okolo nas. spaleni sluncem, spinavi a opili vystupovat zas a znova na nove sceny pro nasi hru divokeho nenavratu.
mozna nekde u vody na lavicce ve dve rano sedet s mistnimi divkami, a premyslet ktera bude ta ochotna. a pak zas s trhajici se kosili privrenou do zavrene branky vcerejsiho radostneho byti pokracovat, a to tak dlouho dokud se nevypare posledni nitka uniformy ve ktere zacal nas run. skoncit nazi, spaleni, svorc a cisti...
pak zacneme videt andely z mihotavych zlatych linek vysoko nad nami na pozadi modre oblohy ktera natece do oci, roztristi telo na tachiony a kvarky. smicha nase castecky se vsim co tvori kulisu i materii, pravdu a potravu nasi cesty. s vraskami kolem oci mlcet cele hodiny cesty a byt zaroven zpevem kazde jednotlivosti v miniaturnich tepajicich srdiccich esxistence mozna hmoty, mozna co nejblize pantheismu. drolici se strupy neosetrenych ran po prilezitostnych rvackach hojicich se prezevsechnu spinu cest.
stvat kone motoru ke smrti, a byt tak tise stredem vecneho pohybu, ze drasava dynamika jizdy vozu bude vetrem ohybajicim stromky,destem co kapkami rozechviva listy, horkem ktere zapali suchou travu.
staneme se bytostmi jejichz kopie nebudou v alternativnich vesmirech, protoze budeme principem kauzuality a vsichni viktorove a martinove budou se v tu samou chvili stejne sklebit do slunce ve vsech alternativach pribehu, neb my budem tim pribehem, hybatelem nadzemskymi pusobiteli. pohyb rovna se energie rovna se teplo. nechame vse spalit, a bezevseho budeme vsim.

"rikal si, ze u brandejsa je ten probostak, a zes tam jezdil o vychazkach. pamatuju jak si vypravel, ze mistni holky tam chodej nahore bez a nakrucujou se kolem kluku...?"
"to bylo pred peti lety, jo libilo se mi tam, ale kdo vi jak to je dneska?"
"jedem nejdriv tam."

k martinovu zklamani byli jsme jedini na plazi a to navzdory faktu, ze byl vikend a tricet stupnu ve stinu. rostou tam zvlastni stromy. vysoke silne ale jaksi pochybne. divne listy a divna textura kury. a taky sumi zvlastnim disharmonickym zpusobem. natahl jsem se na ztvrdlou krustu pisku. teplo pronikalo do mych zad. blizko brehu se belalo brisko chciply ryby. predstavoval sem si pach mrsiny kontaminujici vodu a vzduch za prihlizeni podivnych stromu. vzpominky se vracely na dobu davno minulou kdy se tato plaz zdala se vykladni skrini  vilnosti, a predjevistem orgii. kdykoli jsem dostal vychazku ujizdel jsem na tuhle plaz. stacilo si svleknout maskace, natahnou se na deku a divat se. divky prichazely, zhodnotili navstevnost, vybraly si objekt a celem k nemu se pomalu svlekaly. pomalu, dobre tusic, ze jejich predstaveni je propichnute mnoha ocima. beze studu, bez jakkoli prehnane teatralnosti davaly se slunci svetu ocim a chtici. neslysel jsem je mluvit, a pokud ano asi tezko by verbalni zdeleni prekonalo ono fyzicke ktere davali jiskram bledeho ohne pod sluneceni zari, ktery at chceme nebo ne roztavi ocel. na platne dokonalosti prirody vetknuty drahokam krasy nahe zeny premeni zatisi v operu plnou krve. ojdizdel jsem z toho mista vzdy naplnen souladem a elektrinou, prestoze krom meho pohledu a zpivajici duse, nezucastnil sem se trhu tel nijak. touha rozerve radoby pevnou fortifikaci jednotlivce, ale bud prijde zbesily beh za vsemi odlesky na nohou a ostatni krase kolem, nebo  si poslechne track ticheho klidu -  nemhotny tise zpivajici muzicek dirigent a predspevak krasy, dokonalosti sveta.
dnes tu bylo ticho.  pisek byl nas, voda taky. cely okamzik nam patril. tedy me.

"pichnem to nekam do mesta a projdem se tam. treba nejaky potkame..."
"stavime se nekam na pivko..."
"jo. ale cestou mozna vezmem nejaky sebou."
no proc ne, pozorovat pachticiho se martina ma neco do sebe. libil by se nietzschemu. ohyba prostor a okolnosti podle sveho prani. a bude je ohybat tak dlouho dokud ze zahybu osudu nevypadne kyzeny vysledek.

"kamo, to je mi lito, ze te nechala." napadne ho najednou kdyz prochazime pod sgrafitovanou vezi zamku.
"jo"
"je to dobry?"
co na to rict?
"jo"
"vis sem si myslel, ze uz spolu zustanete, ale po pravde nikdy mi nepripadala nijak hezka, nezlob se."
"hele tady je pekna, zahradka..."
"no tak jdeme, vic co? pozvu te, jako takova tryzna."
"tak jo."

sedeli jsme na mnohotvare zahradce v podzamci, doslova vysuste zahrady. divali jsme se na ulici vedouci kolem prastarych domku, vyska nam odhalovala i odvracene tvare domu, dvory, dostavby, reznouci vraky aut a vse co se tak na zahradach schromazdi. drzel sem se pulitru a premyslel o svetlemodrych uniformach c.k. jizdy. hned za zdi je o tom cela expozice. na stenach mnoho tisku dokumentujicich vyvoj uniforem a insignii . tezko se to da stihout pruvodkyne si chce dat pred dalsi varkou turistu cigaro.
sokolik martin mezitim zbystril. parta divek jde pod nami. dockal se. bezeslova mizi a po par minutach privadi dve adolescentky. neda se to jinak popsat nez chvejici se chripi, a ramena narostla o dvacet procent.
o necem si povidaji. asi bych mel davat pozor. rozptyluji me vybledla popraskana sgrafita na vezi. dlazebni kostky pneumatikami vyslestene do sebevedomeho lesku zuly. slunce a vinouci se krovi kolem zdi z hrubych kamenu.

nechal sem zive zivym, sklenice nove prichazely na stul a v konecnem umrtveni, ztratil sem nit pribehu.
domu jsme jeli tri. oni na prednich sedadlech, ja lezici vzadu se sny o xylofonech privolavajicich hlubinne stvury.

byl-li jsem schopen myslenky, tak pouze na to rozervat nutnost navratu, zlomit ji vaz,
dat si cigaretu.

jen tak.