Ztrácím rozum

Ztrácím rozum. Opustí svou skrýš a vzlétne kamsi vysoko nade mě pokaždé, když na Tebe jen pomyslím. Jenže já na Tebe myslím pořád! Mé srdce i má hlava jsou TEbou nasáklé takovým způsobem, že by to mělo být považováno za šílené. Ano, jsem šílená. Šílím z Tvé vůně, šílím z TVých dotyků a šílím z toho, jak chutnáš. Chvěju se touhou po Tobě. Utrpení při pohledu na kalendář nezná mezí. Celým svým tělem prahnu po setkání s Tebou. Je to chtíč, jaký jsem dosud neznala, ale zvykla jsem si na něj rychle. Možná až příliš rychle... - Že jsem cvok? Kašlu na to! Nač by mi bylo k životu platné mít vzduch v plicích a krev v žilách? Nač toužit po dobrém pracovním postu a tučném kontě? K čemu by mi to všechno bylo, kdybych ten život nemohla prožít s Tebou? - Pane bože! Musím se vzpamatovat! Zatřeste se mnou! Vždyť jsme spolu tak krátce a přesto... - A rozum se stále nevrací. Poletuje kdesi vysoko nade mnou... (19.1. 2010)