Myšlenky

..............

V jednu chvíli na něm visím očima, hltám každé jeho slovo a v duchu si říkám, to přece nemůže být pravda, že by existoval někdo takový jako je on. V druhou chvíli propichuji bubliny iluzí ostrým hrotem párátka z hospodského stolu a střízlivě se kárám za předchozí bláhové myšlenky.

Egocentrický, nevyzrálý, nezkušený. Potenciál má a to obrovský, ale ještě s ním neumí pracovat. Ledacos už poznal, ale to hlavní ještě ne. Má svůj svět a to, co do něj nezapadá, s dobrým postřehem chytá a odráží zpět.

To, co mě na něm přitahuje není on samotný, ale to, co v sobě má. Jeho náplň. Ten určitý specifický druh energie, který je charakteristický pro vybrané a výjimečné jedince, mezi něž bezesporu patří. Ač bych se ráda vyhnula škatulkování a srovnávání, přesto se tomu nedokážu vyhnout. Někoho mi připomíná. Někoho, koho jsem kdysi znala. Někoho, koho jsem kdysi milovala.

Bylo to před deseti lety. Teprve o mnoho let později jsem pochopila, že milovat neznamená vlastnit druhého člověka a snažit se ho přetvářet k obrazu svému. Teprve o mnoho let později jsem pochopila, že ztracenou svobodu nelze získat zpět tím, že ji sebereme někomu jinému. Pochopila jsem, že i špatná volba může být tou nejlepší.

Je velice těžké vyskočit z rozjetého vlaku a nezabít se. A i když to člověk neudělá s grácií, ale přistane v bahně s potlučenými koleny a ještě nějakou dobu se tam plácá, i přesto by měl být pyšný sám na sebe, že to dokázal. Možná mu leží na srdci osud vlaku bez strojvůdce, ale co když ve skutečnosti žádným strojvůdcem nebyl? Strojvůdce totiž dokáže zastavit vlak anebo změnit jeho směr.

Jsou chvíle, kdy si, ať chceme nebo nechceme, musíme přiznat, že mnohem horší než bláto v ústech a otlučená kolena jsou vlastní výčitky a pocity bezmoci. Pouze na kolenou s hlínou v ústech líbáme zemi, z níž pocházíme a děkujeme za to, že jsme.

..............