Jsem modrá.

Bylo ráno. Sněžilo. Pomalu se prodírala pěšinkou mezi závějemi a nad hlavou jí vstávalo slunce. Tedy, přesněji vstávalo mezi bloky A4 a A3, kdyby se otočila a podívala tím směrem. Snažila se si namluvit, že nejde pozdě, zatímco panáček semaforu se tvrdošíjně nehýbal. Planul jako hořící vápník.

Vypadalo to obyčejně, ale rána taková bývají. V závěji napravo se něco sotva znatelně pohnulo. Jen kratičce, náhle, a hned to zase splynulo s okolím. Bylo to bílé jako krystalky naftalenu. Zaváhala, zvědavost zápolila na život a na smrt se smyslem pro povinnost. A povinnosti budou i později.

Po třech krocích zapochybovala o svém rozhodnutí. Sníh se jí dostal do nohavic a odporně studil. Jdouc ještě osm kroků, ucítila pramínek vody vpíjející se do ponožky nad kotníkem. Nenápadný tvar mezi stromy už byl takřka na dosah. To, co prve zahlédla čnět k nebi, bylo pokryto špinavým bílým peřím. Nedočkavě přebrodila posledních pár metrů.

Urputně vzpomínala, co jim to říkali na přednášce z první pomoci. V hrubém bílém plášti jí ležel u nohou anděl. Klekla si k němu, zatřásla ramenem, a řekla: „Haló? Slyšíte mě?“ Zarazila se nevědouc, zda dál použít „pane“ či „anděli“ či „bytosti“ nebo něco úplně jiného… „Haló…“ zopakovala bezděky. Napadlo ji, jestli může anděla přetočit na znak. Resuscitovat na břiše nejde, ale co když mu obráceně poláme křídla?

Vlastně mohl spadnout z výšky, a tak by měla mít podezření na poranění páteře. Sňala si rukavice, na což prsty zareagovaly okamžitým schoulením do dlaně. Jednou andělovi podepřela hlavu, a druhou vyhrabala prostor kolem jeho obličeje. Na prstech jí tály krystalky ledu, klouzajíc přitom dolů. Zkusila, zda na hřbetu své zkřehlé ruky ucítí jeho dech. Zaznamenala proud vzduchu, který byl prosycen skořicí. Ovíjel se jí kolem prstů i dlaně a hřál a hřál…

„Není mrtvý.“ oddechla si jedna její myšlenka. Jiná oponovala: „Ale co dál?“

Převalila ho na bok. Jeho víčka se pohnula a na okamžik odhalila oči. Centaurea cyanus. Znovu zatřásla jeho ramenem. „Haló? Slyšíš mě? Chrpo..!“ Do střapatých plavých vlasů nezúčastněně dopadla vločka. Jasné oči se velmi pomalu otevřely a vpily se do jejích hnědých.

„Zima.“ Sotva slyšitelně se to slovo vznášelo kolem. Objevilo se jako ze sna, jakoby ho ani nikdo nevyřkl. Zvuk zavířil čerstvým sněhem, zanechávajíc za sebou mělkou stopu. Oblouček, smyčka, oblouček…

Svlékla si bundu a pokusila se jí omotat kolem anděla. Křídla ani gravitace jí nepomáhala. „Ale já tě neunesu.“ Postěžovala si bezmocně a zůstala stát nad smutnou nehybnou hromádkou. Deset úderů srdce. Odevzdaně se sehnula a pokusila se Chrpu vzít do náruče. Vypadl jí a zabořil se do sněhu hlouběji. „Na éterickou bytost vážíš dost.“ Pomyslela si škodolibě. Pak provlékla ruce pod jeho rameny, aby ho zvedla.

Jak se její paže ovinuly kolem jeho trupu, ucítila jeho křehkost, zranitelnost. Jakoby jí pod rukama tál. Cítila silné proudy energií zářivých barev prohánějící se volně mezi jejich těly a dál, až ke slunci a do podzemních vod. Měla dojem, že jeho křídla sahají od obzoru k obzoru.

Stála sama pod holými stromy vedle autosalonu. Její bunda jí ležela u nohou, a srdce se klepalo zimou ve sněhu opodál. Uvědomila si, co za plášť měl Chrpa na sobě. A že o některých léčivech se ani na farmakognozii nedozví.

Objímám tě.