Luna

Luna

Ó příteli a noční společníku, ty, jenž nacházíš potěchu ve vytí psů a rozlité krvi, ty, jenž bloudíš mezi stíny hrobek, ty, jenž lačníš po krvi a děsíš smrtelníky, Gorgo, Mormo, měsíci s tisícem tváří, shlédni se zalíbením na naše oběti!

- Howard P. Lovecraft

Pořád dokola se mi vrací jeden sen. Nechutná noční vidina, která samozřejmě nemá ani v náznacích nic společného se sivým svitem umrlého měsíce. V té neodbytné noční můře vždy vstupuji do záludného přítmí zřícené chrámové lodi jako ten nejposlednější pokorný kajícník.

Potemnělý prostor obsadily obrovské, slavnostně vonící bělostné květy. Vznešená výzdoba ozařovaná měkkým jasem stoupajícího měsíce. Jejich vlezlá vůně je absolutně omračující - až omamná - ale i tak nedokáže zamaskovat ten odporně ztuchlý odér zestárlé hniloby vyhřezlý ze všech mezer mezi kamennými kvádry. Z proražených kamenů se jako krev řinou stovky stínů, které se kroutí kolem slepého svitu černých svic . . .   

Jak příšerně pableskují.

Jsem něčí nevěsta. Od hlavy až k patě oděna v bílém jako zatoulaná sněhová vločka, kterou sem vehnal náhlý poryv ledového vichru ze zimní bouře . . .

Toto ale není kostel Krista. A já se sem nejen že nejdu vdát. Ne, nejdu se provdat, byť za nějakou slintající obscénní věc, co vylezla odněkud ze zapomnění a teď se po mě chtivě sápá svýma sukovitým rukama, celá léta vynuceně nehybná a zároveň chtivě zchvácená. Odněkud ze shora začínají zvonit zvony . . .

Nebohá bílá nevěsta v prokleté katedrále.

Obětina na oltáři –

V téhle části se už většinou probudím. Ležím jako zmlácená a v pařátech pevně svírám cizí srst. Zavile zavraždím jednoho z plyšáků ve své dusivé náruči.  Plyšáků???

Proč ležím zaházená v závěji pofidérních polyesterových potvůrek??? Ze stropu na mě potměšile pomrkávají nalepovací hvězdičky. Hromady mašliček, plno polštářků a pitomě roztomilé úsměvy porcelánových panenek.

Nechápu, co to má znamenat. Možná spím v dětském pokoji a ta zákeřná zvířata se na mě nahrnula sama od sebe. Možná se ta malá holčička, která tu bydlí zachvěli zase vrátí. Měla bych jít pryč???

Nevím, ale nechce se mi tu zůstávat. Přijde mi, že na mě všichni ti mazlíčci a králíčci a slonečci a já nevím co všechno ještě tak nějak divně zírají. Hlavně ta tlustá laňka s těma obrovskýma knoflíkovýma očima má takový umanutý pohled. Jako by ta ubohá lovná zvěř tak nějak tušila, co jsem zač.

Mozkem mi zničehonic bleskla absurdní představa sebe samé, jak tahám na vodítku celé stádo uslintaných sametových medvídků. Od teď budu mít spousty plyšových zvířat. Bílých, aby na nich byly vidět skvrny od krve. Na zemi ležely rozházené zbytky mých včerejších šatů – ztvrdlou krví nasáklé kalhoty a košile jako palčivá připomínka minulé noci.

Je čas jít. Vylezla jsem z postele a nekompromisně z ní vyházela všechny plyšáky. Pak jsem začala prohrabávat cizí skříň. Sypali se na mě různé růžovo-bílé hadříky jako krajkový cukr z kýčovité kravičkové cukřenky. Nechápu, na koho to proboha ušili. A jestli to jsou vůbec pravdivé proporce. Přišlo mi to spíš jako šatičky pro panenku.

Jediné dvě věci, které obleču jsou vytahané tričénko s kulaťoučkým límečkem a cukrlátkově fialková sukýnka se spoustou volánků. V tomhle oblečení vypadám tak na pět let. Ve vrcholu pokrytectví mě ještě napadlo dát si do vlasů tu šílenou hlavožroutskou mašli. Její boty jsem neobula vůbec. Musela mít nožku jako Popelka.

Takže ven jsem vyrážím jen tak. Opatrně otevírám okno. Mám štěstí, že jsem se probudila jen v prvním patře. Je ticho, je tma a kolem právě projíždí jen jakési opožděné auto. Nikde nikdo.

Letní noc jako stvořená k lovu.

