O architektuře vim kulový

Sedím na obzvláště nepohodlné židli. V zvláštním rytmu se ozývají její podpatky na chodbě i doktorovo datlení do počítače. Jsem si jistej, že nic nepíše, že si tam jenom hraje s klávesama, aby mě nasral. Když je konečně hotový, otočí se na židli a popojede kousek ke mně.

Jeho židle má kolečka a je otáčecí. Zmrd, moje je pravděpodobně opolstrovaný cosi, co tu dřív používali k mučení.

„Jaroslave!“ Zvolá radostně a rozpřáhne ruce, jako by byl posranej ježíš a chystal se mi rozmnožit chleba s rybama.

Něco nesrozumitelně zamumlám, sám nevím co. Jsem normálně umírněnej kluk, ale tady si nemůžu pomoct. Tohle prostředí ve mně vynáší všechnu zlobu, co v normálním životě potlačuju. Neplánuju si stěžovat na to, jak je v nemocnicích všechno špatně, to nechám důchodcům a lidem, co sledujou politický debaty. Sere mě tu historie, co s tímhle místem mám. Od nějakejch třinácti jsem tu byl snad víc než ve škole. Jo, byli hodný, když se snažili zjistit, co je se mnou vlastně špatně, ale prostě to přeháněli.

„Jdete pozdě“

„Pozdě?“

V celym tomhle pojebanym komplexu snad není jehly, co do mě nezabodli, přístroje, co na mě nepověsili nebo nechtěli, abych s ním běhal. Není tady schod, na kterej jsem tisíckrát nešlapal, nahoru i dolů, s různými snímky a papíry nebo „na skok“ na cigáro mezi vyšetřeními. Bastardi mi některý přístroje i posílali pod tričkem domů, aby mě prej měřily i když tam nejsem. Hovno, určitě to bylo proto, abych si nezasouložil, aniž bych vysvětloval, co to mám na sobě za šílenost.

„Měl jste tu být před půl rokem.“

„Hodně práce, pane doktor, hodně práce.“ zakývám, snažím se napodobit důchodce. Jsem protivnej a uvědomuju si to, nechávám se ale. Nevidim jedinej důvod, proč se držet. Chápu, že dělaj jenom svojí práci, ale čeho je moc, toho je příliš. Přišel jsem si tu jako v divadle, kde se rozhodli hrát hororovou hru a mě ze srandy přibrali jako hlavního hrdinu. Moje tělo, který bylo zpola rozpadlý už při narození, jakoby rozpitvali a pak poslepovali lepenkou zpátky. Dokonce i penis mi prohmatávali, ale to tak nějak tušim byla jenom odplata o tohodle zmrda za to, jak jsem byl protivnej. Gebí se na mě, vošoust, asi chce zažertovat.

„Těšili jsme se na vás. Dárek jsme pro vás měli.“ Je to tady, žert za všechny prachy, davy šílej. Ha ha.

„Víte, že sem nerad lezu.“

„Ale to je škoda, máme vás tu rádi, chybělo nám, jak jste se nám snažil osvětlit den všemi těmi milými poznámkami a lichotkami.“

Panebože, koukej přestat, nebo se potrhám smíchy. By mě zajímalo, jak by přišlo vtipný tobě, kdybys tu trávil všechen ten čas jako pacient a uniformovaný vošousti ti metali do ksichtu slabý srdcata, zrezivělý cévy a všechny možný nefunkčnosti. Strašili by tě nádorama na mozku, šutrama na ledvinách, cuckama v tepnách a dehtem vymalovanejma plícema. To by pak určitě byl srandy kopec.

Zase se otočí, poodjede a začne něco psát. Ví kulový, nic jsem mu neřekl, ani puls mi neměřil. Nemá tam co psát.

„Četl jsem vaší poslední knihu“ ozve se od monitoru, „bohužel jsem jí nedočetl, nudil jsem se tak, že jsem místo toho začal číst manuál na novou myčku nádobí, co jsem si tehdy koupil.“

Nepřestane.

„Pracujete na něčem novym?“

„Momentálně dělám na jednom kousku o chlápkovi, co celej den leští klávesnici a roztahuje ústa stařenkám; po nocích hraje v metalový kapele a snaží se přijít na to, proč jeho žena brousí souseda a jeho děti choděj domů po setmění.“ cha, to máš za to, „Jenom mi to moc nejde, jsem zaseklej. Nemůžu se do toho chlápka vžít. Chvíli jsem uvažoval, že se na to nechám dočasně vykastrovat, ale pak jsem si řekl, že to prostě nechám u ledu, než příjdu o erekci, a pak to půjde samo.“

Podívám se na něj. Je na židli otočenej a kouká se na mě uraženě. Trochu jsem to přehnal.

