Vpád do dospělosti

Únor

Ještě se mi nerozlepily oči a hned jsem věděla, že dnešní den je něčím výjimečným, na střešní okno dopadaly sněhové vločky a foukal vítr, uměl vykouzlit ten nádherný zvuk, který tak miluji. Nejraději bych byla zalezlá pod peřinou celý den a pozorovala nevinné vločky poletující vzduchem. Ale dnes jsem si chtěla užít den naplno, proto jsem se protáhla s přihlouplým úsměvem a polohlasem pronesla do zamrzlého pokoje: „Dnes jsem vstoupila do světa dospělých a zavřely se za mnou dveře od mého dětství, zvláštní, jak to všechno tak rychle uteklo. Dnes slavím svých neuvěřitelných osmnáct let.“ Hlavou mi vířily myšlenky, co vše mě čeká. Už jsem se „vyklubala“ z ochranářského pláště a přede mnou byly nejtěžší zkoušky života: autoškola, maturita a poté výběr vysoké školy. Třetí ročník jsem si užívala, hladiny byly zatím zcela klidné a větší vlny se objevovaly jen občas. Největší strach jsem měla z maturity, byl to můj strašák už od Primy a každým rokem, co se blížila, přidávala závaží do mé duše. A jak to tak vypadá, my budeme první, co jí mají mít státní, proč zrovna my?!… Utnula jsem tok svých myšlenek a vyskočila rovnýma nohama do svěžího rána. Na tváři se mi stkvěl zářivý úsměv a negativní myšlenky jsem uzamkla hluboko do mého nitra.

  Sešla jsem po našem schodišti dolů a na stole viděla připravenou snídani. Taťka seděl u stolu a něco si se zaujetím četl v novinách. Zašla jsem si do kuchyně postavit vodu na kafe a všimla si, že táta mezitím někam nenápadně odešel. Zrovna, když jsem si chtěla odnést voňavou kávu ke stolu, objevil se táta, podal mi kytici krásných orchidejí s přáním „Všechno nejlepší, hlavně aby se ti splnilo vše tak, jak si přeješ.“ Objala jsem ho a jen dojetím špitla : „Děkuji.“… „ Ty orchideje jsou fakt nádherný.“ Hned jsem je dala do vázy a byla plna zmatených pocitů, na jednu stranu mi bylo krásně na tu druhou mě cosi skličovalo. Neuběhlo ani půl hodiny, kdy jsem si zrovna vychutnávala poslední sousto výtečné snídaně, když zazvonil telefon. Byla to mamka, bohužel musela být i v neděli v práci. Nestačila jsem ji říct ani ahoj a hned spustila: „ Všechno nejlepší k dospělosti. Mám pro tebe překvapení, to budeš koukat.“ Můj výraz teď vyjadřoval upřímné zděšení. Jen ze mě vypadlo: „Jaký, co na mě kuješ za pikle ?“ Dárek to být žádný nemohl, to jsme přeci už vyřešili… „ Tak co vymýšlíte ?“ Slyšela jsem jen : „ Nech se překvapit, přijedeš s taťkou ke mně a pak uvidíš, musím končit, mám tu lidi, tak ahoj.“ Položila jsem mobil na stůl a zvědavost mi nedávala spát, snad mi hořely i tváře, co to na mě ti rodiče vymysleli?!. Všechny oslavy už byly za mnou a musím uznat, že to byl opravdu zajímavý týden. Chodili mi přát i ti, od kterých bych to nečekala, připadala jsem si pomalu jako nějaký klenot, který odněkud vypadnul, a zvědaví lidé ho jdou se zájmem obdivovat. Zvláštní, jak magická osmnáctka dokázala rozvířit cosi tajemného. Nejvíce tajemna se odehrávalo hlavně okolo mužů. Když mi přáli, usmívali se na mě jinak, než kdy dřív, každý zářil jak sluníčko a div se nerozplynul, při ukradnuté puse. Možná si vzpomněli na svá léta, když jim bylo právě sladkých osmnáct. Nebo, že by z nevinného kuřete opadla pomyslná ochranářská skořápka a bylo tu samo za sebe, v novém světě, vydáno napospas osudu a těžkým zkouškám? Myšlenky zase naleptávaly mou šedou kůru mozkovou a k tomu se přimísil chaos rozporuplných pocitů, jen čekám, kdy tenhle přetlakovaný kotlík praskne. Ještě chvíli na mě působil nesnesitelný tlak, až můj vnitřní hlas vybouchnul a zavelel: „Dost!“ „Přeci tu nebudeš celý den jen zoufat a přemýšlet nad svým novým životem.“ Zamířila jsem pro svou novou knihu a těšila se, až se do ní pořádně začtu a uteču do světa fantazie. Už žádné přemýšlení a hloubání „o nesmrtelnosti brouka Pytlíka.“