Přelezu přes parapet. Dokážu sešplhat po kolmé stěně stejně snadno, jako bych byla pavouk. Jen ještě pořád postrádám jeho jed. Ale to se snad časem změní. Čas . . .

Čas se měří na dny. Ale teď je noc.

V noci nikdy nemůžu spát, často se jen tak bezcílně potuluju po městě. Už jsem dávno přešla přes křižovatku. Takhle pozdě v noci už moc aut ani nejezdí. Po protější straně silnice se šinou nějací na můj vkus až moc hluční muži. Cosi sprostého na mě pokřikují, ale já jdu dál. Nesmím se zastavit. Nesmím myslet na zítřek. Musím jenom . . .

Bloudit.

Bezcílně. Nikdy nevím, kam mě nohy nesou. Nevím, jestli ještě trefím zpátky tam, odkud jsem přišla, jestli se ještě dostanu na místo, odkud mě předtím vyhodili. Jen se tak celou noc procházet pod sodíkovými lampami a občas najít prázdné místo na přespání . . .

Pořád se musím přesunovat z místa na místo. Vlastně mě to docela baví. Nikdy nevím, kam mě osud zavede. Nebo koho mi postaví do cesty . . .

Jsem tulák.

Té noci v neznámém městě mě zaujala zuřivá zář nezdravých neonů. Nevím proč, ale táhla jsem se za ní jako můra za světlem. Morbidní majestát jedné obzvlášť odpudivé budovy, která vypadala jako papírová parodie na gotickou katedrálu. Nad vchodem se svítivě skvěl velikánský nápis vyvedený kupodivu v angličtině:

HIGHWAY TO HELL

Dálnice do pekla. Začouzená okna plála do tmy rudými, modrými i zelenými světly a do chladného nočního vzduchu se snad až příliš pronikavě nesly ošklivé skřeky, divoká hudba a neurvalý smích . . .

Ze vrat se váhavě vypotácela jakási fascinující forma života, cosi na půli cesty mezi mužem a ženou. Nevědět, jak se právě jen lidé dokáží dokonale zpotvořit, možná bych ani na dálku nerozeznala, jestli se vážně jedná o čistokrevného člověka. Ten tvor se právě pokoušel o vrávoravou chůzi a musel se pečlivě přidržovat ještě dalšího podobného postmoderního produktu, aby se vůbec udržel rovně na svých nejistých, na první pohled nejméně deseticentimetrových podpatcích. Vyplivoval za sebou sprosté kletby.

Po takové podívané jsem nemohla zaváhat ani na okamžik. Bylo to tak kouzelně kuriózní.  

Vešla jsem mezi vyvolený lid.

Ve vzduchu se vznášela oblaka kouře, snad dým smíšený s umělou mlhou. Ze všech stran běsnila bizarně kovová kakofonie, kterou ti nestandardní jedinci sami pro sebe nazývali hudbou. Znělo to, jako když se někdo strašlivě vzteká. Přímo přede mnou se po sále přelévalo plno prapodivných postav vystrojených tak šíleně, že se snad muselo jednat o masky.

Neumělé masky mrtvého a živého.

Možná se tu konal nějaký pokoutní karneval, kde se zvrhlí živí s potěšením převlékají za mrtvé a ty čerstvější zombie se usilovně snaží vyhlížet alespoň trochu lidsky. Drze do mě vrazila nějaká dívka v důmyslně rozpárané róbě ze předu pocákané umělou krví a na vodítku si vedla zmalovaného mladíka od hlavy až k patě zamotaného v řetězech. To, že fleky na jejích šatech byly falešné jsem poznala podle vůně. Pravá krev je jednoduše jiná. Na to přijdete i poslepu.

Pracně jsem se prodírala rozběsněnou džunglí plnou exotů. Málem jsem uklouzla po lstivé louži vylité vodky. O bar se ležérně opíralo téměř dvoumetrové tetované monstrum s ksichtem plným piersingů. Konečně jsem doskákala do středu sálu, kde byl hluk nejhlasitější. A všude kolem mě to pořádně vřelo. Vykradený kostel konečně vyjevil všechnu svou fluorescentní faunu:

Na parketech při nervy drásající vřískavé hudbě třeštila a řádila všelijaká havěť – hezká i hnusná, pohledná i pokroucená, kulatá i placatá, vyžraná i vychrtlá, zakrslá i vzrostlá, muži, ženy a neurčitá zvířata . . .  

Nebylo možné si mezi nimi vybrat.

Vláčně jsem vklouzla jsem mezi tu proměnlivou masu. Začala hrát zase jiná písnička, tentokrát to byla pomalá, utahaná melodie ve stylu pohřebního pochodu a nějaký mě neznámý zpěvák srdceryvně kvílel o tom, jak strašně sám sebe nenávidí a jak moc chce umřít. Otřela se o mě bledá bytost v černé kůži s krásnými křiklavě modrými vlasy.

