Ty, jehož přítelem je čas

Kdo jsi? Jsem Čas, řekl. A odkud kam jsi? Od počátku do konce. To není fér říct, že skončíš na konci. A co na tom není fér? Nemůžu tě potom chytit. Já se nechytám. Mě nemůžeš chytit. Ale já bych rád. Proč? Chci vyhrát.  Vyhraješ jen tehdy, když se sejdeme, řekl. To je teď? Ne, teď se jen potkáváme. A kdy se sejdeme? Když tu bude ten třetí. A kdo to je? Hádanka. Ty mě zkoušíš! Ne. Ty to víš! Kdo to je? Já si nejsem jist. Jsem jen Čas. Jdu. Ten třetí je jiný. On stojí. Je to Prostor? Ne tak docela. Úuúúú, to mě ničí!! Kdo je to?! On je hranice. Není hranicí, ale je jejím Strážcem. Je to Strážce Hranice? Snad. Jak snad? Špatně se ptáš. Aha, tak … kde je? Ne, to není ta otázka. Jaký je? Pevný. Je daný? Ne, ale může být dán. Kým? Tebou. Ale já nejsem on. Ano, ale on je znamením, že ty jsi. A když se to podaří? To není otázka zdaru. Dobrá, tak když je dán? Pak se sejdeme. A já vyhraju! Pokud tomu tak chceš říkat… Ano, chci. Vyhraju? Nevyhnutelně. Jak tomu říkáš ty, Čase? Říkám, že přejdeš. Kam? Na druhou stranu. Jak to myslíš? Jako po mostě? Ne tak docela – projdeš. Jako branou? Ano.

A řekni mi, Čase, jak poznám, že jste blízko? Já jsem tu pořád. A on? On je blízko i daleko. V něm je tedy ten problém! Problém? No, že nemůžu tak snadno zařídit, abychom se sešli! To nemůžeš. No právě! Ale ani nemusíš. Jak to? Problém je problém. Jak to myslíš? Já nemyslím. Tak kde má tvá úvaha svůj konec? V tvém pochopení. Ale já to nechápu! To je v pořádku. Zkus otázku. Jak zjistím, kdy mi bude dáno? Dej nás dohromady. Ne, to jsem nechtěl slyšet. A co jsi chtěl slyšet? Chtěl jsem slyšet: když se chystám něco udělat, jak poznám, že vyhraju – chci to poznat, abych předem nemrhal sílu. Rozumíš? Ano. Tak co odpovíš? Zkus to. Eeeeh… Pomalu. Dobrá, zkusím, ale počkej. Já nečekám. Dobře, chci se zeptat… Ptej se. Dejme tomu, že to zkusím a zjistím, že se nesetkáváme, že jeden z nás chybí. Pak přijď. Uf! To jsem taky nechtěl slyšet! A co jsi chtěl slyšet? Hmmmm… třeba to, že mám odejít. Tak odejdi. No jo, ale je to správně? Já odcházím pořád. A co když zůstanu? Třeba se to zlepší! On stojí pořád. Tvoje odpovědi mi nepomáhají, Čase. Ty si nepomáháš. Stojíš mezi námi. Spoj nás. Pak ty poznáš stání? A on běh… A já? Ty poznáš to tvé vítězství. Hm, nejsem ani o coul blíž. Protože jsi ještě nevykročil. Já už jsem mezitím odešel další kus cesty. A kde je On v tom případě? Tady. Tady? Ano. Takže… Ano, přesuň ho tam. Tam? Ano. Myslíš jako… Ano. Otevři ty dveře. Udělej to rázně. On tam bude. A když ne? Jdi tam, kam jsi ho dal. Nechoď před ním, ani za ním – potom půjdeme společně. A můžu se vrátit i zpátky, vycouvat? Na tom nezáleží. A na čem záleží. Na Setkání. A co je, když se nesetkáváme? Míjíme se. A k čemu je Míjení. K ničemu, nevím. Můžeš mě minout? Ne. A on? Ne. Eh… My dva jsme vždy spolu. Takže ten bloudící jsem já? Ne tak úplně. Když ty bloudíš, jak říkáš, všichni bloudíme. Pak já nevím, zda jdu. A On neví, jestli stojí. Vše je relativní. Může se to, někdy, zdát …čarovné. Jako sen! Ano, jako sen. Pak můžu létat! Ano, ale nemůžeš se ničeho chytit. Aha, takže „bez přistání“. To nevadí. Ne, dokud se ti nezdá noční můra. Ty víš snad úplně všechno. Nevím, já jen jdu – držím krok – s tebou. Někdo říká, že i běžíš! To je také sen. Aha. A když se sejdete vy dva? Když nás spojíš. Pak je to jako … Ano. …jako když se probudím.

Čase? Ano? Sním? Vyzkoušej to. Jak? Sejdi se s Ním. A najdu tebe. I sebe. A kdo jsem já? To jsi ty.