Veselé Vánoce!

Milý Ježíšku!

Jmenuji se Marie Vopičková a pocházím z malé vesničky na severu Čech. Vesnička je to tak malá, že snad ani na mapě bys jí nenašel. Máme tady přesně padesát domů (ovšem po mé dnešní malé nehodě s autem už jen 49). Pracuji jako pokladní, uklízečka, prodavačka a částečně kuchařka v místí samoobsluze a restauraci. Nabídka zboží? To je velká bída. Nabídka jídla v restauraci? Raději zůstaň hladový, protože poslední zákazník skončil se střevní chřipkou v nemocnici.

Žiji se svým psem, křečkem, zlatou rybičkou, dvěma usychajícími kaktusy a mou matkou v domku. Je sice dvougenerační, nicméně jedna generace tady má zcela jasně nadvládu. Bohužel ne ta moje. Původně jsem měla dostat celé druhé patro, ale skončila jsem s jedním pokojíčkem a toaletou. Alespoň, že tu mám vlastní. Má matka si z celého zbylého prostoru dokázala vybudovat přepychové bydlení včetně posilovny, pracovny, šatny, sauny a místnosti (nerada to říkám, ale právě tahle místnost je větší než můj pokoj) pro své vánoční ozdoby. Matinka je v důchodu, ale vůbec na to nevypadá. Ve svém volném čase založila klub seniorů, klub milovníků Vánoc a klub sportovců. Na to, že je nás ve vesnici necelých 150 lidí, docela slušný počet. V pondělí je v klubu seniorů a nacvičuje s nimi zpěv. Ve středu je v klubu milovníků Vánoc, který již od června plánuje, jak si vyzdobíme vesnici. A v pátek předcvičuje aerobik ženám nejméně o dvacet let mladším než je ona. Ovšem přesto tyto ženy nezvládají držet její (ďábelské) tempo.

Má matka miluje Vánoce. Každý rok jim věnuje tolik času, že se nestačím divit. Její nejnovější vánoční vynález? Záchodové prkénko pomalované jehličím a ozdobami. A právě z tohoto důvodu jsem ráda za vlastní toaletu. Jakoby nestačila společná koupelna s malým vánočním stromečkem na vaně a vločkami pomalovaným sprchovým koutem.

Cukroví se u nás peče již od začátku listopadu a dojídá až do dubna. Právě z tohoto důvodu dodržuji již několik let krásnou vánoční tradici: předvánoční dietu, vánoční dietu a povánoční dietu.

Jen jednou jedinkrát jsem matce dovolila, aby vyzdobila samoobsluhu. Výsledkem byl několikadenní chaos, než jsem vše dala do pořádku. Od té doby má přísný zákaz něco provádět s mým pracovištěm.

Myslím, že stejně jako já trpí i můj pes Hugo. Jeho bouda se vždy mění v perníkovou zasněženou chaloupku. Co je zvláštní? Je zasněžená, i když nesněží. Můj křeček Max se vždy radši schová do domečku, aby nemusel koukat na svou klec omotanou vánočním řetězem. Zlatá rybička Líza II. je u mě v pokoji, tudíž jí nebezpečí nehrozí. Její předchůdkyně Líza I. na to ošklivě doplatila. Když viděla, že jí do akvária má matka nacpala umělou miniaturu vánočního stromku, raději zemřela, než aby se na to musela dívat.  

Celý rok jsem hodná, ignoruji maminčiny připomínky ohledně mé postavy, toleruji matčino vánoční šílenství a nevadí mi, když jednou do týdne musím poslouchat strašně falešný nácvik pěveckého sboru důchodců. Jsem šlechetná, tudíž bráním slabší (můj pes Hugo) před silnějšími (má matka) a jejími nápady, že Hugísek bude nosit mikulášskou čepici. A tohle dělám celých třicet pět let. Myslím, že letos si zasloužím pořádnou odměnu. A co že to vlastně chci? Drahý Ježíšku, prosím, zruš Vánoce, protože už mi vážně lezou krkem!

Děkuji, s láskou Marie.