Perfektní chvíle pro ploužák.

Moje Malvína (při pohledu na ty vlasy se mi mimoděk v hlavě vybavila Pinocciova věrná víla) mě objala klem pasu a její (nebo jeho???) křídově bílá kůže byla na omak příjemně jemná. Přivřela jsem oči a nechala se vést.

Hudba hrála.

Škádlivě mě kousla do ucha. Nebylo slyšet vlastního slova, ale mě to nevadilo. Stejně jsem jí neměla co říct. Postavy kolem mě se právě snad už po padesáté proměnily v nazelenalé radioaktivní zrůdy. A nade mnou svítila luminiscenční lucerna v tvaru koule, která odrážela paprsky toho zvláštně zbarveného světla. Technicky téměř dokonalá nápodoba měsíce.

Měsíc.

Měsíc v úplňku.

Pevně jsem popadla svou bezprizorní bytost, až vyděšeně vyjekla. Svírala jsem ji tak pevně, až jí moje ostré nehty probodly kůži a objevily se první kapky krve. Snažila se mě odstrčit. Začala se mi točit hlava . . .

Drápy a zuby ze mě nezvladatelně vyráželi pořád výš a výš . . .

Někde jsem slyšela, že prudké střídání světel není dobré pro epileptiky. Prý jim přivozuje právě ty nejtěžší záchvaty. Mě zase hrozí záchvat při pohledu na noční oblohu. Na měsíc. Obzvlášť úplněk. Ale nejhorší je pohled na krev. Lidskou krev. A když můj citlivý čenich zachytí její pronikavý pach . . .

Víla vřískala.

Na svou urostlou postavu měla až komicky vysoký hlas. Asi to nakonec opravdu byla žena. Už mi lezla na nervy. Zvedla jsem to zmítající se tělo do vzduchu a s vypětím všech sil jsem ji odhodila co nejdál od sebe. Narazila na protější stěnu a tam se zhroutila na zem jako polámaná panenka. Ty magicky modré vlasy z ní sklouzly a odhalily holou hlavu. Napálila mě pitomá paruka.  

Někdo začal křičet. A v tu samou chvíli se odevšad ozval synteticky zesílený odporný chropot a šokovaným sálem zuřivě zaburácela další skladba. Tentokrát mnohem divočejší. Až brutální. Bylo to něco o krvi. A o bestii.

Berserk.

Válečník, který se mění ve vlka. Přesně tu samou písničku by mi mohli zahrát na pohřbu. Samozřejmě za předpokladu, že se časem najde někdo dost silný na to, aby mě doopravdy dokázal zabít. Jako se snách jsem vyrazila vpřed a po hlavě skočila do víru těl. Jako bych nějakým zfušovaným sítem z reality propadla do pohyblivého pohádkového lesa . . .

Do lesa lunatiků, kde všechno žije svým vlastním životem a kde mají stromy ruce a nohy které z nich můžu urvat stejně snadno jako když dítě trhá z keře tenkou větvičku . . . ty zpotvořené stromy se bránily a prchaly, chtěly mě chytit a obalit, pozřít a pokácet . . .

Horká krev stříkala na všechny strany.

Čerstvé cáry masa se mi před očima měnily v krásné květy. Růže vyrobené z kostí as kůže. Před očima mi tančily mrákotně rudé skvrny. Už dávno jsem nad sebou ztratila jakoukoli kontrolu, propadala jsem se pořád dál a dál do jehličí ze samých jehel. Všude jen samé černočerné ostny, drápy a trny.

Růže má rohy.

Zatmělo se mi před očima. Tma kolem dokola, černé mračna nad hlavou. A uprostřed toho všeho každou chvíli jako vzdálený záblesk světla zasvítí pár očí. Žluté soví oči, rudé liščí oči, modré opičí oči, zelené lví oči, černé tygří oči, poletující lidské oči . . .

Bůh ví, proč jsem se jich nebála. Říká se přece, že strach má velké oči. Řádila jsem jako utržená ze řetězu a jejich pronikavý křik se v geniální syntéze mísil s rozezleným řevem z té nechutné nahrávky.

Vysoce koncentrovaný amok.

Ani tanečnice s čepelemi by nemohla být obratnější než já. Člověk by něco takového nikdy nedokázal, ale pro mě to byla druhá přirozenost. Můj druh není nadán rozumem nebo rozvahou. My umíme jen jednat.

A bojovat o přežití.