„Omlouvám se, trochu jsem to přehnal.“

„Taky jsem nebyl nejmilejší,“ usměje se a otočí se zpět k počítači. Bere upřímně omluvu, určitě je to férovej chlap, taková věc se už vidí málokdy. Kdyby nenosil tenhle plášť, třeba bychom si mohli spolu občas dát pár piv a diskutovat nad kravinama jako dobrý přátelé.

„navíc, moje žena opravdu brousí souseda a moje děti choděj pozdě domů.“ Zase je veselej. Ten parchant je snad nezničitelnej. „Jenom,“ odmlčí se, zase udělá na židli polopiruetku a odrazí se směrem ke mně. „hraju art rock.“ pronese mi centimetr od obličeje.

„Kouřit jste, cítím, nepřestal,“ Odtáhne se.

„Tak.“ Plácne obouma rukama do svých kolen a zadívá se na mě. Konečně se přestane hýbat, „Co, že jste přišel dnes, po půl roce?“

„Já nechtěl. To ona.“

Zase se směje od ucha k uchu. „Přítelkyně! Všem problémovým pacientům radím, aby si jednu pořídili. Neuvěřitelný věci, tyhlety děvčata. Dělaj za vás všechny správný rozhodnutí.“

„Neni to moje přítelkyně,“ odseknu.

„Přítelkyně, milenka, známost. Říkejte si tomu, jak chcete, důležitý je, že jste zase tady.“ Chytne mě za obličej a hrubě mi rozevře čelist, „Zase jste kašlal krev?“

Pokusím se odpovědět že ano, ale z rozevřených úst mi vyjde jen zvláštní skřek. Pustí mi je a chytne mě za ruku jen, aby mi tak vydrolil žvýkačku. Pohoršuje se tím nad mým dechem, ale já jí stejně přijmu. Žvýkám rád. Už je zase u počítače. Chudák klávesnice, ten chlap jí prostě nenechá na pokoji.

„Děje se vám to častějš?“

„Dalo by se říct. Tak jednou, dvakrát týdně teďko. Ale je to v pohodě, mám od vás tři prdele prášků na to.“

Zadívá se na mě, zase je vážnej. Tohle si musí trénovat před zrcadlem, samolibej bastard. Určitě nestudoval tolik let jenom proto, aby mohl dostávat průměrnej plat. Dělal to proto, aby mohl z lidí dělat debily a poučovat je.

„Máte tři prdele prášků, Jaroslave, jenom proto, že je neberete pravidelně.“

„Když já to jim nerad pane doktor. Takhle si to beru, když se mi to stane, a vono se to uklidní.“

Zase píše. Tentokrát to zní hlasitěji. Naštval jsem ho. Snad za rok z tiskárny vyjede papír. Podá mi ho.

„Napsal jsem vám několik doporučení na vyšetření, i když vím, že tam nepůjdete. Je to moje povinnost.“

„Chápu pane doktor, chápu.“ zadívám se na papír, jako vždycky je na něm jedno jediný slovo česky, a to moje jméno. Škoda, mít i příjmení česky, byly by tam dvě a nebyly by tak samy. „Znamená tohleto, pane doktor, něco?“

„Mno,“ zamlaskne, připravuje si na tohle všechny chuťový buňky. „Znamená to, že bych další román nerozepisoval. Spokojil bych se s novelou. A spěchal bych na ní.“

„Tak vám děkuju, pane doktor. Pozdravujte ženu, a vemte jí třeba do kina místo nějaký artrockový zkoušky. Si určitě v kapele nevšimnou, že tam nejste.“

Sedí klidně, tváří se, že to přešel, ale já vím, že ne. Znám ho za ty roky dobře, nesnese, když mu někdo radí cokoliv.

„Řekněte mi, Jaroslave, proč?“

„Proč co?“

„Proč nás nenecháte, abychom vás léčili? Kdo vás naučil takovému nesmyslnému sebemrskačství? To v životě opravdu nemáte nic, za co by stálo žít?“

Metají mu z očí blesky, je vidět, že je naštvaný. Nenaštval jsem ho jako člověka. Svým jednáním jsem naštval jeho podstatu, doktora v něm. Recituje si v hlavě přísahu a proklíná všechny, kdo mu nedovolují vodit mne od vyšetření k vyšetření v poutech. Polituju ho, tohle si zaslouží. Vrátím se od dveří a opřu se o židli.

„Asi víte, pane doktor, kolik jsem tu strávil času, než jsme vůbec zjistili, co všechno mi je. A opravte mě, pokud se mýlím, ale na to hlavní nemáte lék. Umíte to léčit, ale neumíte to vyléčit. Víte,“ posadím se, „mám bývalou, která tohle má. A asi je trochu dál než já. Tahle holka v podobný instituci tráví většinu svejch dní.

Všechno to funguje. Všichni okolo ní, a snad i ona, čekaj zázrak. Neakceptují to a nelíbí se jim to, čekají, že se všechno za pár dní zlepší a bude to jako dřív.