  Dopoledne se přehouplo a najednou nastala hodina, kdy konečně budu vědět, co mě čeká. Vyzvedli jsme mamku a mířili na místo, které pro mě v budoucnu znamenalo oázu klidu a velmi cenné místo. Ale teď pod našima nohama křupal sníh a já se těšila, jak malé dítě, které stojí před vánočním stromečkem. Cosi jsem v tuhle chvíli už tušila, mamka něco přes víkend naznačila a po příchodu na místo jsem se utvrdila ve svém mínění, bylo správné. V rohu byl nazdobený slavnostní stůl se skleničkami a sektem a na stropě visely balónky. Nádhera. Šéfová, energická paní, které patřilo tohle krásné místo, mi popřála a hned chystala na stůl svoji africkou specialitu. Byla výtečná a neměla jsem výhrad, ještě aby jo, když jsem k tomu všemu večeřela se známou osobností. Skoro jak v nějakém neskutečném filmu. A to vše se děje právě mně. Večer jsme zakončili vypouštěním přáníček na hvězdnou oblohu, to mé mělo znění :„ Cesta do Norska.“ Přáníčko se úspěšně vznášelo ve výšinách a já doufala, že se mi ta cesta o prázdninách podaří zrealizovat. Nastalo loučení a já měla na krajíčku, bylo to krásné odpoledne s překvapením a já zapomněla na všechny své myšlenky, které se mi honily dopoledne hlavou. Pomalu jsme odcházeli spokojeni z dnešního dne k našemu autu a na cestu nám svítil hlídač noční oblohy, totiž měsíc. Zrovna v tento den byl úplněk a kouzlil na sněhu plejádu zajímavých odlesků od zmrzlého povrchu. Jak kdyby se v tu chvíli zastavil čas a já nevnímala nic jiného než tu krásu kolem, která mě tak ohromila. Už vím, že není úniku od zodpovědnosti a tak tedy vyrážím vstříc, životu, který ztratil závoj naivnosti a ochrany.      

Červenec – Srpen

„Už toho nech a odpočiň si. Udělala jsi toho dost“ : Slyším šéfovou, jak na mě volá. Ano je tomu tak, mám brigádu na stejném místě, kde jsem tehdy slavila své narozeniny. Místo toho abych v tuhle dobu byla ještě v posteli, tak si každé ráno nařizuji budík na šestou hodinu ranní, abych trávila dny na kouzelném místě ukrytém v lese. Ale baví mě to, nacházím tu klid a učím se novým věcem. Je to úplně něco jiného, než mít zapojenou hlavu ve škole a nosit si stres domů a pak vám z toho vznikne koloběh, z kterého není úniku. Uklidila jsem štětec s barvou a spokojeně se uvelebila v lehátku.