Vypadalo to, že už snad nikdo ani nepřežil. Všechny ty otlemený maškary buďto utekly nebo se právě válely po podlaze rozcupovaní na cimpr campr. Místo, kde nezřízeně řádil masový vrah. Morek a mozky. Tříšť a těla.

Moje jatka.

Právě jsem přestála jeden ze svých nejprudších záchvatů. Od hlavy až k patě postříkaná zpěněnou krví, náhle opět klidná, poněkud pobavená při pohledu na své vlastnoruční povyražení. To já jsem tenhleten zaplivanej pajzl proměnila v opravdovou dálnici do pekla . . .

Z dálky piští protivné houkání policejní sirény.

Ale. Asi přijeli pro mě. S náhubkem a pořádnou dávkou sedativ proti vzteklině. Lidé mnou pohrdají. Jsem pro ně příšerná patologická mutace, nanejvýš nebezpečný jedinec, mizerná prašivá čuba se zkaženými zuby a vytahaným břichem po které můžou polibosti plít a beztrestně házet šurty . . .

Zase mě zalila ta známá zlost. Horší, nesrovnatelně horší než cokoli jiného . . .

Hmatatelná, téměř fyzická bolest. Pocit hnusnější, nesrovnatelně horší, horší než ta nejčernější melancholie. Jako by ve mně naráz vzkypěla vroucí černá žluč a hrozila mě celou utopit v ohavném oceánu páchnoucí hlenovité hmoty . . .

Krvelačná nenávist.

Popouzela mě k proměně.

Má pravá podstata převážila nad člověkem. Kdo nikdy nezažil palčivý přerod na jinou formu bytí, nepochopí nic z té mučivé agonie . . . nikdy nemusel sám sebe rozsápat na kusy a ve vytí a krvi vytvarovat své zmučené maso do další podoby . . . Pronikavá bolest, nepravá smrt a následně mocné znovuzrození . . .

Vysvobodila jsem vlka.

Jedovatý jazyk mi leze z tlamy a na zem ukapávají páchnoucí provazce slin. Všude kolem se vznáší nepřekonatelný pach čerstvě naporcovaného lidského masa. Všechno teď bylo mnohem jasnější. Zřetelnější. Až bolestivější. Mám z toho hlad.

Škoda, že se nemůžu zdržet na malou ochutnávku. To by mě určitě chytili. Rychle se rozběhnu a mé těžké tělo pyšně proskočí jednou z roztříštěných tabulí neprůhledného barevného skla. Neulpí na mě ani jeden jediný střep, na to mám moc hustou srst. A až moc tvrdou kůži.

Nevnímám nic kromě rychlosti.

Zdi, střechy, chodníky, okna, domy, cesty, auta, dveře, lampy, schody, silnice . . . spící město, hasnoucí pouliční světa, poškrábané plakáty, řvavé reklamy, plastové popelnice, opuštění psi, lovící kočky, zbědovaní bezdomovci s masem a krví tak zkaženou, že bych ani nenakousla, i kdybych už měsíc umírala hlady . . .

Železobetonová džungle.

Postupně zpomaluji běh, až se z rozmazané světlé šmouhy zase stává gigantická bělostná bestie. Rudooká noční nestvůra. Monstrum spadlé z měsíce, miláček svého malevolentního moku, lstivá lucerna noci, ta nepolepšitelná požíračka . . .

Prudce oddechuju schoulená v křoví a všude kolem mě se po zemi povalují odhozené obaly od brambůrků. Málem jsem se pořezala o prázdnou plechovku od piva. Špačky od cigaret už ani nespočítám. Asi jsem skončila v nějakém zapleveleném parku.

Pohled na hlínu, křoví a zanedbané stromoví ve mně vyvolával vzpomínky na les. Na můj utajený chrám chaosu . . . na místo jako stvořené pro ty, kdo hledají draka ve svém rozbouřeném nitru nebo mají důvod se před světem skrývat . . .

A co přichází z lesa???

Zvíře. Zrůda. Vyděděnec. Vlkodlak. Smrtelně bledá a nádherná dívka, která je na sto honů cítit hnilobou. Vlhký vlčí úsměv. Z lidského obličeje zazáří zvířecí zuby a její proměnlivé tělo láká i děsí zároveň . . .

Spřízněné dítko noci.

Už mě nebaví být vlk samotář. Možná si najdu novou smečku. S touto myšlenkou jsem prudce zvrátila hlavu k nočnímu nebi a dlouze, teskně zavila. Můj hlas se rozléhal na míle daleko a vábil ostatní vlky k setkání se mnou. Měsíc se schoval za mrak, jako by ani nechtěl přihlížet věcem příštím . . .