Jenže nebude, nemám pravdu.

Změnila se. Brutálně. Nejenom, že je několikrát menší, než bývala – a to jsem jí potkal, když byla proutek. Je jí neustále zima, i když mě byla schopná hřát v závějích sněhu. Změnila se i v tom, co čte za knihy, na jaký kouká filmy a co poslouchá za hudbu. Dřív sme spolu vzpomínali na to, jaký to bylo nedokoukat žádnej film, hrát na hru vůlí a držet chuť jednoho na druhýho, pro dalších pár minut. Teď mi vypráví o tom, že nás vždycky spojoval chlad uvnitř, že ten máme společnej.

Kluk, co by jí měl milovat jí dávno nechal, hnusí se mu. Jsou pořád oficiálně spolu, ale ona ho nevidí týdny, protože říká, že potřebuje čas na školu, zájmy, práci. Pořád vypadá celkem dobře, jemu se hnusí vědomí toho, co se v ní děje. Má už i jinou dívčinu. Jenom tuhle nechce opustit oficiálně, protože by si přišel, že je oficiálně rovnou i největší srab na světě. Ostatní lidi, co jí znaj, se jí už ani nekoukaj do obličeje.

Nic veselýho se jí neděje a pravděpodobně už ani nestane.

Je z ní jedna z těch holek, co posedávaj na barech ve feťáckejch klubech s jednou skleničkou vína na večer a čekaj, až je někdo dost zoufalej příjde na něco pozvat. Doufá, že v tom někom najde blízkost alespoň na pár hodin, než si oba uvědoměj, že něco není v pořádku. Pravděpodobně má v sobě víc nemocí, než vy tu máte denně. Pohlavních i nepohlavních, z toho všeho.

Nic z toho jí neštve.

Štve jí, že se léčí. Štve jí, že už dávno nemohla umřít, že se na tuhle nemoc dneska prostě neumírá, že se na ní živoří. Ví, že z toho nemůže utýct, protože má v tý svý palici příliš hluboko zakořeněný tohle absurdní lpění na životě.

Asi už je vám jasný, kam se s timhle snažím dostat, Roberte.

Je jenom otázka času, kdy se provlíkne tim malinkym oknem podkrovního bytu v košířích a všechno to vymění za pár sekund volnýho pádu. Pár vteřin, který si stejně neužije, protože si bude vyčítat, že to neudělala už dávno.“

Je zaražený, všechno, co jsem říkal, dává tak nějak smysl a přitom je to proti jeho podstatě. Ale co - za pár dní se mu to rozpline a pomyslí si o mě, že jsem jenom alibista, co se dobrovolně pomalu zabíjí.

„Mám životě pro co žít, a právě proto potřebuju žít, ne živořit. I když to nebude tak dlouho, a i když to na konci bude těžší“, vstanu, „Něco vám, Roberte, slíbím. Jestli se někdy pro tohle všechno přecijen rozhodnu, bude to s váma.“

Usměju se na něj a poplácám ho po rameni.

Odejdu pomalu, ale on stejně neřekne ani slovo. Procházím místností, ve které sedí sestra a nedá mi to. Nakloním se k ní a zašeptám:

„Měli jsme s Robertem takovej rozhovor teď, je z něj ještě opařenej. Přiznal se mi, že vás chce pozvat na večeři, ale nemůže se k tomu dokopat. Tak dlouho jsem se ho snažil přesvědčit, než jsem ho úplně vykolejil. Je to skvělej chlap, ale je v tomhle trochu nesvůj, hodně nesvůj, jako malej kluk je“, sestřička se netrpělivě zavrtí na židli. Má hezký nohy. „proboha vás prosím, sestřičko, pozvěte ho vy, nebo z toho zešílí.“

„Vidíš, co sem ti říkal, prostě moc kouřim.“ vrazim jí před ordinací do ruky papír v doktorský tajný řeči. Dělá, že ho čte, ale vypadá spokojeně.

Vyjdeme před nemocnici a ona mi papír vrátí. Zmačkám ho a vyhodím do koše, nad kterým si zapálím cigaretu.

„Máš nějakej plán ještě dneska?“

„Ne, až zítra jdu do práce. Měla bych asi něco dělat do školy, ale to mi stejně nejde.“

Chvíli kouřím a křupu v krku ze strany na stranu. Musím zase navodit umírněnýho kluka, když je tahle šílenost zase za mnou.

Stydím se za sebe, ale zároveň se tak trochu chápu.

„Kousek je kino, pojeďme tam, třeba něco dávaj.“

V autě naladím rádio vltava a poprosím jí, aby mi řekla, co jí ve škole nejde. Tvářím se, jakože bych jí rád pomohl, i když oba víme, že o architektuře vím kulový.