 K brigádě mi však přibyla ještě starost s autoškolou. Chci ji mít ukončenou ještě o prázdninách, aby mi zbytečně nezasahovala do školy, přeci jenom mě čekal nejtěžší rok ze všech. Jízdy se mi pomalu plnily a za chvíli přišla nejobávanější věta : „ Tak příští týden v pátek jsou závěrečné zkoušky, zítra mi řeknete, jak jste se rozhodli, jestli půjdete nebo to necháte na další termín, který bude až někdy za tři týdny.“ Byl teprve začátek srpna a já nevěřila tomu, že to mám za sebou. Zbývalo už jen tu zkoušku udělat a mít splněnou další životní etapu. Domů jsem přijela celá roztřesená a táta, když mě viděl, věděl, že se něco děje. Začala jsem sama : „ Tak příští týden už mám závěrečky, bojím se, že to nezvládnu už teď mám pocit, jako bych vše zapomněla. Táta se jen usmál a řekl : „ Neboj, buď ráda, že je to takhle rychle, my jsme o tomhle mohli jen snít. Všechno dobře dopadne“. Zhluboka jsem se nadechla a do dalších dnů se ponořila do techniky a testů. Z tohohle mě nechytaly noční můry, ale byly to právě jízdy, kterých jsem se bála jak čert kříže. Uvnitř mě hlodal neustále červíček pochybností, snad vzniknul po nedávno vyložených kartách, které mi jasně ukázaly, že to napoprvé neudělám.

Tu noc před zkouškou jsem nemohla vůbec spát, nejvíce mě děsil pocit, že zklamu lidi kolem sebe, kteří mi tak věřili, ale hlavně i sebe samotnou. Noc utekla jak voda a teď jsem seděla naproti komisařovi, ještě s dalšími třemi zoufalci, a odpovídala, tak nějak automaticky. Ani nevím, jak se vše semlelo a já měla první část zkoušky úspěšně za sebou. Tak a teď mě čekala nejtěžší část. Měla jsem jet až druhá a tak mi zbývala taková půlhodinka času, byla nekonečně dlouhá, jak kdyby trvala celý den. Nakonec vidím záblesk červené a pomalu se šinu k autíčku, které jsem kolikrát proklínala, ale ve skutečnosti se těšila, až do něj pokaždé zase usednu. Když jsem se uvelebila na místě řidiče, v tu ránu se kolem mě vytvořila neviditelná propast a já nevěděla, co vlastně vůbec dělám. Procitnutí přišlo náhle až po slovech, která zamrazila : „Bohužel, jela jste sice dobře, ale s tím cyklistou vám to nemůžu odpustit, nedala jste mu dostatečný odstup a tudíž …“ Bylo mi to všechno jasné, zklamala jsem, už nemusel ani dál pokrčovat. Však já vám ukážu, napodruhé to udělám.

Září - opět ve škole

A už je to tu zas. Začátek nového školního roku, ale tentokrát naposled, nestačím koukat, jak prázdniny rychle utekly. Sedím ve své první lavici a vítám se svou spolusedící Vendy : „Ahoj, jaké jsi měla prázdniny ?“ Vendy se usadí a její blonďatá hříva se rozlítne na všechny strany. Pak teprve povídá : „ Ale nic moc, už jsem se těšila do školy, celé prázdniny jen brigáda. A co ty?“ Nestačím ani otevřít pusu a už nás vítá náš třídní učitel Vojta, opět nasadil svůj široký úsměv a hned nás popichuje poznámkou týkající se státních maturit. Kluci se hned poznámky chytli a čišeli humorem. Alespoň někdo jím hýřil, mně se opět stáhnul žaludek a projel mi třas po celém těle. Sranda právě skončila a začne tvrdá dřina. O dva dny později se mi povedlo konečně úspěšně dokončit mou první zkoušku – autoškolu. Tak a teď se budu soustředit jen na maturitu. Postupně najíždím na kostrbatou cestu plnou výmolů, ale vím, že pokud se budu snažit a opravdu budu dřít, měla bych svého největšího kostlivce ze skříně srazit hravě na kolena. A že je to těžký boj. Teď mi zbývá už jen zbavit se mého bloku z mluvení a zlepšit si tím tak svůj projev. Je tu poslední ročník plný útrap, nástrah ale ve své podstatě je to nejhezčí konec středoškolských let. Všichni mají roztažená křídla a čekají na ten správný vítr, který je přenese do nového světa. Jen udělat tu maturitu a pak je na každém z nás, jak se popereme s dalšími nástrahy života.